14°C
Paní Frideta se narodila v lednu roku 1931 v Krakově. Její tatínek pocházel z Českého Těšína, maminka z Lodže a po sňatku získala československé občanství. Rodiče obchodovali s tiskařským barvivem, a protože malá Frideta neměla žádného sourozence, musela se umět ve volných chvílích zabavit sama.
Jelikož pocházela ze židovské rodiny, tak to měla s kamarádkami těžké. Antisemitismus byl před druhou světovou válkou v Polsku rozšířený. "Když jsem oslovila nějakou holku, jestli si chce se mnou hrát, tak první, na co se mě zeptala, bylo, jestli jsem židoveška, nebo katoliška. Neuměla ani pořádně vyslovovat, ale už věděla, že si nemá hrát s židovskými dětmi," vypráví.
"Naproti našemu domu byl na zdi napsaný nápis: Nekupuj u Žida! A to mě rozčilovalo, a tak jsem škrtla slovo Žida a napsala katolíka. Šla kolem nějaká paní, dala mi facku a naši to viděli a zavolali četníka. Ta paní dostala důtku za to, že bila cizí dítě, to se nesmělo. A naši asi dostali nějakou pokutu kvůli tomu nápisu. Nedávali to najevo, ale myslím, že na mě byli pyšní," dodává.
Rychle pryč z Krakova
S vpádem Hitlerových vojsk do Polska přišla zásadní změna. Rodiče rychle sbalili věci a chystali se utéct z města na venkov. V té době u rodiny byli i strýc a maminčina sestra s manželem a několikaměsíčním dítětem. "Ti všichni se shromáždili u nás, když začala válka, abychom byli pohromadě," vzpomíná pamětnice. S nejnutnějším vybavením pro miminko a s oblečením, které měli na sobě, opustili Krakov.
"Před svítáním jsme museli rychle vstát a honem na vůz. Jeli jsme pak celý den až do setmění. Ve vesnici, kam jsme dojeli, nás pak někdo nechal přespat na slámě a druhý den jsme pokračovali dál.“ Po měsíci došli k polsko-ruské hranici. Východní část Polska zabral Sovětský svaz, a rodina se tak ocitla na cizím území. Rozhodli se proto pokračovat v cestě do Lvova, kde měl otec pamětnice sestru.
Bydleli ve velkém bytě a rodiče s Fridetou zde našli útočiště. Maminčina sestra s manželem a dítětem se ubytovali v tomtéž domě v podnájmu. Několik měsíců tak mohli opět žít v rámci možností poklidným životem a v bezpečí. Frideta znovu začala chodit do školy a její tatínek pomáhal strýci v obchodě.
Stanice Sibiř – tábor Amerikanka
Další zvrat přišel na konci školního roku. Fridetini rodiče neměli doklady, četníci jim je zabavili před válkou, když jako českoslovenští občané odmítli opustit Krakov. Na území Sovětského svazu z nich proto bez dokladů byli běženci. V červnu roku 1940 je vojáci zadrželi. "Jednou v noci k nám přišli dva uniformovaní mladíci. Velmi slušně nám řekli, abychom si sebrali svoje věci a šli s nimi. Ptali se nás, kde jsou muži, my jsme odpověděly, že na nočních službách. Tak nás poslali, abychom je informovaly, kde budeme, a aby po práci za námi došli. To byla dobrá zpráva.“
Čekala je deportace. Maminka stačila vyjednat, aby nejeli společně s polskými utečenci. Jeli s jiným transportem, ale těžko říci, zda si polepšili. V každém případě obě rodiny zůstaly pohromadě. Dospělí se snažili nastalou situaci hned řešit, ve vlaku začali procházet praktické problémy, tatínek se pustil do organizace zavazadel, aby se ve vagonu všichni i se zavazadly dobře poskládali.
