Helena Karafová: V osmnácti se přidala k partyzánům a zachraňovala židovské děti

7. února 2019 | 06:00

Helena Karafová, narozená 11. září 1922, pochází z Levic na Slovensku. Vyrůstala v rodině zedníka jako prostřední ze tří sester. Po vyhlášení Slovenského štátu její tatínek rozhodl, že se oba – on a Helena – zapojí do odboje. Po čase odešli do kopců v okolí Banské Štiavnice, kde operovali slovenští a později i ruští partyzáni. Zajišťovala přísun potravin, ošetřovala zraněné. 

Přidali se k partyzánům

Tatínek měl bojovnou náturu. Už za první světové války se dobrovolně přihlásil do rakousko-uherské armády. V Maďarsku se jako voják seznámil s maminkou pamětnice. Po válce se novomanželé usadili ve slovenské obci Levice a narodily se jim tři dcery, Helena jako prostřední z nich. Když Hitler rozpoutal novou válku a Hlinkova slovenská ľudová strana vyhlásila samostatnost Slovenska, otci se to nelíbilo a rozhodl se odejít k partyzánům. Helena Karafová vzpomíná na rok 1940: "Tak tohle není žádný život, jdeme do boje, řekl tehdy táta.“ Starší sestra už s nimi nežila, mladší byla zase příliš malá. Heleně se blížily osmnácté narozeniny a otec ji vybídl, aby se k němu přidala. A Helena souhlasila.

Ukryti v jeskyních

Odešli do hor v okolí Banské Štiavnice. Se skupinou dvaceti partyzánů žili v improvizovaném příbytku v jeskyni. "Byly to díry ve skalách. Dveře upletené z kukuřice a jinak nic, žádná okna. Drželo se tam teplo, tam jsme přespávali jako zvířata." Do nejbližší vesnice to bylo dvacet kilometrů a domů asi sedmdesát kilometrů. Fronta prošla místem víckrát, ale ani jednou německá armáda jejich úkryt neodhalila. Helena se držela v otcově blízkosti, jejich vztah se společnou partyzánskou zkušeností upevnil. Každý z partyzánů měl určitý úkol, povinností pamětnice bylo zajišťovat přísun potravin. Nosila jídlo, třeba i od maminky z domova. Později také ošetřovala raněné.

Když do oblasti přišli sovětští partyzáni, spolupracovali navzájem. Bylo vidět, že jsou zvyklí jednat krutě. Vůči mladé Heleně se chovali slušně, i když prý bylo znát, že „s nimi mládí cloumá“. Ale když někdo dělal nějakou neplechu, tak ho pak ostatní svázali a dostal za vyučenou.

"Vyhoďte děti z vlaku!"

Vlaky s vězni mířící do koncentračních táborů projížděly horami, které měli partyzáni pod dohledem. Ve svazích ovinutých spoustou zatáček musely jet přeplněné vlaky téměř krokem. Partyzáni toho využívali a pomáhali z vlaku ven židovským dětem, které prošly úzkými otvory. "Táta ukazoval, aby ti rodiče vyhazovali děti ven, že se jim nic nestane. Někteří poslechli, a tak se zachránila spousta dětí.“ Němečtí vojáci po nich z vlaku pálili, a byli tam tedy i mrtví, ale přesto to stálo za to. "Jednoho dvanáctiletého chlapce tatínek vzal pod svou ochranu a zavedl ho k bačovi na salaš, tam chlapec bez úhony přežil válku. Když vyrostl, stal se lékařem v Lázních Dudince a do konce života s ním byl tatínek v kontaktu."

Budoucí manžel na německé straně

V osmnácti letech se Helena poznala s budoucím manželem. Po roční známosti ale přišla mobilizace a on musel jako Slovák narukovat do nacistické armády. Už byl v uniformě, když se zasnoubili a slíbili si, že se po válce vezmou. "Pak už jsem o něm několik let nic nevěděla.“ Snoubenec potom z armády zběhl a dostal se až do Itálie, tam se přidal k partyzánům. Při jednom útoku byl zasypán, dva dny pak ležel v bezvědomí. Díky lékařům se nakonec uzdravil, ale s celoživotními následky. Domů se vrátil až v červenci roku 1945. "On byl hezký, černý kluk, jedna Italka chtěla s ním odejít na Slovensko, ale řekl jí, že má snoubenku. Pak dal vědět rodičům, že přijede, a tak jsem ho šla přivítat. Bylo to krásné! První, co řekl, bylo: ,Lásko moje!‘“

Ještě ten rok se vzali a řešili budoucnost. Rozhodli se studovat a odjeli do Prahy za lepším životem. Ve velkoměstě se ale zpočátku cítili ztracení. "Nikdy jsem neviděla tramvaj, tak jsem se bála přejít přes ulici, pochopitelně. A dneska je mi Praha malá,“ směje se pamětnice. Helena začala studovat administrativu, její manžel práva. Vedle školy se živili, jak se dalo, a ještě chodili na dobrovolné brigády – z radosti, že skončila válka.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Příběh zdokumentovali lidé z Post Bellum. Tisíce hodin nahrávek a fotografií zpřístupňují v internetové sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky podporovatelům z Klubu přátel. Přijměte pozvání mezi ně i vy! Z Paměti národa vznikají také výstavyknihyfilmyweby, promítání či vzdělávací projekty. Pokud byste chtěli Paměť národa podpořit i vy, můžete to udělat jednoduše, všechny informace najdete zde

720p 360p
Paměť národa • VIDEO: 

Autor: Aneta Valešová
1080p 720p 360p