2°C
Ještě pořád pracujete v tak obrovském tempu jako dříve?
Už ne. Poslední dobou se snažím omezovat představení, přece jenom mít pětadvacet představení měsíčně je na můj věk a síly už moc. A rozmělňuje to pozornost. Navíc jsem začala točit Ulici. Takže se čas musí vejít mezi divadlo a seriál.
To znamená, že se už trochu rozmazlujete?
Jeden ruský divadelník řekl, že každý herec by měl mít jednou za čtyři roky roční dovolenou, aby doplnil vjemy, mohl cestovat, číst, setkávat se s novými lidmi, aby obměnil to, co vydává ven obrovským zápřahem v šoubyznysu. Neříkám, že bych rok musela mít dovolenou, ale odpočinek je důležitý.
Jak se učíte texty?
Strašně snadno. Do hlavy mi lezou úplně samy – co lezou, hlavně mi tam zůstanou až do dalšího představení!
To se vám hodí pro Ulici, že?
Ano, určitě. Je to výhoda, protože v Ulici je hodně textu, nedělá mi to potíže. Zajímavostí je, že v Ulici konkrétně se neučím slovo od slova, protože chci, aby to znělo co nejpřirozeněji. Někdy se stane, že to scenárista napíše trochu šroubovaně, takže si text trochu upravím. Texty se učím po smyslu, což je vlastně ten nejpřirozenější způsob, jak se učit věci. Vědět úplně přesně smysl. Kdyby to náhodou vypadlo, tak tam stejně nějak doplujete. Ale používám samozřejmě různé mnemotechnické pomůcky. Například si potřebuju vybavit Opavu. A vím, že ve slově možná je druhé písmeno O, podle kterého se mi tohle slovo vybaví.
A jak vypadá váš den, kdy hrajete v Ulici? Musíte brzy vstávat?
Někdy je to složitější. Vstávám v půl páté, protože už v 5.20 musím být na zastávce tramvaje. Někdy den trvá 12 až 13 hodin. Ale já se vždycky tak ráno nadechnu a zamířím tam s tím, že to tak bude, a odejdu do toho světa. Večer v jedenáct se vrátím, trošku rozlámaná, ale jsem spokojená, že jsem nic nevynechala a všechno jsem zvládla.
Jak vás natáčení seriálu baví?
Baví mě to. Jsem tam s Danou Syslovou a Rudou Hrušínským. To jsou mí nejbližší partneři a je to čirá radost. Vycházíme si vstříc, léta se známe a jsme k sobě trpěliví. Zároveň máme podobný smysl pro humor a náhled na to, jak hrát. Jsme zkrátka podobné školy.
Hrajete sestru postavy pana Hrušínského. Jaká je?
Marie je typická žena, která celý život obrovsky pracuje. Vybudovala statek – od práce na poli až po podnikatelské věci. Za to ji obdivuji. Teď začíná zjišťovat, že jakoby po šedesátce existují ještě jiné věci než neustálé papírování ohledně polí a dobytka, a začíná si ty věci rovnat v rodině, které se více věnuje. Hledá si prostor pro svůj osobní život.
Co vás na ní ještě baví?
Je také spontánní, miluje svoji rodinu, je to takový tmel. Každá rodina potřebuje někoho takového, kdo zve návštěvy a vždycky zavolá, když máte narozeniny. Lidem je s ní dobře. Je pevná v kramflecích. Mě tam překvapuje, že se málo zabývá svým životem, protože co si budeme povídat, šedesátka dneska není žádný věk, to jsou ženy v nejlepších letech, takže uvidíme, jak to s ní bude dál.
Řekněte třemi slovy, co pro vás znamená láska.
Blízkost, porozumění a otevřenost.
Co je důležité pro vztahy, aby fungovaly?
Právě ta otevřenost je jednoznačně nejdůležitější. Neuzavírat se vůči možnostem, které jsou. A snažit se pracovat proti tomu, co druhému na vás trochu vadí. Myslím, že to je to, co drží vztahy pohromadě. Ale zároveň je důležité držet si hranice, protože pak byste to už nebyla vy. Proto je dobré mluvit o svých pocitech se svými blízkými.
Více o tom, jak žije Jitka Smutná, najdete v novém vydání Blesku pro ženy. V prodeji je od pondělí 17. června – s velkou přílohou plnou receptů na tvarohovo-ovocné dobroty – na novinových stáncích nebo on-line na iKiosku ZDE >>>
