Tereza Maxová: V letadle netleskám, ale zato si povídám se sousedy | Pro ženy | Blesk.cz

Tereza Maxová: V letadle netleskám, ale zato si povídám se sousedy

VIDEO: Adam Balažovič/BPŽ
19. června 2019 | 06:00

Tereza Maxová (47) na letišti v Praze otevírala novou relaxační zónu, která je pro všechny zdarma, a při té příležitosti přebrala také šek pro svou nadaci. Zavzpomínala na svůj první let a na to, jak vezla domů plastové příbory z letadla, jako suvenýr. 

 

Jak jste prožívala svůj první let v roce 1990?
Když jsem odjela do Paříže, tak to bylo ještě za komunismu a jela jsem vlakem. Agentura, která si nás vybrala, nechtěla investovat moc peněz, když nevěděli, jestli budeme pracovat, nebo ne. Když jsme se poprvé vraceli domů, tak nám už koupili letenky, takže myslím, že to byl březen nebo duben 1990, kdy jsem přiletěla do Čech. Bylo to velmi vzrušující a smíšené se strachem, to jak člověk nikdy předtím neletěl. České aerolinky byly tehdy úplně jiné, malé letiště... Schovala jsem si všechno, od kalíšku přes lžičku po příbory. V tu dobu jsem netušila, že se létání a letiště stane mým druhým domovem. První zážitek byl nezapomenutelný!

Prozradila jste na sebe, že se létat bojíte. Jak je to možné, když jste ve vzduchu tak často?
Zezačátku to nebylo tak strašné, největší strach přišel, když přišly děti. Člověk má najednou větší odpovědnost a možná i se stářím přicházejí více obavy. Mám pořád nepříjemný pocit při vzlétání, což má spousta lidí, jak zjistila studie. Když z letadla vystupuji a jsem na místě, tak se mi vždycky moc uleví a mám skvělý pocit – a nejlepší, pokud přistávám v Čechách.

Bylo tu také řečeno, že stále mnoho lidí při přistání tleská. Také tleskáte?
Ne, cestuji velmi tiše, považuji to za takový svůj soukromý moment. Pamatuji se ale, že když jsem začínala létat v devadesátých letech a nebyly mobilní telefony, nemohli jste se dívat na filmy, tak si lidé hodně povídali. Vždycky když jsem si někam sedla, tak se lidé vedle mě představili a už to začalo. Odkud jste, co letíte dělat, na jak dlouho letíte. Člověk doufal, že když bude let trvat devět hodin, že bude sedět vedle někoho fajn.

Není škoda, že to vymizelo?
Je pravda, že když jsem začínala s nadací, tak to byl jeden z prostředků, jak jsem lidi seznamovala s tím, co dělám, a dostala jsem mnohdy spoustu finančních příspěvků. Čím delší byl let, tím to bylo lepší. Seznamovala jsem je se situací v dětských domovech a s příběhy dětí, které jsem poznala, a měla jsem skvělý pocit z toho, že jsem to využila pro dobrou věc.

Vaše děti začaly cestovat dost brzy, takže létání s dětmi asi není problém, že?
Tobíček cestoval poprvé ve čtyřech týdnech, Mína hned po šestinedělí, děti se hrozně rychle přizpůsobí a na rozdíl ode mě se vůbec nebojí. Berou to jako příležitost, kdy mohou hrát na mobilech, protože jinak jim to doma velmi limituji. Mám radost, že vznikne na letišti i zdravá varianta stravování, protože děti ví, že mají možnost tady zajít do fast foodu. Letiště pro ně znamená cestu za tureckou babičkou, na dovolenou nebo za kamarády na jih Francie, je to spojeno vždy s nějakým zážitkem, moc se těší a cestují rády. Pro mě je to náročnější všechno zabalit a vzít ty správné pasy. Tobíček má dva pasy a v každém jiné jméno, v dánském nemá Maxa. Takže je důležité vědět, s jakým pasem cestujete a co máte na letence, protože i já jako zdatná cestovatelka se můžu dostat do nesnází – když přijedu s dítětem, které má špatný pas, tak nás nepustí.

Bylo tu zmíněno, že mnoho českých cestujících je na letišti tak o dvě až tři hodiny dříve, pro jistotu. Jak to máte vy?
Necestuji na poslední chvíli, přesně víme, kolik nám to z domova na letiště trvá, letiště známe jako své boty, takže se jednoduše orientujeme, netrávíme tu tolik času, jsme tu tak hodinku před odletem. Nově vzniklá relax zóna, která je pro všechny přístupná, tu ovšem byla potřeba, protože nebylo místo, kam byste mohli zajít s dětmi a chvilku si odpočinout. Předtím byla možnost jen u gatu nebo VIP salonek, ale ten je jen pro někoho. Myslím, že bude prostor hojně využíván.

Máte nepříjemný zážitek s létáním – vedle toho, že se trochu bojíte?
Ano, vedle toho, že má člověk zpocené ruce a těší se, až to bude mít za sebou, byla doba, ve které byly teroristické útoky na letiště. Člověk už vstupoval na letiště s pocitem strachu, že je ohrožena bezpečnost. Na základě toho teď zase všichni musíme chodit přes bezpečnostní procedury, které dlouho trvají, speciálně v USA. Vezmou vám všechno z toaletní taštičky, vodu, i když cestujete s malým dítětem. Přestože my cestujeme často, pořád musím myslet na to, že je to velice neekologický způsob dopravy, a doufám, že nás čeká doba solárních letadel. Nedávno jsem byla na přednášce Bertranda Piccarda a André Borschberga, kteří obletěli Zemi se solárním letadlem, a bylo to velice inspirativní. Budu se těšit, že má generace, nebo generace mých dětí zažije letadlo na solární pohon.

Letiště už teď překvapilo tím, že si hned po kontrole můžete doplnit svou vodu zdarma!
To je určitě velice důležité, všichni si vždycky stěžují, že je voda na letišti hrozně drahá, a já jsem přesvědčená, že by měla být zdarma.

Teď se blíží prázdniny. Chodí vaše děti do českých škol a mají dva měsíce prázdnin?
Chodí do mezinárodní školy, ale dva měsíce prázdnin je čekají, za což jsme všichni vděční, protože se na prázdniny těšíme. My celý rok cestujeme a na prázdniny se usadíme v jižním Turecku v Bodrumu, kde máme tureckou babičku, tatínka, který tam pracuje, a tak ho můžeme vídat častěji, je tam i celý zbytek rodiny, takže to využíváme k tomu, abychom se všichni sešli jako rodina u moře. Pohodička a moc už jinam necestujeme...