Evelina Merová: Jako jediná z rodiny přežila holocaust

16. srpna 2018 | 06:00

Na konci srpna 1945 stála na leningradském nádraží patnáctiletá dívka. Jmenovala se Eva Landová, narodila se v Praze a jako jediná z rodiny přežila holocaust. Mířila do neznáma, k adoptivnímu otci, kterého sotva znala, a k adoptivní matce, kterou nikdy neviděla. Mířila za novým životem, ve kterém se z ní stala občanka Sovětského svazu Evelina Merová.

Paní Evelina se narodila v prosinci roku 1930 v Praze do židovské rodiny. Otec, který se původně jmenoval Emil Löwy, se nechal přejmenovat na Landu. Když se Evelina narodila, měla její matka Ilse Landová již desetiletou dceru Lízu. 

Příchod Němců a konec dětství

"Když jsem chodila do druhé obecné, tak přišel rok 1939 a 15. března přišli Němci. A vlastně všechno se v našem životě změnilo, protože naše rodina byla židovská, ačkoli ani rodiče, ani mí prarodiče nebyli nějak nábožensky založení. Tak jsem o tom židovství nic nevěděla," vzpomíná.

V platnost vstoupily protižidovské zákony, které obrátily život rodiny naruby. "Nesměli jsme už bydlet v Praze 7, přestěhovali jsme se do menšího bytu. Židi nesměli po osmé hodině večer ven, nesměli do biografu, do divadel, děti nesměly na hřiště. Také byly potravinové lístky, protože byla válka, takže bylo málo jídla. Židi měli potravinové lístky s písmenem J, což znamenalo, že nesmí do všech obchodů a do některých smí až po třetí hodině odpolední, kdy byly obchody prázdné. Židi byli vyloučeni ze státní služby," dodává.

Škola a volný čas židovských dětí v protektorátní Praze

Paní Evelina nesměla chodit do normální školy. Podařilo se, aby se dostala do jediné pražské školy židovské. "Židovské děti byly vyloučeny ze školy. Ta židovská samozřejmě nestačila pro všechny děti, ale já jsem měla to štěstí a ještě dva roky do té školy chodila. Měli jsme velice příjemné, takové kamarádské učitele. Byli jsme vlastně v té škole spokojení," vypráví.

Židovská škola se lišila od té české státní. Děti měly dva dny volna, a to v sobotu a v neděli. Neměly učebnice, protože ty staré byly zakázané a nové ještě nebyly vydány. Mimo školu nesměly děti navštěvovat žádné veřejné prostory. "Byla možnost jít na procházku na starý židovský hřbitov, kde jsme si hráli na schovávanou. Pro židovské děti byl ještě Hagibor. To bylo hřiště ve Strašnicích," říká.

Začaly transporty do Terezína

V roce 1941 začaly transporty Židů do ghetta v Terezíně. Tam přišla postupně celá rodina pamětnice. Sestra Líza, která se v roce 1940 provdala, zde porodila syna Ládíčka. Všichni ale byli později zplynováni. Přestože byl život v Terezíne těžký, stále se zde našli lidé, kteří byli ochotni obětovat vše, co šlo, aby ulehčili alespoň dětem.

Nejvýznamnějším z nich byl Fredy Hirsch. Byl to rodák z Cách, který byl po nástupu nacistů k moci nucen prchnout z Německa do Československa. Byl skaut, sionista a homosexuál. V Terezíně, ani později v Osvětimi, se nebál mluvit s dozorci a SS jako se sobě rovnými. Prosadil založení Kinderheimů, dětských domovů, které zachránily mnoha dětem život, ostatním alespoň zpříjemnily jejich poslední dny. Bojoval o každé dítě a byl ochoten pro ně riskovat život.

"Tady začaly dětské domovy. Zvlášť pro chlapce a děvčata podle ročníku narození. Tohle všechno zorganizoval Fredy Hirsch. Tedy do toho dětského domova šly děti dobrovolně a bylo to pro ně lepší než bydlet v takové ubikaci, kde například bydlelo čtyřicet cizích žen. Tady děti byly jenom s dětmi a se svými vychovatelkami, kterým se říkalo betreuerky," vypráví paní Evelina.

Terezín byl ale pouze přestupní stanicí. "Nejhorší bylo, že Terezín byl vlastně jen zastávkou před tím horším, před Osvětimí. Děti měly hlad, protože jsme měli málo jídla a špatné jídlo. Nebylo dost léků, bylo hodně nemocí. V Terezíně začaly epidemie. Byl tam tyfus, dále dětská obrna, žloutenka, spála. Zemřelo mnoho dětí," vzpomíná.

