Sobota 2. března 2024
Svátek slaví Anežka, zítra Kamil
Oblačno 11°C

Veronika Kašáková: Svatbu si určitě musím ještě zopakovat

12. dubna 2023 | 06:00

Modelka Veronika Kašáková (33) si loni v srpnu vzala svého dlouholetého partnera Milana Sovadinu a mě zajímalo, jak se cítí jako vdaná paní a jestli se tento krok nějak projevil na společném soužití.

Pamatujete si, kdy jste se sama poprvé namalovala a jak to dopadlo?

To první malování, to si úplně nevybavuji, ale vím, že jsem to začala hodně řešit tak v té deváté třídě, prváku a že jsem došla do bodu, kdy jsem chtěla zakrýt všechno, kým jsem, že jsem se nějak strašně řešila a neměla se ráda. A vím, že mi vždycky tety v domově říkaly, že jsem jako omalovánky. A věřím tomu, protože si vybavuji, že jsem měla takové husté make-upy a že jsem zakryla všechno.

Kdy vás to malování pustilo?

No, to není, bohužel, tak nedávno. Mě velmi formovaly moje kariéra i všechny soutěže krásy, kdy jsem možná přirozeně dospívala a uvědomila jsem si, že méně je víc. Takže po Miss, někdy 2005. Vybavuji si to přesně, protože tu svoji image znám, vím, kdy jsem sundala jak barvu na vlasy, tak umělé nehty, řasy a všechny ty make-upy. Zlatá řasenka, ta zůstala.

Když si vybíráte kosmetickou značku nebo krém nebo nějaký prostředek, kterým se zkrášlujete, co je pro vás to nejdůležitější?

Samozřejmě reference a to, aby mi to sedělo, nějak pocitově, protože když nanesete krém nebo sérum, tak už cítíte, jak to vstřebává vaše pleť. Pro mě, čím jsem starší, tím je mnohem důležitější mít pleť opravdu zdravou a opečovanou než mít dokonalý make-up. Přijde mi to mnohem zdravější a vlastně i víc sexy, když je žena taková šťavnatá, to je skvělé slovo, takže opravdu si nechám poradit od ženy, která mi přijde, že je šťavnatá. A nejsem úplně zastánce toho, že mám jeden krém, který používám deset let. Revoluce v kosmetických značkách jde dál, takže se vzdělávám.

Video se připravuje ...
Maminka roku 2022. Patronka Veronika Kašáková • VIDEO: Videohub

Máte nějakého oblíbeného guru, co se péče o pleť týče?

Nemám vyloženě vzor, který bych sledovala kvůli trendům v kosmetice, ale potkávám se ve své branži s ženami, které se věnují pleti. Ať to jsou lékařky nebo jsou to make-up artistky, a když tam sedíte a líčí vás hodinu, tak se většinou bavíte o pleti. A mám takových pár žen, kterým, když potřebuji poradit nebo změnit kosmetiku, protože se změnilo počasí, tak zavolám. Nechám si poradit. Stoprocentně nejsem odborník a rozhodně se ráda dozvídám nové věci.

Jaká je tedy ta vaše pravidelná beauty rutina?

No, už je to několik kroků. Mám té práce čím dál tím víc, čím jsem starší, samozřejmě už to všechno nefunguje úplně samo, už je potřeba tomu trošičku pomoct a jít tomu naproti. Takže rozhodně dvoufázové odlíčení. Potřebuji, aby ta pleť, když se usuším ručníkem, zanechala ten ručník bílý, takže jde o dokonale vyčištěnou pleť. A potom se sleduji, jak se začínám promasírovávat u televize, že používám různé pomůcky a zvedám gravitaci. Samozřejmě předtím vrstvení nějakého séra a nočního krému a očního krému, pak provádím jisté masážní kroky a je určitě vtipné mě sledovat.

Na produkty proti stárnutí jste nastoupila kdy?

