Sobota 20. dubna 2024
Svátek slaví Marcela, zítra Alexandra
Oblačno, déšť 8°C

Nela Boudová na Zanzibaru. Byla to taková bída, že jsem se styděla!

10. února 2021 | 06:00

Neustálé prodlužování nouzového stavu donutilo Nelu Boudovou hledat alternativu ke své herecké profesi. Zvítězil koučink. Rozhodla se pomáhat lidem v rámci jejich osobního a profesního rozvoje dosahovat vytyčených cílů. A čas ukáže, která z disciplín – zda herectví, nebo koučink – se stane tou hlavní.

Podle fotek na sociálních sítích jste byla na Zanzibaru. Na dovolené?

Částečně. Hlavním důvodem mé cesty byla účast na seberozvojovém kurzu Start Up Life Mastery (Nastartujte životní mistrovství), který pořádal Vladimír Ekart. Loni jsem s ním byla na Srí Lance a tam jsem se rozhodla, že si u něj udělám školu elitních koučů. Díky karanténě na to mám čas a teď už jsem krůček před cílem. Musím odkoučovat padesát hodin a dostanu certifikát.

Co vás k tomu přivedlo?

Už na jaře, ještě před prvním nouzovým stavem, jsem se rozhodla, že se vydám tímhle směrem. A teď, když nevím, jak to s hereckou profesí bude dál, mi to přijde jako dobrý nápad. Vláďa je jeden z nejlepších odborníků na seberozvoj a koučování a zároveň je mojí velkou inspirací.

Vás samotnou už někdo v minulosti koučoval?

Ne, ale byla jsem kdysi u psychologa, ani si už nepamatuji s čím. To je ale úplně jiný směr. Koučování se nezaobírá tolik problémy z minulosti, ale orientuje se spíš na pozitivní stránky klienta a plánuje s ním konkrétní kroky do budoucna.

Proč se ten kurz konal tak daleko, to nešel uskutečnit tady?

Určitě by to šlo, ale přece jenom – když se člověk odpojí od každodenní reality, dokáže se líp soustředit. Tam pro to byly naprosto ideální podmínky. Teplo, relaxace, cvičení... Vedle koučinku jsme se zabývali cvičením chi-kung a taky jsme měli lekce z čínské medicíny s Dagmar Chmelířovou. V tom nádherném prostředí, vytrženi ze svého prostředí, jsme toho určitě do sebe nasáli daleko víc, než kdyby se to konalo tady.

Co to je za druh cvičení?

Tradiční čínské cvičení, které dodává tělu energii. Nejlepší, co znám. V mých očích stojí ještě trošičku výš než jóga. Nabíjí vás energií chi, která je podle Číňanů tou nejvyšší, jakou můžete získat. Je to životní energie.

Cvičí se bez nářadí?

Ano, pracujete jenom s vlastním tělem. A procvičujete jednotlivé orgány, které tradiční čínská medicína dělí podle teorie pěti prvků na dřevo, oheň, vítr, zem a vodu. Únor je nejtěžší měsíc v roce. Končí zima, pomyslná svíce dohasíná, a proto je taky nejvíc úmrtí. Je velmi náročný na ledviny, které se starají o to, aby energie jin a jang v našem těle byly v rovnováze. Proto je dobré organismus zbytečně nezatěžovat. Jíst vývary z masa a zeleniny, konzumovat například červenou řepu, která je velmi zdravá, a vyvarovat se alkoholu. A neměli bychom touto dobou ani moc sportovat.

Až si ten koučovací kurz doděláte, tak začnete lidem radit…

Žádné rady rozhodně nikomu dávat nebudu. Úloha kouče je nastavit klientovi takové zrcadlo, aby si uměl na všechny otázky odpovědět sám. Pomoct mu podívat se na svůj problém z jiných úhlů nebo ten velký cíl, který před sebou má, rozdělit na menší a naplánovat konkrétní kroky k jeho dosažení.

Na Zanzibaru s vámi byla i vaše dcera Saša.

Ano, měla tam distanční výuku.

A navštívily jste spolu místní komunitu.

Vláďa Ekart věnoval deset procent příjmů z tohoto kurzu na potraviny, sešity a tužky pro jednu vesnici, tak jsme ji navštívili. Byla to taková jednorázová pomoc. Potěšilo je to, ale spíš by potřebovali vzdělání a technologie, které by jim umožnily, aby si na živobytí sami vydělali. Ale na jejich dětech bylo překvapující, že nejvíc nadšené byly, když je Vláďova žena učila angličtinu. Dokázaly by sedět hodiny a hodiny, naslouchat a učit se. V tu chvíli byly opravdu šťastné.

Uvědomovala si Saša tu odlišnost života dětí tady a tam?

