2°C
Psaní dopisů se v dnešní mobilní a „esemeskové“ době jeví jako přežitek. Nebo vy to máte jinak?
Posílám si maily s kamarádem i s kamarádkou z ciziny.
Je jednodušší některé věci sdělovat touto formou než třeba z očí do očí?
Píšu ráda. Nemyslím si, že toho papír snese víc, ale když píšete, tak u toho tolik nežvaníte, tedy většinou. Spíš vážíte slova a šetříte si energii. Kecat o ničem je mnohem snadnější než psát o ničem.
O ničem rozhodně nepíšete v poslední knížce s názvem Milý Bene. Přibližte ji čtenářkám.
Takovou drobnou zajímavostí je, že jsem ji psala z jedné třetiny dvakrát, protože jsem si ji omylem vymazala. Jde o vyprávění formou dopisů muži, s nímž se hrdinka příběhu neviděla čtyřicet let. Považuji to za optimistický román, i když herečka Martina Hudečková poznamenala, že ji kniha donutila smát se a zároveň se zamyslet sama nad sebou.
Zdá se mi to, nebo vaše knížky opravdu vycházejí z vašich osobních prožitků? Protože pak mě napadá, jestli vám nevadí, že už toho o vás lidi tolik vědí.
Vždy jsem inspirována něčím, co důvěrně znám, co na mě v mém okolí zapůsobilo, co jsem zaslechla, o čem přemýšlím, co by se mi mohlo stát… Volím ich-formu a mé hrdinky mají většinou podobný věk i váhu, ale pozor, já nekopíruji realitu! Nepíšu deníky, nepopisuji prožité děje. Co je ale vždy autentické, to jsou pocity. Nevadí mi, co se prostřednictvím mých knih čtenáři dozvědí. Daleko horší je, když se dozvědí konspirativní blbosti z bulváru. Ostatně já píšu přesně to, co si přeji, aby se čtenáři dozvěděli a zamysleli se nad tím, anebo se tomu smáli. Ale hlavně píšu, že se při tom zároveň bavím.
Podívejte se na rozhovor s Halinou:
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