Po třech týdnech cesty vlakem byli vysazeni na nádraží kdesi na Sibiři poblíž Jakutska. Odtud je na nákladních autech převezli na místo určení. Tábor pro vězně ještě nebyl postaven, a tak byly rodiny ubytovány ve vesnici u místního obyvatelstva. Podmínky v dočasném ubytování byly přijatelné, až na nedostatek místa na spaní a přemnožené šváby. Každý musel pracovat pro místní elektrárnu. Muži i ženy chodili do lesa a káceli stromy. Podle množství odvedené práce dostávali přídělové lístky na potraviny z místního obchodu.
"Celkem v táboře žilo asi tři sta lidí a skoro všechno to byly rodiny. Měli jsme k dispozici dva tři různě velké baráky. Spali jsme ve velkém domě ve dvou řadách naproti sobě. Každý jsme měli pryčnu pro sebe a tatínek obstaral, abychom se tam vešli. Postýlku jsme měli uprostřed a ještě vyrobil stůl. Nikdy doma nestolařil, ale tam dělal všechno možné. Byl to člověk, který se nebál žádné technické práce. S jídlem to bylo tak: v obchodě jsme občas dostali nějaké výrobky z mouky, občas cukr, ale nikdy mléko ani mléčné výrobky. Maso tam bylo zřídka, asi dvakrát. Měli solené ryby, ale ty se nedaly odsolit. A žádné tuky.“
Obrat v celé situaci nastal okamžikem, kdy Hitler napadl Sovětský svaz. V létě roku 1941 rodinu propustili z tábora. Tatínek s maminkou rozhodl, že na Sibiři nezůstanou a odejdou na Ural, kde žila část příbuzenstva. Tamní teta však rodinu přijmout nemohla, neboť na Uralu panovala velká bída a doporučila jim cestu do Taškentu v Uzbekistánu.
Klidný život v Československu
Po válce se paní Frideta s rodinou dostala do Československa. Její život se konečně zklidnil a vystudovala biologii. Se stejnou energií, s jakou se její rodiče snažili nenechat se semlít vojenskou a politickou mašinerií v době druhé světové války, se Frideta věnovala svému vědeckému poslání. V šedesátých letech měla nakročeno ke slibné kariéře v Botanickém ústavu ČSAV. Provdala se za neméně nadějného českého jaderného fyzika.
Srpnová okupace roku 1968 však zaskočila manžele Seidlovy stejně jako všechny Čechoslováky. Seidlovi se právě vrátili z Dánska. "Zrovna tu noc, co přišli Rusové, jsme se vrátili z Dánska. Manžel tam byl na služební cestě, ale kvůli nemoci ji přerušil s tím, že jakmile se uzdraví, tak se tam vrátí. Samozřejmě se tam už nevrátil.“
Manžel se ihned zapojil do aktivit Ústavu pro jaderný výzkum, který se postavil okupantům. Jeho vědečtí pracovníci nechtěli dát republiku bez boje. A pochopitelně pro všechny zúčastněné včetně pana Seidla měla tato aktivita následky. Do Dánska se už vrátit nemohl, práce v Ústavu pro jaderný výzkum se omezila na nestabilní úvazek a jeho pracovní tým byl rozpuštěn. Tím fakticky přišel o možnost jakéhokoliv dalšího vědeckého působení.
Frideta Seidlová byla od války členkou KSČ. Po okupaci v srpnu 1968 se však s Komunistickou stranou Československa rozloučila a ze strany vystoupila. Toto gesto mělo pro vědkyni samozřejmě negativní následky. Jedinou její polehčující okolností byla účast v sovětské armádě. Nesměla však rozvíjet zahraniční spolupráci, nemohla se účastnit zahraničních seminářů, konferencí. Nesouhlas s režimem měl dopad i na osudy dětí manželů Seidlových.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Příběh zdokumentovali lidé z Post Bellum. Tisíce hodin nahrávek a fotografií zpřístupňují v internetové sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky podporovatelům z Klubu přátel. Přijměte pozvání mezi ně i vy! Z Paměti národa vznikají také výstavy, knihy, filmy, weby, promítání či vzdělávací projekty. Pokud byste chtěli Paměť národa podpořit i vy, můžete to udělat jednoduše, všechny informace najdete zde.