Rodinný tábor B-II-b v Osvětimi

V roce 1943 dostala paní Evelina předvolání do transportu. V té době měla encefalitidu a přímo z nemocnice musela do Osvětimi odjet v horečkách. Její příjezd do tábora byl ale jiný než u ostatních. Transport z Terezína v prosinci 1943 neprocházel na rampě selekcí, a tak se všichni dostali do takzvaného rodinného tábora B-II-b, kde byly rodiny spolu. Ale tábor byl jinak rozdělený na ženské a mužské bloky.

"Pak se ukázalo, že máme takové kartičky, kde je napsáno: Šest měsíců karanténa, pak SB. To znamenalo Sonderbehandlung, tedy zvláštní ošetření. A to znamenalo zplynování. Takže se všichni báli a mysleli si, že nás mají zplynovat v červnu. Tím spíš, že přišel další transport v květnu, se kterým to bylo stejné – žádná selekce, zase šel rovnou do našeho tábora. Byla v něm také moje babička. Dědeček zemřel v Terezíně a tatínek v Osvětimi na tuberkulózu," vzpomíná.

Selekce

Strach z plynové komory se zvětšoval. Paní Evelinu a její maminku shodou okolností zachránila selekce. "Řekli, že k té selekci mají jít všichni mezi šestnácti a čtyřiceti roky, ale mně bylo třináct a mé mamince čtyřiačtyřicet, ale stejně jsme šly a náhodou jsme byly uznány jako práceschopné. Vlastně nikdo nevěděl, co je lepší, jestli je lepší zůstat v táboře, nebo jít na tu těžkou práci, ale vždycky bylo lepší, jak jsme si myslely, být mezi práceschopnými," vypráví. Byly poslány do ženského lágru, odtud je pak poslali na práci do Stutthofu.

„Práceschopné“ v zákopech

Těžká práce, na kterou byly poslány, však měla ve výsledku končit pro většinu vězeňkyň stejně. Ze Stutthofu pokračovaly dále, aby hloubily protitankové zákopy proti postupující frontě. „Tam nás zase třídili a poslali nás na práce do malé vesnice, německé vesnice, která se jmenovala Dörbeck. Tisíc žen přišlo do této vesnice, tam nebyl žádný tábor, žádný lágr, tam byla velká louka a řekli nám, že si máme postavit stany. Dostaly jsme sto stanů, v každém stanu spalo deset žen. A práce byla těžká, měly jsme dělat zákopy," vypráví. Poté, co ženy zákopy dokončily, byly přesunuty do polské vesnice Guttau, dnešní Gutowo. 

Pochod smrti

Poté, co se Evelina stala sirotkem, začala sama bojovat o život. Dřeváky z Osvětimi se jí rozpadly a bosé nohy jí v zimě mrzly. „Koncem listopadu přišel rozkaz, že ty, které nemají boty nebo se cítí špatně, nemusí chodit do práce a můžou zůstat v táboře. Já jsem boty neměla a zůstala jsem v táboře, a když všechny práceschopné odešly do práce, tak nás seřadili, že nás povezou zpátky do tábora, to znamená do plynu. A to byl konec listopadu, ležel sníh a byla zima. A my jsme šly hrozně dlouho na nádraží, a když jsme k němu přišly, tak se ukázalo, že žádné už není, že všechno je rozbombardováno a že Rudá armáda je velice blízko. Už bylo slyšet dunění. Takže nám řekli, abychom šly zpátky, a zase jsme šly hodně hodin do tábora. Jelikož jsem šla bosa a byl sníh, tak mi hrozně omrzly nohy. Měla jsem je úplně černé a hnisavé," vzpomíná.

Německý útěk a osvobození Rudou armádou

Evelininy nohy byly ve velmi špatném stavu a táborová lékařka rozhodla o jejich amputaci. Tou dobou však již byla na pochodu Rudá armáda. Cesty byly neprůjezdné, a tak ji nebylo možné převézt do nemocnice. Paní Evelina nemohla chodit, a tak zůstala v táboře. Němci se chtěli těch, které nemohli odvézt, zbavit. "Začali dávat injekce. Fenol. Pospíchali a měli málo injekcí. Já jsem byla asi v jiném bloku, kam vůbec nepřišli," říká. 

