Čtvrtek 30. června 2022
Svátek slaví Šárka, zítra Jaroslava
Polojasno 30°C

Tereza Pergnerová (47): Těším se na roli babičky!

27. června 2022 | 06:00

Moderátorská legenda, ale i citlivá a empatická máma. A taky veselá, energická žena, která všechny chmury zahání chůzí. 

Tereza je moje vrstevnice. Odjakživa jsem hltala pořady, které moderovala. Když svého času padla na dno, držela jsem jí palce, aby se z něj dostala zase zpátky. Povedlo se, jako moderátorka vyzrála a je brilantní. Nově se vrhla i na budování vlastní nadace. Potěšilo mě, že mi kývla na rozhovor tváří v tvář. Hodinu a půl dlouhé setkání v kavárně na rakovnickém náměstí uteklo jako voda. Prostě jako kdybych potkala dlouholetou kamarádku. Probraly jsme věk, děti i společnou zálibu – chůzi.

Na sociálních sítích motivujete lidi heslem: Rozchodíme Česko, které připisujete ke svým častým pěším výletům. Co vám chůze dává? 

Když jdu, i ty sebetěžší věci ze mě odpadávají. Nikdy jsem nebyla sportovně založená, ničemu jsem se nevěnovala, ani rekreačně. Chůze je pro mě ale ten nejpřirozenější pohyb. Chodím dlouho – chodím ráda.

I pro vašeho muže, kterého čas od času vytáhnete na výšlap? Na fotkách se netváří moc nadšeně…

Nikdy se mu moc nechce, ale dá se strhnout. On byl na rozdíl ode mě zvyklý celý život hodně sportovat, ale teď má zrovna hodně líné období. Vnitřně s tím dost bojuje. Když jsem odcházela na rozhovor, šel si na pár chvilek lehnout, šťastný, že se mnou tentokrát nikam nemusí. (smích). Ale myslím si, že právě společné prožitky jsou v dlouhodobém vztahu velmi důležité. 

Video se připravuje ...
Tereza Pergnerová po dvou letech ve společnosti! Vypadá nejlíp, jak kdy vypadala • VIDEO: David Turek

Spolu jste sedmnáct let. Jaký je váš osobní recept na domácí pohodu? 

Humor. Umíme si ze sebe udělat legraci, nebereme se vážně. Důležité je i přijímat konflikty. Ještě před deseti lety jsem každý hrozně prožívala, sejmul mě. Teď je ale chápu jako nástroj jak si vyčistit stůl. Konflikty beru jako součást vztahu. Třecí plochy jsou a budou. Naštěstí oba dva máme touhu rodinu a vztah táhnout dál. Pokud není důvod se opouštět, tak je důvod, proč spolu jít dál. 

O vlastních dětech mluvíte na veřejnosti dost otevřeně, nevadí jim to? 

Mám vždy jejich svolení. Považuji to za vyjádření respektu. Když bylo Samovi šest let, řekla jsem mu, co se chystám udělat a jestli můžu. Nejdřív to byla taková naše hra – mohl se vyjádřit, zda ano nebo ne. Tohle vytvořilo základy pro náš budoucí vztah. 

Takže byl v pohodě i s tím, když jste před časem sdílela jeho prožitek spojený s otravou alkoholem?

Vzhledem k tomu, že od té události uběhlo už mnoho let, souhlasil s tím, abych o tom promluvila. Když se poté začaly objevovat články, šla jsem za Samem, jestli mu to nevadí. Řekl, že ne. On nemá o lidech iluze. Jestli si někdo užil nehezké věci od okolí, byl to právě Sam (šlo o období, kdy se Tereza prala s drogovou závislostí, pozn. redakce). 

Když jsem poslouchala vaše podcasty (najdete je na www.nftp.cz), tak o tom, co se týká puberty, se moc hezky vyjadřovala vaše dcera. Překvapilo mě, jakou má slovní zásobu…

Má dar slova. Ráda i píše. Ke všemu, co proletí veřejným prostorem, zaujímá nějaký postoj. Je plná emocí, názory projevuje dynamicky, napřímo. Vedeme spolu často diskuse. Ona se mi u nich dívá do čí, vyjádří jasně a třeba i tvrdě, co si myslí, a tím to pro ni končí. Umí zasmečovat. Uvnitř sebe se však raduji a říkám si, jen si to doma v bezpečí zkoušej. Pak ji nechám hodinu vychladnout a zeptám se, co se o sobě dozvěděla. Když se začne smát, vím, že přemýšlela, že tomu rozumí, že jsme napojené, že každá naše společná minuta má význam. Byť je někdy nesnesitelná.