Určitě to zaregistrovala. Podobnou zkušenost jsem udělala před pár lety i se svými syny, když jsem je vzala do indického Ladákhu. Jsem ráda, že mohou vidět svět a uvědomit si, že ne všude se lidi mají dobře. Ale musím přiznat, že mně osobně to moc příjemné nebylo. Protože v očích těch matek jsem viděla, jak se za podmínky, ve kterých žijí, stydí. To byla opravdu velká bída a chudoba.

Chápu dobře, že se s herectvím tak trochu loučíte a v budoucnu už nebude vaší hlavní profesí?

Těžko říct, co bude, ale rozhodně se neupínám k tomu, kdy se zase otevřou divadla, protože to asi nikdo neví. Ve skrytu duše ovšem doufám, že v létě budeme moct hrát aspoň venku.

Koučujete i své kolegy, mohou se přihlásit?

To můžou, ale zájemců mám dost! A před sebou ještě pětatřicet koučovacích hodin, abych se dobrala certifikátu.

S čím se na vás lidé obracejí nejčastěji – s pracovními problémy, nebo vztahovými?

Většinou jsou to problémy soukromého rázu, ale ono je to dost propojené, jedno od druhého se nedá striktně oddělit. Kolikrát se ukáže, že kdyby byli spokojenější v práci, budou šťastnější i ve vztahu. Všechno souvisí se vším. A teď, v době covidu, je pro mnohé nezbytné přenastavit celý život. Protože se jim od základů změnil.

Až přijde uvolnění, měl by jít do kin film Večírek, ve kterém hrajete. Režíroval ho Michal Suchánek. Jaké to je pracovat s kamarádem, který nejprve byl vaším kolegou v divadle? Takže jste si vůči němu mohla dovolit cokoliv, a teď ho naopak máte na slovo poslouchat...

Sice se známe z Činoherního klubu, ale hráli jsme spolu minimálně. A poslouchá se dobře, protože Michal naprosto přesně ví, co chce. Herec to dokáže vycítit a pak takového režiséra rád následuje. A vzhledem k tomu, že tu komedii sám napsal, věděl o ní nejvíc.

Ale neměl režijní zkušenosti.

Něco už předtím dělal, třeba scénky do Tele Tele a kratší filmové věci. Myslím, že i nějaké spoty režíroval, takže úplně bez zkušeností nebyl. A tím, že sám je herec, rozpozná všechny naše šuplíky… Já si myslím, že je nesmírně talentovaný, a moc bych mu přála, aby režíroval dál.

A pokud možno vás i nadále obsazoval.

Určitě bych nebyla proti (smích), ale možná bych byla radši, kdybychom si spolu v něčem zahráli. To by mě bavilo.

Čím je vaše postava specifická?

Pracovně jsem jí říkala rybička Dory. Moc jí to totiž nemyslí. Je to ten typ ženy, co plácá páté přes deváté, nic nesouvisí s ničím. Ale pak se jí zničehonic podaří i v té její hlouposti říct něco hodně moudrého a všechny to strašně překvapí. Ale fakt jenom občas. Jmenuje se Anička Kozounová.

Tak to ji moc jiných hereček hrát ani nemohlo!

(smích) Já si myslím, že by ji mohla hrát i nevyvinutá dívka. Tahleta vybavenost nehraje zásadní roli.

Vašimi kolegy jsou Karel Roden, Marek Taclík, Jiří Langmajer a Marián Čekovský. S kterým z nich tvoříte na plátně partnerskou dvojici?

To se nedá takhle říct. Ten film vypráví o spolužácích, kteří se sejdou po letech na večírku. A Aničce Kozounové je tak nějak jedno, kdo k ní patří.

Takže má široké srdce?

No, ale vlastně nic z toho. (smích)

Chystáte se brzy točit něco dalšího?

Ne, ale mám před sebou divadelní premiéru Hledám ženu, nástup ihned. Režírovala ji Jana Kališová a uvedeme ji v pražském Divadle Palace. Hraji v ní s Markem Adamczykem.

Jak jste na tom s otužováním, pořád se mu věnujete?

Zrovna před pár dny jsem byla ve Vltavě a čekala, co to se mnou po té teplé vodě na Zanzibaru udělá. Tam bylo ve vzduchu kolem pětatřiceti stupňů a voda měla určitě dvacet sedm.

A co to s vámi udělalo, jaká byla Vltava?  

Vltava měla necelé dva stupně, ale byla jsem naštěstí se Sandrou Pogodovou, která je mým otužileckým partnerem. Pomohla mi, abych ve vodě vydržela a zvládla to. A pak se dostavil fantastický pocit jako vždycky. Mám to moc ráda.

autor: Ivana Bachoríková

Video se připravuje ...
Nela Boudová v karanténě přišla o všechnu práci! Radost jí dělá adoptivní dcera (10) • VIDEO: Markéta Reinischová, Aleš Brunclík

Autor: Ivana Bachoríková
Video se připravuje ...