Sobota 20. dubna 2024
Svátek slaví Marcela, zítra Alexandra
Zataženo, déšť se sněhem 7°C

Martina Preissová: I kdyby se muž zamiloval jinde, ze srdce už bych ho nedostala

7. prosince 2022 | 06:00

Před třinácti lety se Martina Preissová (47) přivdala jako už zavedená herečka Národního divadla do známého hereckého klanu. Porodila dva syny, ze kterých je dnes šťastná. S dcerou by si prý určitě nerozuměla. Setkaly jsme se v pražských Kunraticích, kde s rodinou žije. V kavárně, kam ráda chodí na šálek cappuccina. S jejím příchodem jako by vstoupil do místnosti klid a vše kolem se zpomalilo. Ani jsem moc nemluvila a jen Martinu fascinovaně poslouchala. Rozpovídala se o blížící se padesátce, výchově dětí i o muži, herci Martinu Preissovi, se kterým si naordinovali každoměsíční několikadenní odloučení. Vřele ho doporučuje všem manželským párům.

Co je na těch pauzách tak bezvadné?

Můžeme se na sebe těšit! Tři týdny jsme spolu velmi intenzivně – doma, v práci – a pak můj muž odjíždí na svůj rekondiční pobyt na Vysočinu. Tam se na čtyři pět dní setkává s ostatními abstinujícími alkoholiky a se svojí terapeutkou. Je neustále potřeba být ve střehu. Když pak nastane ten večer, kdy má přijet, nemůžu se ho dočkat. Tenhle model je za mě fajn, nemyslím, že je nutné být spolu neustále.

O svém muži se na sítích vyjadřujete moc hezky, naposledy mě zaujala jeho fotka, ke které jste připsala citát: „Kašel, koně a lásku lze ukrýt jen velmi těžko.“ S dodatkem, že vy kašel ani koně nemáte… Co stojí za vaším spokojeným letitým partnerstvím především?

Vztah, aniž by se na něm pracovalo, podle mě nejde zachovat. A když máte to štěstí, že potkáte tu správnou duši, se kterou jste se měli v životě potkat, tak o to větší by byl hřích nedat si na vztahu záležet. Taky už jsem pochopila, že i kdyby se mezi námi, nedej bože, něco stalo, třeba by se můj muž zamiloval jinde, vím jistě, že už by mi tam uvnitř někde zůstal. Už bych ho nemohla ze srdce vymazat. A to je známka toho, že to celé má smysl. Záchranou každého vztahu je určitě komunikace. Jsem zastánkyní toho, že když se o některých věcech mluví nebo píše, ztrácejí ostré hrany. My si s mužem čas od času píšeme dopisy, a já mnohdy, když problém zformuluji na papír, zjistím, že to takový průšvih není. Hodně jsem jich tak zmačkala a ani nepředala.

Podívejte se na rozhovor s Martinou:

Video se připravuje ...
Martina Preissová promluvila o své vášni. Věnuje jí celé dva měsíce • VIDEO: Markéta Reinischová, Lukáš Červený

Čím si vás muž kdysi získal? A má to v sobě pořád?

Je to tam. Jde o mozaiku, skládačku charakterů, vlastností, postojů a cílů mužů, které jsem potkala ve svém dětství. Určitě ale pořád obdivuji, že Martin dokáže doslova vymámit z jalové krávy tele. Když se zatne, má neuvěřitelnou cílevědomost. Umí dokonale organizovat, komunikovat s lidmi, umí lidi přesvědčit o tom, co je důležité. A donutí okolí, aby s ním spolupracovalo. Dokáže sebe i ostatní neuvěřitelně nadchnout.

Jak se u vás řeší krize nebo tzv. pročišťuje dusno?

Jsem trochu dramatičtější umělkyně, chci o tom mluvit. Jsem až otravná tím, že do toho pouštím emoce. Na krize pomáhá každopádně odstup. Opustit ožehavé téma, odjet do práce, zavřít za tím dveře. A říct si třeba, že to večer ještě probereme. Zkrátka nebát se krizi chvíli neřešit. Některé problémy odplují, protože třeba nejsou druhý den aktuální.

Kromě muže máte doma dva kluky. Nevadí vám mužská přesilovka?

Naopak, jsem šťastná. Přála jsem si syny, protože se asi cítím být moc dominantní na to, abych měla dceru. Nejspíš bych ji trápila. Jako žena nemám ani potřebu mít kamarádku, důvěrnici na celý život. Kolem sebe mám jen velmi málo blízkých žen. Muži mě baví tím, že dokážou vyřknout jednoduché, nekomplikované řešení. V tom ten mužský svět, jakoby s rovnějšími hranami, miluji.