Dovedete vždy zachovat ledový klid?

Umím i vybuchnout. Dcera ale ví, že nejhorší je, když mlčím. Ale nejčastěji to shodím do srandy. Přitom tají ledy. Neberu si věci osobně. 

Se synem máte jiný vztah? 

S kluky je to přece vždy trochu jiné. Samovi se daly věci velmi snadno vysvětlit. Jednu věc mají ale oba společnou – jsou nesmírně citliví. I když každý s tím citem pracuje jinak. Sam velmi těžce prožívá zradu a musí si to odžít. Trápí se. Natálka je kat. Zrada jednou, zrada podruhé? Končím! 

Taky o vás prohlásila, že se o ni příliš bojíte. Jste úzkostná matka? 

Abych to zasadila do souvislostí. Když ve třinácti chtěla jet s kamarádkami na koncert do Prahy, tak jsem řekla ne, protože se o ni bojím. Nabídla jsem jí ale, že pojedu s ní. Nepochybuji o ní jako o člověku, ale nesu přece nějakou odpovědnost. 

Co se vám ve výchově úplně nejvíc osvědčilo?

Říkáme si pravdu, i tu nepříjemnou, všichni. Taky jsem se naučila přijmout to, že děti nechtějí v určitý okamžik pracovat s tím, co jsem do nich vložila. Pochopila jsem, že ony nejlíp vědí, co pro ně má větší prioritu. Nebavíme se o škole a povinnostech běžného života. Třeba Sam sportoval, vždycky mu všechny sporty šly, v určitou chvíli to zastavil, byť byl úspěšný. Zamiloval se a vybavuji si okamžik, kdy jsem řekla, máš trénink a on na to že nejde… Ve mně se odehrávalo, vždyť byl dobrý, mohl to někam dotáhnout, ale respektovala jsem jeho postoj. U Natálky proběhlo totéž v krasobruslení. Nejsem v tomhle urputná. Pro mě je důležité jen to, aby byly děti spokojené. Vnitřně.

Když mluvíme o té rodině, nedá mi to, abych se nezeptala i na téma, o kterém se moc nemluví. Na smrt. Prožila jste si v minulých letech odchod dvou pro vás důležitých žen – maminky a babičky. A vyjádřila jste se v tom smyslu, že bychom měli k odchodu na věčnost přistupovat jinak…

Vycházím z osobního poznání. Viděla jsem dva přímé odchody z tohoto světa. Jednou to byl zápas, urputný, plný lpění, neklidu. A pak takové to přirozené odejití. Hluboce jsem prožívala obojí. Máma byla pro mě osoba číslo jedna, naprosto. Nemám mnoho přátel, neudržuji moc přátelské vazby. Ona byla vždycky člověk, se kterým jsem mohla všechno probrat, mluvit na rovinu. Překvapilo mě, jak jsem její odchod zvládla. Dvacet minut jsem stála u její rakve a rozloučila se s ní. Říkala jsem jí věci, které mi to všechno usnadnily: Neboj se, můžeš jít, o všechno se postarám, buď klidná, já jsem silná, zvládnu to… V ten moment jsem se smrti přestala bát. Byla jsem tím prožitkem poté tak ovlivněna, že jsem obeslala několik hospiců a nabídla jsem jim, že bych třeba chodila umírajícím předčítat. Měla jsem velkou potřebu být té smrti blízko ještě jinde. Nikdo se mi ale neozval. Beru to ale tak, že to přijde třeba až ve chvíli, kdy na to budu ještě lépe připravená. 

Jak se člověk smíří s tím, že už nemá mámu ani tátu? 

Pamatuji si na ten pocit, nebo spíš, jak jsem si uvědomila: Tak, teď jsem dospělá a takhle to vypadá. Došlo mi to ve chvíli, kdy nebylo komu zavolat. Každého z nás to čeká, je to běžná součást života. Je škoda, že si to odmítáme připustit a třeba si ani nedovolíme truchlit. Přitom je tak důležité tím procesem projít, nenechat si ho nikým narušit. Pro mě to bylo těch zmíněných dvacet minut u mámy. Něco se tam prostě narovnalo. 

