2°C
Historie
Pojem stockholmský syndrom vychází z případu přepadení banky v centru švédské metropole 23. srpna 1973. Do pobočky Kreditbanky na náměstí Norrmalmstorg vtrhl dvaatřicetiletý Jan-Erik Olsson a zajal čtyři zaměstnance. Jedna z rukojmích třiadvacetiletá Kristin Enmark si během šesti dnů v zajetí utvořila s jedním z kriminálníků silné pouto. Později uvedla: „Hledat v takové situaci vzájemné porozumění není zas až tak divné, je to strategie přežití. Několikrát jsme se sešli. Poznala jsem jeho rodinu a on mou.“
Termín stockholmský syndrom vytvořil na základě tohoto přepadení banky kriminolog Nils Bejerot. Později se jevem začal zabývat americký psychiatr Frank Ochberg. V 70. letech jej definoval pro účely FBI a Scotland Yardu.
Vznik a projevy
Stockholmský syndrom je psychická reakce, kdy se rukojmí začíná identifikovat s únoscem a jeho požadavky. Oběť je nejprve šokována náhle vzniklou situací, kdy se ocitá v bezprostředním ohrožení života a je si jistá, že zemře. Pokud se únosce rozhodne, že ji nechá naživu, vyvolá v oběti pocit vděčnosti. Únosce je pro ni ten, kdo jí „zachránil“ život, ačkoli ji do této situace dostal.
Oběti se dostanou do situace naprosté závislosti, prožívají silné a primitivní city k únosci. „Je to až mateřská láska. Podstupujete fázi naprostého zdětinštění: nemůžete se krmit, mluvit ani jít na záchod bez dovolení,“ upozorňuje psychiatr Frank Ochberg. Občasný nebo drobný přátelský projev únosce, jako je třeba jen poskytnutí jídla, si oběti vykládají jako dobré zacházení.
Syndrom se vyznačuje nejen kladným vztahem oběti k únosci, ale také negativním postojem oběti k autoritám, které ohrožují vztah únosce a oběti, tedy především k policii. V roce 1976 napsal britský psychiatr William Sargant: „Osoba, jejíž nervový systém je pod stálým tlakem, může vykazovat paradoxní mozkovou aktivitu – zlo se pro ni stává dobrem a dobro zlem.“
Kdo může trpět stockholmským syndromem? Nejznámější případy najdete na webu Mojezdravi.cz
