2°C
„Chtěl bych se objímat, podávat si ruce, zvát si domů návštěvy, prostě žít normální život,“ říká zpěvák, který se těší především na své koncerty v O2 areně. „Až to odmávnou, budu připravený,“ vzkazuje.
Jaký byl Ježíšek, přinesl vám, co měl, bylo všechno v pořádku?
Ježíšek byl opět dochvilný a stoprocentní. Ale každý další rok si uvědomuji, že největším dárkem je, když je rodina zdravá a pohromadě. Všechno ostatní je už jenom bonus. Letošní Vánoce jsem byl trochu naměkko a strašně si je užil.
Vážně? Vždyť jste byl s rodinou po celý nouzový stav, tak už by vám to nemělo být tak vzácné. Čekala bych, že budete té pohody spíš přesycený.
V uplynulém roce jsem byl hodně aktivní, možná i pracovitější než v tom předešlém, a teprve na Vánoce jsme se všichni sešli, vyklidnili… Je ale pravda, že letos byly trochu jiné, snad poprvé se u nás v kostele nekonala ani mše. Tak mě napadlo, že bych si v něm mohl zahrát aspoň já sám. S kamarádem jsem tam přestěhoval svoje piano, nahrál tam písničku a dal ji na YouTube. Říkal jsem si, že když nemůžou lidi do kostela, tak pošlu kostel za lidmi. Stěhovali jsme piano z pátého patra a vezli na jeepu přes celou Železnou Rudu. Všichni koukali. Byla to docela legrace.
Vy jste v tom kostele kdysi ministroval…
A později hrál na kůru na varhany. I letos jsem měl, ale pan farář byl v karanténě, tak nepřijel. Říkal jsem si, čistě teoreticky, že bych tu mši mohl vzít za něj, ale nakonec jsem usoudil, že udělám líp, když se budu věnovat jenom těm bílým a černým klapkám. (smích)
Napoprvé vás přivedla do kostela maminka, abyste se kál a nezlobil už. Dozrál jste časem, jste věřící?
Jsem. Je na tom postaveno celé moje uvažování. Dnes každý věří po svém a bere si z Bible, co je mu nejbližší a co nejlíp upotřebí. V mém případě je to jakási férovost v životě.
Trošku jsme zamluvili ty dárky, co konkrétního jste pod stromečkem našel?
Překrásný dárek jsem dostal od syna. Vytvořil mi koláž z fotek, kterou sám domaloval. Napsal mi k ní: "Tatínkovi." Bylo to hrozně dojemné a hezké. Bude to první obraz, který si pověsím v baráku, až se do něj přestěhujeme. A poněvadž jsem se stal během karantény cyklistou a jezdil po Šumavě na elektrokole, tak mi Ježíšek přinesl GPS navigaci, abych se prý neztratil, když jsem ten Ztracený.
To je pěkný vtípek. Ale vy je nemáte rád. Moderátoři mají ve smlouvě, že nesmí vaše jméno používat jako oslí můstek, když vás někde ohlašují. Pod pokutou osmi milionů korun!
Rodina může. (smích) Jinak máte pravdu, ale rád bych doplnil, že je to myšleno ve velké nadsázce. Já jsem si totiž pod sebou podřezal větev, když jsem si vymyslel pseudonym Ztracený (jeho rodné jméno je Mirek Slodičák, pozn. red.). Poslouchat dennodenně moderátory, jak říkají „ááá, kdepak se nám ztratil? My jsme vám ho našli, přišel Marek Ztracený!“, na mě bylo už trochu moc. Občas jsem z toho vytek, tak jsme to zakázali a dali do smlouvy. Ovšem musím říct, že jsou u toho dva smajlíci, těžko bychom tu částku po někom vymáhali. Ale funguje to! Nikdo to od té doby neudělal. Přece jenom osm milionů je osm milionů. (smích)
Co dalšího vás štve?