Ne úplně nedávno, já to kombinuji, protože to právě nechci nazývat bojem proti vráskám nebo proti stárnutí, tomu se nikdo nevyhneme. Ale mně v průběhu měsíce se tam projevuje jak to stárnutí, tak vlastně ještě i ty hormonální mladistvé pupínky. Takže já jsem buďto puberťák, nebo už řeším vrásky. Žena ten měsíc má nahoru a dolů, jednou vezmu krém na akné, jednou vezmu krém na vrásky.

Když jste byla teenagerka, tak jste měla problémy s pletí? Nebo nějaký jiný mindráček?

To ani ne, já jsem neměla vyloženě problémy s akné, já jsem spíš měla takové to, co je taky protivné – že se udělal jeden obří, třeba uprostřed čela nebo mezi očima, takže to bylo děsně vidět a svítilo to na dálku. Měla jsem spíš zanícené boláky, než že bych měla hodně pupínků, takové ty bolavé, které nejdou vymáčknout. Prostě je musíte přetrpět a ty se mě drží stále a myslím, že ještě pár let budou.

A kromě toho schovávání se za make-up jste se někdy snažila zakrývat něco, s čím jste nebyla spokojená?

Já jsem velmi dlouho trpěla – nebo jsem měla, jak jste zmiňovala, ten mindrák – tím, že jsem hodně světlá. Záviděla jsem tmavovlasým děvčatům, že mají tmavé řasy a obočí, které já jsem si hodně barvila, jak jsem chtěla být výraznější, než jsem pochopila, že nikdy nebudu a že tohle má taky své výhody. Ale jak říkám, k tomu musí ty slečny všechny asi dojít samy, je to přirozený vývoj.

Oriflame tu dneska představuje nejen krém proti vráskám, ale vy s firmou máte ještě jiné propojení. Jak to mezi vámi vlastně funguje?

My máme od začátku krásný vztah a já jsem na to velmi pyšná, protože oni byli první, kteří v tom, co dělám v nadačním fondu – nebo co děláme – viděli potenciál. Neměli jsme skoro žádné sponzory a najednou přišel boom a obrovský Oriflame se za nás postavil a řekl: "To, co děláte, je skvělé!" A od té doby jak oni nám, tak my jim jsme věrní a nedám na ně dopustit. Je to přesně o tom, že nikdo netušil, kam ten vývoj nejen můj, ale i toho nadačního fondu půjde, protože jsem měla spoustu nápadů a spoustu myšlenek a nic zrealizovaného. Takže já jsem jim strašně vděčná za tu důvěru, za ten začátek, za to propojení, které trvá, a jsou obrovskou berličkou pro naše projekty v našem nadačním fondu. Vyvíjíme se stejně tak jako jejich kosmetika. Jsem jejich hrdá ambasadorka.

Od té doby už je tedy pro vás snazší shánět sponzory?

Uběhlo spoustu let, já jsem založila fond v roce 2016, tak letos oslavíme sedm let. To je dlouhá doba a před pandemií a před mým otěhotněním jsem hodně pracovala. Měla jsem třeba osm schůzek denně, kdy jsem vysvětlovala každému, jak je velmi důležité pro nás všechny to, co děláme, a upozorňovala jsem na tu problematiku. A měla jsem sen, že bych chtěla, až budu na mateřské, aby už o nás někdo věděl. A musím zaťukat na všechno, že vlastně se to děje, že už nemusím mít osm schůzek denně, protože to ani nejde, protože mám doma malého chlapečka, který taky potřebuje maminku. Je to snazší v tom, že už nás znají a že nás třeba sami oslovují s nápadem, jak nás podpořit. To mi ušetří spoustu času a práce, takže díky bohu za to, ať o nás vědí čím dál tím víc.

Vy podporujete mladé lidi v tom prvním dospělém kroku do života. Myslíte si, že když právě v tenhle okamžik tam ta pomoc je, že je to takový impulz k tomu, dokázat něco víc? Že je to taková ta vzpruha k tomu, ukázat světu, že ve vás něco je?