Proč jste se rozhodla nedávno založit nadační fond, není v tomhle ohledu už příliš velká konkurence? 

Už od osmi let jsem jako nástěnkářka řešila ve škole všechny aktuální problémy. Věkem to uzrálo. Určitě ale ten nápad vzešel z pořadu Mise nový domov, ve kterém jsme pomáhali potřebným s bydlením. Viděla jsem, kolik rodin se do projektu nedostalo. A přitom mě napadlo, že bych jim mohla pomáhat jinak. Hlavně mě ale přesvědčilo to, že mě od toho spousta lidí zrazovala. Donutili mě totiž odpovědět si na spoustu otázek, třeba jestli jsem připravená přijmout naprostou odpovědnost. Měla jsem zpočátku naivní představu, že to půjde všechno samospádem. Což byl samozřejmě omyl. Děláme to tři a je s tím velká práce, hlavně s administrativou. Všichni navíc zdarma, pracovně jsme vázáni jinde. Ale pořád ve mně vítězí, že to má smysl. Navíc mi tato práce velmi rozšiřuje obzory, jak jedna vteřina může změnit běh věci, že chyby děláme často, když jsme bezradní, cítíme bezmoc, jsme sami, ne vždy je za problémy lenost, lehkomyslnost a neschopnost…

Můžu se zeptat, co vás teď tedy hlavně živí?

Živí mě rezervy, mám pracovitého muže, jsem dědičkou autorských práv, a navíc docela spořivá. Myslím, že jsem dobrý hospodář, jsem pyšná na to, že nejsem rozmarná, nepotřebuji moc věci. Těžko to snáší moje dcera, která jede trendy, ale lehko syn, ten v tom vyrostl a vidí v řadě věcí zbytečnosti. Už můj táta mě učil, že bych nikdy neměla žít na dluh, i když je to dneska tak běžné. Rozhodně taky neriskuji. Jak jsem spontánní v nápadech a v kreativních procesech, v životně důležitých rozhodnutích nikam nespěchám. Umím ocenit drahý krém, ale když si ho nemůžu dovolit, tak si dojdu pro obyčejný do drogerie. 

Za dva roky vám bude padesát, co s vámi to pomyšlení dělá? 

Já se na to těším. Cítím teď mnohem větší klid, je mi se sebou líp. Změny na sobě pozoruji, měním se, už nejsem třeba tak strašně ohleduplná, umím říct, nezlobte se, ale ne, já nechci. Vůbec mi není cizí věta: Nezajímá mě to. Mockrát si přijdu výrazně hloupá, ale baví mě to. Že vidím špatně nablízko? No a co, aspoň jsem v zrcadle pořád rozmazaně krásná. Urovnal se mi vztah k mužům, jako k pokolení. Nemám potřebu zářit a zaujmout. Navíc nejsem zpátečnický typ. Co bylo, bylo perfektní, ale teď je to fajn. Každým dnem se připravuji na to, přirozeně vstoupit po padesátce do jiné etapy. I na to, být třeba babičkou. A na to se těším. Vůbec se toho neděsím. Když člověk zápasí s časem, nikdy se nedobere vnitřního klidu. 

5 nej Terezy Pergnerové

1) Nejlepší rada, kterou jsem dostala: Nehledej – nacházej! 

2) Moje největší přání je: Aby se m podařilo udržet nadační fond i v této těžké době. Být prospěšná. 

3) Tři vlastnosti, které mě charakterizují: Zeptala jsem se svého muže a ten odpověděl: pokora, dobrosrdečnost a empatie. Musím dodat, že mi jeho odpověď udělala radost. 

4) Nedokážu se obejít bez: Rodiny. 

5) Nejšťastnější jsem, když: Věci dávají smysl. 

Mini vizitka Terezy Pergnerové 

+ Narodila se 25. června 1974 v Praze.

+ Její otcem byl Eduard Pergner, známý textař a scenárista.

+ Moderovala hitparádu Eso, pořady a reality show VyVolení, Farma, Mise nový domov.

+ Založila Nadační Fond Terezy Pergnerové, který pomáhá lidem v těžkých situacích.

+ Žije s partnerem Jiřím Chlebečkem.

+ Má syna Samuela a dceru Natálku.

Autor: Kateřina Pokorná
Video se připravuje ...