Určitě by se něco našlo, ale v podstatě jsem optimistický. Možná až přehnaně. Samozřejmě vnímám, že je spousta věcí špatně, ale jediné, co mě skutečně štve, je to, že nemůžu být s lidmi. Jsem strašně kontaktní a hrozně mi chybí někoho obejmout, podat mu ruku, strávit s ním čas a ze všeho nejvíc mi vadí, že nevím, kdy to skončí. Kdyby mi někdo řekl, že to bude trvat pět let, protože jinak to nejde, tak to přijmu, připravím se a budu docela spokojený člověk. Ale nevědět, jestli to skončí za měsíc, za rok nebo za tři, je ubíjející. Jinak mám ale úžasné životní období, jsem v nejlepším věku, mám skvělou sexy partnerku, úžasného syna…
No právě, máte sexy partnerku, tak můžete objímat ji!
To taky dělám. Ale myslím, že už mě má někdy plné zuby. Co si budeme povídat, občas je to náročný. (smích)
Jak se vede vašemu penzionu, o který se starala právě Marcela?
Já jsem ty apartmány prodal. Ne proto, že bych musel, to vůbec, ale dostal jsem nabídku, která se neodmítá, a hlavně nám to bralo strašně moc času, který teď budeme potřebovat jinde.
Takže s podnikáním tohoto druhu ani do budoucna nepočítáte?
On to byl takový trochu můj sen a vůbec nelituji, že jsem si to vyzkoušel. Zažili jsme fantastický dvouletý období, během kterého jsme poznali spoustu nových lidí a hodně se naučili. Dělali jsme to opravdu poctivě, rádi a měli jsme furt plno. Jenomže se nám to trochu vymklo z rukou a lidé pak už nejezdili na Šumavu, ale za mnou. Navíc s vidinou, že si zaplatili i setkání a soukromý koncert, kterého se často velice hlasitě dožadovali. Strašně jsem se snažil vyhovět všem, protože si fakt vážím toho, že mě někdo poslouchá a má rád, ale zasahovalo nám to do soukromí. Nakonec mi došlo, že neprovozujeme ubytování, ale firmu na autogramiády. Vycítil jsem, že už tak to se mnou rodina nemá lehké, co se týče klidu a soukromí, a s těžkým srdcem jsem nakonec přijal výhodnou nabídku a apartmány prodal. Bylo skvělé chvíli řešit něco jiného než noty, na důchod se k tomu klidně můžu vrátit, ale teď se vidím na pódiu. Každopádně jsme si to opravdu užili a upřímné díky všem, kdo přijeli.
Říkáte, že kdybyste věděl, jak dlouho bude nouzový stav trvat, tak se tomu přizpůsobíte. Jak?
Od té doby, co je tady s námi koronavirus a s ním zákaz vystupování, jsem nevypnul. Pořád jsem měl co dělat. Připravoval jsem DVD, které se vysílalo na Silvestra v TV, nahrával nové písničky, udělal další klip, on-line koncert… Taky jsem naplánoval halové turné, které se hned vyprodalo, i když ho teď budeme muset přesunout, a vymyslel jsem letní šňůru koncertů pro rodiny… Prostě se neustále snažím, protože se chci na něco těšit. To je myslím nejdůležitější. Líp se to pak celé zvládá.
A tyhle aktivity by vám vydržely na pět let? Myslíte, že by bylo možné udržet si zájem fanoušků, a přitom s nimi nebýt v přímém kontaktu takovou dobu? Bylo by to pro vás uspokojivé?
Mám pocit, že hudba v těchhle těžkých dobách hodně pomáhá. Nejde o to, jaká to je, každý má rád něco jiného, ale hudba je to jediné, co vám dokáže během chvíle změnit náladu a dostat vás do lepšího rozpoložení. Proto teď neřeším, co je a není uspokojivé. Myslím, že nikomu se nelíbí, co se děje, každého to omezuje, ale já jsem se rozhodl, že místo abych si stěžoval, pokusím se rozdávat radost a dobrou náladu. Je to koneckonců moje práce a dělám ji rád. Kdo by chtěl koukat na zpruzelé a litující se zpěváky?
Nedávno jste složil titulní písničku k celovečernímu filmu Gump, jehož postavou je pes. Psala se vám dobře?
