2°C
Koukala jste se zrovna do diáře, spěcháte hodně?
Musím si jen zkontrolovat, jestli jsem tam, kde být mám, protože je toho hodně a občas se mi to pomotá. Tuhle jsem přišla do divadla a oni mi říkají: „Jé, ahoj, tady ale dneska nehraješ!“
Jak se vám do toho všeho vejde nekonečná Ulice?
Já tam mám od začátku dobrou pozici a vztahy. Když toho mám jinde moc, poprosím, jestli by pro mě trošku míň psali. Fakt je, že tam nejsem pořád a že do toho i my, herci, můžeme vstupovat. Je to velice vstřícné a volné jednání, takže vše funguje.
Před padesátkou jste odešla na volnou nohu. Co vás k tomu vedlo?
Prostě jsem to tak cítila. Takže jsem se z Ulice nechala na pár týdnů „vypsat“ a odjela jsem během divadelních prázdnin do Francie na takový svůj soukromý jazykový kurz. Byla jsem v Normandii. Na začátku jsem chodila i do školy, ale to nešlo. Chtěla jsem mluvit, a ne sedět v lavici a šprtat se se šesti puberťáky.
Kde jste tam bydlela?
Tak to byla fakt hrůza! Moje děti mě umluvily, že když jedu na letní kurz, musím bydlet v rodině jako většina jiných studentů. Ale paní domácí byla hrozná špindíra. Já nevěděla, kam mám položit talíř, jaký tam byl binec! Tak jsem nakonec odešla i z té rodiny. Ale nechtěla jsem to vzdát a být srab, takže jsem ve Francii zůstala.
Jak jste to zvládla sama v cizí zemi?
Chvílemi to bylo krušné. Jsem celkem samostatná, ale tady mi bylo občas do breku. Poprvé v životě jsem si uplakaná psala: „Můj deníčku, je mi smutno…“ Šla jsem si třeba koupit něco k jídlu, a když ani napotřetí nerozuměli tomu, co chci, rozbrečela jsem se. Ale pak se všechno uklidnilo. Našla jsem si malý penzion na vesnici a místní mi radili, kam se mám jet podívat, protože jsou věci, které v cestovatelských bedekrech nenajdete. Nakonec jsem se nejvíc naučila sama právě během cestování s batohem. Vždycky si ke mně někdo přisedl a povídali jsme si.
Jak vám šlo zvládnout divadlo, film, televizi a rodinu, když byly děti malé?
Pro mě bylo samozřejmostí, že budu hrát a taky že budu mít děti, které jsem si vždycky moc přála. Samozřejmě že když jde člověk z jedné role do druhé a do toho otěhotní, tak má chvíli pocit, že se zhroutí svět. Houby! S dcerou Adélou jsem ležela v nemocnici půl roku, se synem Filipem celé těhotenství, takže jsem ze všeho vypadla na dost dlouho, ale nic moc se nestalo. Pak se prostě vrátíte.
Mají děti někdy vyčítavou? Že jste třeba nebyla stoprocentní máma?
Někdy to pro ně těžké bylo. Občas stály u dveří a plakaly: „Zase musíš do toho blbýho divadla?“ Ale já jsem s nimi hrozně chtěla být a nikam jsem neutíkala, jen jsem šla vydělávat. A jsem přesvědčená o tom, že se člověku vrací přesně jen to, co dává. Dodnes máme úžasný vztah. Jsme takový dobrý trojúhelník.
Více o tom, jak zvládá být šéfovou nebo proč si před každým představením musí dát panáčka, najdete v novém vydání Blesku pro ženy. V prodeji je od pondělí 10. června na novinových stáncích nebo on-line na iKiosku ZDE >>>
