Naďa Köhlerová: StB pronásledovala jejího manžela dvacet let, protože byl bohém

28. června 2018 | 06:00

Nadě Köhlerové lékař při narození prorokoval brzkou smrt. Byla totiž maličká a slabá, protože její matka neviděla dva roky sluneční světlo a trpěla podvýživou. Od roku 1942, kdy měla nastoupit do židovského transportu, se ukrývala ve sklepě. Lékař se naštěstí zmýlil. Paní Naďa dospěla v silnou ženu, která ustála mnoho životních překážek. 

Paní Naďa se narodila v září roku 1944 v Žilině. Její maminka byla dcerou židovského ředitele textilní továrny, otec židovský původ neměl a pocházel z nejchudších poměrů. "I když maminka nebyla nijak věřící, na začátku války konvertovala ke katolíkům a později otec požádal prezidenta o výjimku, aby maminka nemusela do transportu. Stálo to prý dost peněz, ale nakonec i to přestalo platit a smíšeným manželstvím byl ohrožen i otec. Snad se prý kvůli tomu na oko rozvedli, to už nevím přesně," vzpomíná Naďa.

Maminka se ukrývala ve sklepě továrny dva roky

V roce 1942 dostala matka pamětnice spolu se svou maminkou rozkaz, aby se dostavily na shromaždiště, odkud měly být deportovány. Otec paní Nadi se ale rozhodl, že svou manželku zachrání. Pracoval tehdy v žilinské továrně na zápalky, kde jako ředitel působil takzvaně "hospodářsky důležitý Žid" pan Wittenberg. Ten na otcovu prosbu svolil, že může schovávat ženu ve sklepě továrny.

Po více než roce skrývání ve sklepě maminka paní Nadi otěhotněla. Hrozily zdravotní komplikace, ale i kdyby se porod utajil a proběhl zdárně, plačící novorozeně by úkryt vyzradilo a důsledky by byly pro všechny katastrofální.

Zachránilo je Slovenské národní povstání

"Naštěstí přišel 29. srpen 1944 a s ním Slovenské národní povstání, kdy nastal zmatek. Maminka v té době dostala porodní bolesti a otec ji odvezl do porodnice. V těch chaotických dnech nikdo neřešil, jestli je maminka Židovka, a pod dohledem lékaře mě porodila. Byla jsem ale prý tak slaboučká, že doktor mi prorokoval brzký konec. Maminka se zařekla, že udělá všechno pro to, abych žila," vypráví.

Do sklepa se už s novorozenou Naďou nevrátila. Útočiště našly v horách u vzdálené příbuzné, ta matku s dcerou schovávala ve svém domě. A když musely utéct také odtud, dožily se konce války ve sklepním bytě v Žilině. 

Otec vstoupil po válce do komunistické strany, protože věřil, že strana změní sociální poměry ve společnosti k lepšímu, že budou snesitelnější, než jaké byly před válkou. Snad také proto neměla Naďa problém dostat se na vysokou školu. Inklinovala k umění, ale nechala se přesvědčit otcem, aby vystudovala něco, co jí poskytne finanční jistotu. Studovala tedy farmacii.

Bohémský a osudový Ivan Köhler

V té době se také seznámila se svým osudovým mužem: bohémským studentem hudebních věd Ivanem Köhlerem. "Když jsme se potkali, už byl ze školy vyhozený, takže ji ani nedostudoval," vzpomíná na něj paní Naďa. 

V roce 1966 začala pracovat v lékárně v České Lípě a Ivan tam dostal práci v muzeu. Narodil se jim syn Richard. O rok později je zde zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy. "Bydleli jsme na náměstí, byly čtyři hodiny ráno a bouchal na nás kamarád se slovy: Vstávejte, je válka, jsou tady Rusáci, a vy spíte! Vyšli jsme dolů na náměstí, které už bylo plné tanků. Můj manžel s jedním kolegou z muzea sedl na motorku a oba odjeli do Prahy fotit okupaci," říká.

Manžel se nevrátil do Československa včas a nastaly problémy

Její muž se zapojil do amatérské fotografické skupiny, která spolupracovala s fotografy z Mnichova. Tam také dostali v roce 1969 Köhlerovi pozvání. Paní Naďa v Německu zůstala tři měsíce, Ivan se rozhodl zůstat déle. Byl rok 1969 a v Československu vešlo v platnost rozhodnutí opět uzavřít hranice. Ti, kteří se zdržovali mimo území republiky, se měli pod hrozbou postihu vrátit do 9. října 1969.