Když mě oslovili, tak jsem jim rovnou řekl, že si nemyslím, že jsem ten pravý. Ale pak jsem si poslechl audioknihu, kterou namluvil Ivan Trojan, a úplně mě dojala, nadchla, a chvílemi dokonce rozesmála, takže ta písnička se skládala sama. Je to moc pěkný příběh a jsem rád, že jsem jeho součástí. Už jsem pár věcí do filmu složil a je to moc hezký pocit, když potom vidíte na plátně slavné herce a do toho hraje vaše písnička.
Vy ale máte chuť ve filmu i hrát! Kdysi jste to prohlásil.
To už si vůbec nepamatuji. Muselo to být po nějakém flámu (smích). Protože herecké ambice nemám. A navíc si myslím, že bych nebyl bůhvíjak dobrý a odvádělo by mě to od hudby. Leda že bych hrál sám sebe. Na herce jsem až moc upřímný, neumím něco věrohodně předstírat. Mně je dobře na pódiu a zatím nemíním fušovat do řemesla hercům.
Ale nabídky přišly, je to tak?
Ano, dokonce hlavní role v celovečerním filmu. Nějakou dobu jsem o ní dokonce vážně uvažoval. Ale opravdu jenom chviličku. Pak jsem si naštěstí uvědomil, kolik času by mi to vzalo. Tou dobou se blížil můj koncert v O2 areně, takže to bylo neskloubitelné. A dneska jsem strašně rád, že to tak dopadlo. Ten film vznikl i beze mě, a je to tak lepší.
A co kdyby to byl muzikál, nechcete si ho napsat?
Jasně. Podobných snů mám spoustu. Ale teď jsem v jiné fázi, plný energie, chci skákat na pódiu a bavit lidi. Čím víc, tím líp. Stovky, tisíce, desetitisíce, statisíce… Ale až zešedivím a budou mě z toho skákání bolet kolena, tak v nějakém šumavském srubu, což je další můj sen, začnu skládat hudbu pro film. A možná psát muzikál. Je to jeden z mých plánů na stáří. Už to vidím: srub, hořící krb, v rohu piano, na pianě sklenka dobrého červeného, vedle něj velký huňatý pes a za pianem já. Takhle nějak chci stárnout. Ale teď to ještě není na pořadu dne. Zatím nejsem v té fázi.
A v jaké tedy jste, co připravujete?
Natočil jsem klip s Karlem Rodenem, který se jmenuje Když tě život kope do zadku, a teď vymýšlím něco s Rytmusem. Žiju rodinou a hudbou. To, co se děje, je samozřejmě nanic, ale držím hubu a krok. A až to někdo odmávne a spustí, tak vyběhnu na pódium a budou se dít věci.
Jak pohlížíte na očkování, podstoupíte ho?
Radost z toho nemám. Byl bych radši, kdybych se očkovat nemusel. Ale mám práci, během které se stýkám s tisíci lidí, a tak si říkám, že bych očkovaný být měl. A zároveň si myslím, že není možný stěžovat si, jak je teď všechno nanic, a když někdo přijde s řešením, říct mu “tak na to zapomeň”. Pokud to znamená, že se život vrátí do normálu, určitě to udělám.
Rodina taky?
Rodiče o tom hodně přemýšlejí a taky jim to radost nedělá, ale na očkování nejspíš půjdou. A moje partnerka má stejný názor jako já. Až na nás po zdravotnících a starých lidech přijde řada, vzdorovat tomu nebudeme.
V jaké fázi se nachází stavba vašeho domu?
Teď se to celé klube. Za chvíli budu mít zrovna videorozhovor s architektem. Máme už hrubou stavbu, střechu, víme, jak bude dům vypadat zepředu, řešíme bazén... Chodíme na stavbu každý den, přestože tam není nic moc k vidění, a pořád plánujeme. Máme samozřejmě architekta a designéra, ale snažím se co nejvíc vymyslet a udělat sám. Hledám různé nápady i na Instagramu. Realizujeme se v tom a je skvělé, že se to děje právě teď, kdy máme čas a hlavně u toho můžeme být.
Budete tam mít i nahrávací studio?