Následně zazněl rozkaz, aby se všechny ženy seřadily a došly ke hřbitovu, kde měla čekat nákladní auta, která měla jet na západ. Byla to však léčka. Cestou na hřbitov Němci všechny postříleli. Několik žen ale zůstalo v opuštěném táboře. "Asi 21. ledna se otevřely dveře našeho bloku a tam stál mladý člověk v uniformě rudoarmějce. Rusky nás pozdravil, řekl: Zdrávstvujtě. My jsme nepochopily, co je to zač, ale pochopily jsme, že jsme svobodné," dodává paní Evelina.

Cesta na východ

Tak se Evelina dostala pod ochranu Rudé armády. Byla ošetřena a spolu s ostatními převezena do města Deutsch-Eylau. V nemocnici ale nemohly zůstat moc dlouho, protože místa potřebovali pro raněné vojáky. Paní Evelina chtěla zpátky do Prahy, a musela proto odjet sanitním vlakem. V něm ji ošetřoval Mojsej Ionovič Mer, který ji nakonec chtěl adoptovat. "Já jsem řekla, že ne, že chci domů do Prahy. Na to mi řekl, že v Praze žádný domov nemám. Nakonec mě přemluvil," vzpomíná. Po třech týdnech přijeli do Syzraně, dnešní Samary.

Nový domov – Leningrad

Tak se Evelina najednou ocitla sama v cizí zemi, jejíž jazyk neovládala. Začátky proto byly velmi těžké. Neuměla číst ani psát a nemohla s nikým mluvit. Doktor Mer přemlouval svou manželku, aby mohli paní Evelinu adoptovat, ale ukázalo se, že na to není připravena. Nakonec poslal telegram, aby pamětnici poslali do Leningradu. Tam ji ale nikdo nečekal. 

"Vystoupila jsem 31. srpna 1945, pršelo, tak jsem si myslela: Co tady dělám? Proč jsem vlastně tady? Ale ten hodný pán, který mě přivezl, mě doprovodil podle adresy, kterou jsem měla, a tam se moc divili, protože nedostali žádnou zprávu. Ale přijali mě velice vlídně," vypráví. Rodina Evelinu adoptovala, ale o své minulosti měla zakázáno mluvit. Bylo to zčásti i z bezpečnostních důvodů, protože nálada v tehdejším Sovětském svazu byla silně antisemitská.

Pamětnice si přála začít nový život a konečně se vrátit do školy. Ukázalo se, že je v Leningradě škola pro dálkově studující, tam paní Evelina nastoupila. Začátky byly těžké, protože neuměla rusky, ale nakonec školu dokončila se stříbrnou hvězdou, díky které mohla jít na libovolnou vysokou školu bez zkoušek. Vedle toho Evelina postupně nacházela nové přátele a začala navštěvovat i kulturní akce.

Vlastní rodina

V desáté třídě základní školy poznala Evelina svého budoucího manžela: také Žida Semjona Naimarka. V roce 1953 se vzali a narodili se jim dcera Irena a poté syn Viktor. Přestože měla rodinu, kterou velmi milovala, nedokázala zapomenout a trápil ji stesk po Praze. V roce 1959 objevila Evelina v knihkupectví knihu, která jí otevřela cestu domů. "Jmenovala se Továrna na smrt a tam bylo všecko popsané, byly tam informace o Terezíně a o tom našem B-II-b. Já jsem těm autorům napsala dopis a oni mně poslali pozvání, tak jsem v roce 1960 přijela do Prahy," říká.

Nemilým zjištěním ale bylo, že Evelina byla prohlášena československými úřady za mrtvou. "Taky jsem se setkala se vzdálenými příbuznými a ukázalo se, že všechno dědili po mně. Nic mi nechtěli dát. Pak jsme se hrozně dlouho soudili a dostala jsem chatu," vzpomíná. Do Prahy pak jezdila s rodinou každé léto.

Mezitím vyučovala na vysoké škole v Leningradě němčinu. V roce 1985 náhle zemřel její manžel, syn emigroval do Německa a dcera zůstala v koupeném bytě v Petěrburgu. Paní Evelina se stále chtěla vrátit do Prahy, což se jí nakonec povedlo. Pravidelně však navštěvuje své děti a vnoučata v Německu i v Rusku.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.

720p 360p
Post Bellum pořádá sbírku na výstavu Paměť národa • VIDEO: 

 

Autor: Aneta Valešová
1080p 720p 360p
DesktopMobile