"Můj manžel se o to ale vůbec nezajímal. Byla mu lhostejná politika i to, kdo je prezident. On chtěl jen žít, být volný a užívat si. Takže si nevšiml nařízení nějakého Husáka, že se má vrátit. Sháněla jsem se po něm, aby nebyl problém. Ale problém byl," popisuje situaci.

"StB vadil náš životní styl"

Ivan se vrátil tři týdny po termínu, zabavili mu pas, a protože byl podezřelý z pokusu o emigraci, ocitl se pod státním dozorem. "StB nám udělala domovní prohlídku a myslím, že mu tehdy zabrali i negativy ze srpnové okupace 1968," vzpomíná. Jeho pozdní návrat do Československa znamenal dvacetileté pronásledování. Ivan se nedokázal smířit s tím, že nemůže žít svobodně, ale zároveň nedělal nic, za co by ho mohli zavřít. Do žádných ilegálních nebo politických aktivit se nezapojoval. 

„To ho nezajímalo. Dráždil zkrátka jen svým způsobem života. Měl zaměstnání v muzeu, ale například vadil ten kontakt s mnichovskými fotografy, také vadilo to, že ho zajímal jazz a fotografoval – to byl také projev svobodného smýšlení. Manžel byl na očích pro svou výstřednost," vzpomíná.

Návrat na Slovensko

V roce 1970 se Naďa rozhodla, že se vrátí na Slovensko. V České Lípě to neměla snadné. Ivan necítil zodpovědnost za rodinu ani po finanční stránce a ona doufala, že ji na Slovensku podpoří alespoň manželova matka. To se ale nestalo. 

"Šla jsem nakonec tam, kam nikdo nechtěl: do malého slovenského městečka Rajec. Dostala jsem místo vedoucí lékárny, přestože jsem nebyla ve straně. To jen svědčí o tom, že Rajci se opravdu každý snažil vyhnout. Důležité bylo také to, že jsme tam získali bydlení. V přízemí byla lékárna, v patře nádherný prostorný byt. Na půdě si manžel udělal ateliér," vypráví.

Také na Slovensku je pronásledovala StB a situace byla ještě horší. "Přišli okamžitě. Zasahovali do soukromého života tím, že pozorovali, jak žijeme, a viděli, že manžel nepřispívá na domácnost, že máme konflikty, viděli, že jsem oblíbená a mám kolem sebe kamarády, kteří se mi třeba i dvořili," popisuje paní Naďa.

Všechna tato slabá místa StB používala k tomu, aby mohla manžely manipulovat. "Například zavolali manželovi do práce, že někoho doma mám, ačkoli šlo jen o kamaráda. Manžel se vrátil a nastal mezi námi konflikt. A to se jim hodilo. Čekali, že to vzdám a že od něho uteču," říká.

"Kdybych od manžela odešla, zničili by ho"

Přestože to s manželem neměla snadné, musela ho živit, a k tomu se starat o tři děti, stále ho před Státní bezpečností kryla. 

"Manžela zvali na výslechy, ale byl drzý a logicky moc neuvažoval, žil si ve své umělecké dimenzi, čímž je hrozně rozčiloval. Neměli však pádný důvod, aby ho zavřeli. Tak se zaměřili na mě. Radši mluvili se mnou, protože to mělo nějakou logiku. Bylo mi to ale velmi nepříjemné, protože za mnou chodili dost často, většinou do lékárny. Chtěli po mně, abych přesvědčila manžela o podepsání spolupráce s StB. Že mu dají pas a vyšlou ho na zahraniční cesty. Samozřejmě jsme to odmítli. Tak za mnou chodili a snažili se mě přesvědčit, abych manžela opustila, protože se nestará o rodinu. Kdybych od něj odešla, měli by to s ním jednodušší a zničili by ho. Kryla jsem ho," vzpomíná na těžké chvíle. Naďa Köhlerová vychovala tři děti, po revoluci 1989 se rozvedla a usadila se v Praze.

Autor: Aneta Valešová
Diskuse ke článku
.
1080p 720p 360p
DesktopMobile