K čemu syny vedete, které hodnoty jim chcete vštípit?

Snažím se svým jemným bytím v jejich blízkosti vychovat z nich dobré partnery pro jejich budoucí ženy. Podle mě je to to nejcennější, co jako máma můžu pro kluky udělat. Táta jim zase mnohé předá prostřednictvím toho, jak se ke mně chová, jak se ke mně má. Tohle prostě odkoukají a vezmou to za své. Aktuálně se jim snažím hodně vysvětlovat různé předsudky, se kterými chodí ze školy domů. Používám dramatická přirovnání ve stylu „jak by se vám líbilo, kdyby…“. Mluvím s nimi otevřeně o všem.

Mají herecké vlohy, půjdou ve šlépějích rodičů a prarodičů?

Nikdy jsme je s mužem nevedli k tomu, aby s námi žili náš umělecký život. Nikdy jsme je netlačili do toho, aby byli hereckými hvězdami nebo chodili do dabingu. Ani jeden není typické divadelní dítě. Mají velký odstup od naší práce a nijak je neláká. Starší uhýbá výtvarným, grafickým směrem, má oko na fotky, ale bůhví co jednou bude. U mladšího pozorujeme geneticky dané vlohy, ale nemluvíme s ním o tom. Cestu si musí jednou vyšlapat sám. Důležité pro mě je, aby věděli, že když se jim nebude dařit, mají se kam vrátit.

O manželových rodičích – hercích Janě a Viktorovi Preissových – jste kdysi prohlásila, že jsou to vaši náhradní rodiče. Máte mezi sebou silnou citovou vazbu?

Svůj dospělý život jsem zrála už bez tatínka, maminka žila daleko. Potřebovala jsem někoho, kdo by mi byl kotvou, přístavem, kde se můžu pochlubit, nebo vyplakat s tím, že nevím, jak dál. Oni mě přijali do rodiny jako její nedílnou součást. Mám pocit, že jsem s nimi vyrostla. Hodnotové žebříčky máme navíc velmi podobné.

Inspirují vás asi ne jen pracovně, přece jen patří k nejstabilnějším hereckým párům u nás…

Oni nikdy nehoukali do světa, podívejte se, jak se máme rádi, jak se milujeme, jsme spolu padesát let. V té nenápadnosti jejich vzájemné lásky jsou obdivuhodní. Na druhou stranu jsem mohla vidět i to, že jim to někdy skřípe, že mají opačné názory na některé věci, že se umějí i nesmiřitelně pohádat, ale ráno je zase všechno v pořádku. Jsem jim vděčná za blízkost, kterou mezi sebou máme.

Vypadáte šťastně. Žijete podle představ, jaké jste si kdysi vysnila?

Mám to tak, jak jsem si to ani nikdy nevysnila. Mě doma drželi dost zkrátka, stylem „moc si toho nepřej, abys nebyla zklamaná, nelítej příliš vysoko, nebo si tě všimnou…“ Ale to je fenomén doby mého dospívání. Naučila jsem se nemít sny úplně přemrštěné, ale spíš reálné. Chtěla jsem mít rodinu, dělat tuhle práci a nepřála jsem si vlastně nic víc. Na druhou stranu vím, že i problémy a různé fauly k životu, který je plný různých vln, patří. Bez nich bychom nikdy nedocenili pozitivní stránky života.

Vnímáte citlivě blížící se padesátku?

Na chvíli mě znejistilo, když mi moji mladí kolegové v divadle nebo v televizi začali vykat. Postupně jsem ale pochopila, že je to asi hlavně tím, že za mnou vnímají nějakou práci, ušlou cestu a prostě pociťují respekt. Trošku mnou zacloumá pýcha, když ode mě žádají radu. V tomhle věku jsem se už konečně docenila, hormony mě zklidnily, vrásky, myslím, zcharakternily. Věci dokážu vidět s odstupem a nadhledem, už se bezhlavě nevrhám do zážitků, vím, co potřebuji mít, vidět a co už opravdu ne.

Zpřeházely se vám s vyšším věkem priority?

Priority se poprvé zpřeházejí, když žena porodí. Tehdy mi došlo, že už v životě nebudu nikdy sama. Druhý zlom nastává ve chvíli, kdy pocítíte smrtelnost svého blízkého okolí. Jakmile se blížíte padesátce, začínají umírat kamarádi vašich rodičů, vaši příbuzní a vám najednou dochází, že se to přibližuje. Už neztrácím čas tím, že jsem dlouho bez rodiny. Pro mě jsou teď nejcennější chvíle, které trávím s dětmi a manželem. Kdekoli. Život jako by se mi procedil. Na cedníku zůstalo jen to, co považuji za podstatné.