Rozhodně si myslím, že to, co děláme, je obrovská berlička pro ty lidi, protože ze dne na den se z dětí musí stát dospěláci, kteří by měli vědět všechno a na všechno by měli být připravení. A to nejsou ani děti v rodinách. Tam je přirozené, že máma, i když se děti osamostatní, třeba zavolá. "Hele, přišel ti sem dopis, už si změň adresu." Moje tchyně doteď říká mému manželovi: "Prosím tě, furt ti sem chodí poplatek za popelnice, už si to změň!" Takže vidíte, že to funguje, i když je synovi čtyřicet, ale těm dětem tohle nikdo moc nezavolá – nebo ve většině případů se to neděje. Nikdo nedá pozor na to, jestli je včas zaplacená nějaká pokuta, stane se, nebo jestli mají na kauci, jestli do toho mají co jíst. Je tam takových aspektů, které číhají za zrádnými oponami, a to je přesně to, kde my jsme připraveni. Máme naše desatero, které s nimi oběháme, a opravdu jim pomůžeme, aby to bylo snazší. Je totiž strašně jednoduché tady v té životní etapě udělat zbytečné chyby. I já jsem toho důkazem, a to ještě byly chyby, které se dají napravit. Některé děti to řeší ještě hůře a pak se z toho špatně dostává. Takže já chci zachytit tenhleten bod a být tady, aby věděly, že stále jsou pro někoho důležité a že někomu na nich záleží a že chceme, aby žily spokojeně. To je pro nás mise číslo jedna.

Tak vy jste takový vzor ženy, bojovnice, nevzdáváte se jen tak lehce. Myslíte si, že čím víc život připraví překážek pod nohy, tím víc pak odmění toho člověka nějakými velkými pozitivními věcmi? Že existuje rovnováha?

Kéž by to tak bylo! Rozhodně jsem někde četla, že neúspěch se dělí úspěchem, přála bych si to, ale myslím si, že to není samozřejmost, že tomu člověk prostě musí jít naproti. Musí mít pevnou vůli, nesmí se vzdát, ačkoliv někdy opravdu padá na pusu, někdy se to zdá opravdu nespravedlivé. Já jsem teď nedávno své kamarádce říkala, že v té největší bolesti je vždycky skrytá obrovská moudrost, akorát to prostě není vidět a je potřeba, aby si člověk prošel tím smutkem a tou sebelítostí a troškou toho vzteku, protože je to zdravé. Člověk musí být Fénix, prostě se zvednout a nestěžovat si, a to učíme naše děti z dětských domovů.

To je krásné. Ještě se zeptám na jednu věc, protože z vás se stala vdaná paní. Jak se vám žije jako vdané paní a změnilo se něco?

My jsme s mým manželem už deset let spolu, takže lidé se mě ptají, jaké to teď je. A já mám pocit, že kromě toho, že jsme měli velkou párty, kde jsem měla krásné bílé šaty, tak se toho zas tolik nezměnilo. Ano, samozřejmě spousta holek sní o tom svatebním dni, taky jsem to tak měla. Mně spíš bylo líto, že člověk se na to těší třeba půl roku tři čtvrtě roku a pak je to strašně rychle pryč. Takže já jsem se spíš srovnávala s tím, že už se to nemůže nikdy zopakovat.

Můžete to přece každý rok obnovovat.

To jsme si řekli potom, když jsme si prohlíželi fotky, že si budeme ten slib obnovovat, takže na to se těším. Svatba byla nádherná, krásná a možná jenom pocitově najednou cítím, že jsme rodina, že se všichni jmenujeme stejně, ale v tom vztahu k mému manželovi se nic nezměnilo. Já si užívám toho, že mu říkám manžel, takže furt to říkám, to je můj manžel, to mě hrozně baví, připadám si hrozně dospělá.

Video se připravuje ...