Jednoznačně. Celý barák je navržen tak, aby v něm bylo úplně všechno. Aby nám v případě, že by se v budoucnu něco stalo a opět přišel nějaký lockdown, nic nechybělo. Takže tam bude posilovna, nahrávací studio, krytý bazén, zahrada… Každý tam máme svůj pokoj a taky pokoje pro hosty, protože na návštěvy se těším ze všeho nejvíc. Je tam i obrovská terasa s krásným výhledem, na které budeme s kamarády grilovat, popíjet a vyprávět si historky z dětství.
Málokdo staví tak, jak si předsevzal, u vás žádný zádrhel nenastal?
Jediné, co se změnilo, je velikost domu. Když jsme si před třemi lety s Marcelou řekli, že bychom si postavili baráček, tak jsem ho vymyslel hodně ekonomicky, nechtěl jsem nic velkého. Pak byla položena základová deska a stavaři mě upozornili, abych se nelekl, až si na ni stoupnu, protože mi bude připadat strašně malá. A přesně to se stalo. Vlezl jsem na ni a prohlásil: „Tak takhle žít nemůžeme.“ Zrušil jsem garáž, která byla nalepená přímo na dům, a místo ní jsme udělali další místnost. A celý barák jsme nafukovali, nafukovali… Takže je nakonec trochu jiný. Měnili jsme za běhu i další dispozice. Chtěli jsme druhou terasu s výhledem na Jezerní horu, abychom mohli pozorovat západ slunce. Přestože s tím firma, která mi dům staví, měla trochu starosti, tak se k nám chovají fantasticky a jsou trpěliví. Narazil jsem, myslím, na správné lidi a i díky tomu nás to tak baví. Až bude dostavěno, udělám jim za to soukromý koncert. (smích)
Jak vysoký bude váš dům?
Když chcete stavět na Šumavě, a navíc v chráněné oblasti, jsou jasně daná pravidla, která nesmíte porušit. Takže bude patrový, se sedlovou střechou, pobitý dřevem. Snažíme se, aby sem zapadl a zároveň byl moderní. Nechtěl jsem vyčuhovat a dělat problémy. Užíváme si to.
I vaše snoubenka?
Stoprocentně! (smích)
Takže svatba přece jenom bude?
Teď máme jiné priority, ale všechno je v pořádku. Zasnoubili jsme se před osmi měsíci, tak ještě máme čas.
Jak zvládáte on-line výuku svého syna?
Není to jednoduché, ale zvládáme. I když Mareček má distanční výuku už rok. Ještě než vypukla korona, byl měsíc a půl doma, protože měl zápal plic, a pak jsme odjeli na dlouhou dovolenou. Ale abych si nepřipisoval zásluhy, které mi nepatří, učí se s ním hlavně moje partnerka a jde jí to fantasticky. Když přijde řada na mě, občas se musím potají podívat na Google a některé věci si připomenout, než mi doteče, o co jde. A to je náš syn ve čtvrté třídě! Každopádně jsem si uvědomil, že kdyby mi to náhodou nevyšlo s hudbou, tak učitelem být nemůžu. Na rozdíl od mé partnerky, které by to, myslím, šlo.
Začal nový rok, vstoupil jste do něj s nějakým předsevzetím?
To jsem si dal už před Silvestrem. Že složím další vánoční píseň, protože mám zatím jenom dvě a adventní neděle jsou čtyři. Takže příští rok si zase nějakou nadělím. A pak jsem si říkal, že bych se měl zlepšit v angličtině. Pro svůj vlastní pocit. A abych mohl jít příkladem synovi.
Jak jste na tom finančně, vydržíte další prodloužení nouzového stavu, pokud by nastalo?
Poslední roky jsem tvrdě pracoval, prakticky nonstop, opravdu hodně jsem se snažil a nějakým způsobem nás zabezpečil. V tomhle směru zatím strach nemám. Navíc umíme žít i velice skromně. Když už do něčeho investujeme, tak do zážitků, drahá auta a luxusní věci mě nezajímají. Když člověk jede na dovolenou, není důležité, čím, ale s kým a co tam prožije. Takhle to mám nastavené.