Jste hlavně herečka, ale taky píšete. Na světě je vaše druhá knížka Mají v nebi skleničky?. Koho bude bavit?

Původně jsem si myslela, že to bude knížka pro moje vrstevníky. Pro ty, kteří vyrostli za Husáka, protože jde o vyprávění z dob tuhého komunismu pohledem malé holky. Ale když jsem ji na dovolené dala přečíst mé dvacetileté neteři, neskutečně se bavila právě absurditou té doby. Byla jsem překvapená, že má co říct i lidem o dost mladším, než jsem já. Ti v tom tedy jen necítí sentiment ani hořkost, kterou jsem předpokládala, že budou vnímat vrstevníci.

Čekáte na reakce čtenářů s napětím?

Nemám nervy, trému, ani nejsem v euforii. Když od toho neočekáváte nějaký mega úspěch, ale vnímáte to jen jako osobní výpověď, nemůže vás nic překvapit.

Mohla byste být jen spisovatelka a hraní pověsit na hřebík?

Netoužím škrtnout profesi, které se věnuji většinu života. Psaní je pro mě jen taková drobná změna v uměleckém životě, vyjadřuji se jiným způsobem, jiným jazykem, jinou formou. Neskutečným způsobem mě uklidňuje, vrací k sobě samotné. Nemohla bych se mu ale věnovat na plný úvazek, nejspíš bych jako autorská studnice vyprahla. To inspirační dno tam někde je.

Byla jste psavec odjakživa, milovala jste jako dítě slohovky?

Nedávno jsem se vrátila do svého rodného Znojma, abych pokřtila knížku i tam. Přišlo hodně lidí a já si přála, aby tam byly i všechny moje učitelky češtiny. Myslím, že každý, kdo pracuje ve školství, si zaslouží vidět, že jeho snaha, byť třeba před pětadvaceti lety, nebyla marná. Když jsem se s paními učitelkami bavila, tak jsem zjistila, že ony už tehdy věděly, že mi sloh nějakým výjimečnějším způsobem jde. Shodly se na tom, že moje práce rády četly. Jedna dokonce přiznala, že je měla dlouho schované. Byla jsem překvapená, protože jsem si v dětství ani v mládí tu svoji literární stopu neuvědomovala.

Do psaní navážno jste se pustila hluboko po čtyřicítce. Co bylo impulzem?

Za to může vlastně divadlo, sem tam jsem povyprávěla nějakou historku v maskérně nebo v šatně svým kolegyním, až mi jedna z nich řekla, že mám vypravěčský talent a měla bych psát. V tu chvíli jsem to zavrhla. Když to ale po čase zmínila znovu a postrčila mě, abych poslala nějaké texty její kamarádce, literární editorce, zkusila jsem to. Nemusela jsem k tomu sbírat odvahu, prostě jsem to riskla. Mým cílem nebylo psát, takže by mě případné odmítnutí ani nemrzelo. Ona ale reagovala slovy „pište dál, je to vtipné, krásné, úplně jiné“. A takhle to celé vzniklo.

Vánoční svátky jsou co nevidět. Jaké musí být, abyste si je opravdu užila?

Pro mě je v posledních letech nejdůležitější utéct tomu zářivému světu. Tomu nadbytku a té přehršli světel, hudby, zlata. Mám pocit, že jsme se jako lidstvo úplně zbláznili. Že toho všeho prostě tolik nepotřebujeme. Já od Vánoc očekávám jen ticho, klid. Těším se maximálně na malý koncert v kostele, rodinu u stromečku, společný oběd na Boží hod. Pak už chci ale jen samotu, procházky. Ani nepotřebuji svařák na náměstí. Mám nejradši ticho, ve kterém slyšíte, že sněží.

Žádnou speciální „preissovskou“ tradici nedodržujete?

Vyrůstala jsem v tradičních Vánocích, u nás se dávala vánočka zvířatům, pod stolem byl řetěz, aby nás spojil dohromady, maminka krájela jablíčka, lilo se olovo, zpívaly se koledy, chodilo se do kostela. Tohle přenášet z Moravy do Prahy by bylo absurdní. Lpím jenom na modlitbě před štědrovečerní tabulí, i přes mírný údiv mých puberťáků.

Rok 2022 byl pro vás dobrý, nebo už se spíš těšíte na ten příští?

Já se těším na každý rok, ale nijak neprožívám, že jeden střídá druhý. Těší mě na tom jediné – že jsme po Novém roce o něco blíž jaru.

Autor: Kateřina Pokorná
Video se připravuje ...