2°C
Zkoušíte novou hru a v té roli vůbec nejste sexy. To pro vás musí být trošku protiúkol.
Já jsem zvyklý hrát cokoliv, ať už je to sexy, nebo není. Divadlo nemusí být sexy, musí mít sdělení.
Ale bavíme se o vaší postavě…
Má to být komedie, tak bude jenom dobře, když si o mně lidi budou myslet něco jiného.
Tak mi ho představte. Kdo je Sebastian Bonsch?
Zaprděný člen orchestru, violoncellista. To mi bylo sympatické. Ne ta zaprděnost, ale hrát si na ni. Věkově je mi blízký, takže to zase takový protiúkol není. Je to uťáplý člověk, který v sobě řeší nějaké bloky, možná i psychické, a až po příchodu paní Kobaldové, kterou hraje Táňa, se dostane k jakési katarzi.
Takže vás uslyšíme hrát na violoncello?
To sám ještě nevím.
No tak, chce to po vás režisér, nebo ne?
Nejdřív to po mně chtěl, ale když viděl, jak hraju… Požádali jsme schopného violoncellistu, který učí na ZUŠ, aby mi dal pár rad, ale spíš se sám snažím se s tím nástrojem nějak seznámit. Nemám čas, abych bral hodiny. Rozhodně neočekávejte sólový koncert.
Je výhoda, že zkoušíte právě s manželkou?
Výhoda je hlavně v tom, že poznáme, kdy už jeden druhého navzájem štveme, a můžeme s tím přestat. To je tím, že se známe detailně. Mně se s Táňou pracuje dobře, je to skvělá herečka, a další plus je, že zkoušíme i doma.
Před dětmi?
I před nimi jsme už zkoušeli. A ani do toho moc nemluvily, spíš jenom otvíraly pusu.
Bavily se?
To jsem se jich zapomněl zeptat.
To se dá poznat. Když neutekly…
To nemohly, protože byly doma zamčené při distanční výuce.
Souběžně se zkoušením v Ungeltu točíte televizní seriál, hrajete v něm středoškolského profesora. Prý je to postava, kterou by chtěl mít za pedagoga každý. Čím je tak výjimečný?
Tím, že má studenty opravdu rád. Proto se jim taky snaží všemi možnými způsoby pomáhat. Každá ta epizoda je o jednom z nich. Řeší problémy, se kterými by se mohli setkat i v reálném životě. Jeden je třeba adoptovaný, druhý má anorexii, další je nešťastně zamilovaný… Je v tom velká dávka humoru, což mě na tom baví nejvíc. A taky obsazení mých spoluhráčů mě potěšilo.
Kdo ty studenty hraje?
Je jich spousta, celá třída, ale z hlavy vám je nevyjmenuji, protože je neznám. Zatím pracuji na tom, abych jim říkal mimo záběry jejich pravými jmény a před kamerou jmény jejich postav. Je jich třicet, tak je to náročné. Ale teď jsem například točil s Michalem Pazderkou, studentem konzervatoře, nebo s Radkou Coufalovou.
Nejste na profesora na gymnáziu moc mladý? Budete v té roli působit věrohodně?
Sám jsem měl na gymnáziu spoustu mladých učitelů. Dokonce i mladších, čtyřiadvacetiletých či pětadvacetiletých. Akorát vyšli školu. Záleží na přístupu diváka.
Měl jste štěstí na vyučující?
Docela měl. Jak na základní, střední, tak i na vysoké škole se vždycky našel někdo, s kým jsem nějakým způsobem šel a který nechtěl pouze to, abych po něm všechno opakoval. Naopak mi vštěpovali, ať si pokud možno vytvořím vždycky vlastní názor. Za to jsem všem, kteří mě tímto způsobem vedli, dodnes vděčný.
Nechali vás ho i prezentovat?
Nechali, i když jsem šel mnohdy proti nim. Ale ta konfrontace a dialog utvářejí náš postoj, takže jsem za to rád. Co se týče vysoké školy, tak celé naše vedení Salzmannová, Švehlík, Nebeský, Ullrichová považuji za jedno z nejlepších. Jsem strašně rád, že jsem se s nimi setkal, protože mě to nějakým způsobem formovalo.
Vy jste asi jako student příliš nerevoltoval…
Ani moc ne. V tomhle jsem byl trošku stará škola. Přece jenom mám tátu v letech a oba rodiče dalo by se říct intelektuály, takže jsem si spočítal, že buď budu dělat kraviny a mít problémy, nebo se občas něco naučím, spíš něco neřeknu, než řeknu, a můžu si studia užívat.
Které předměty jako pan profesor Vlček vyučujete?
Chemii, fyziku a tělocvik. Takže jsem si zrekapituloval oxidační čísla.
S tím vám pomohly děti, ne?
Ty určitě ne. (smích)
Jsou to předměty, které jste měl sám kdysi rád?
Tělocvik stoprocentně, ale i chemii a fyziku. S odstupem času můžu říct, že mě bavilo asi všechno. Akorát občas zvítězila touha raději hrát fotbal než učit se, a tím pádem jsem se jim nemohl věnovat do takové hloubky. Ale je pravda, že chemie a fyzika jsou fascinující.
Zanedlouho se vydáte na turné ke své sólové desce D.Y.K. Je líto vašim kamarádům v Americe, že nebudou u toho, jak bylo původně plánováno?
Hlavně mně je to líto, těšil jsem se a žil myšlenkou, že až se to tady rozvolní, vyrazíme na něj všichni společně. Jenomže kvůli tomu, že nebylo jasné, jestli bude možné produkovat koncerty v takové míře, abychom mohli naše americké kolegy zaplatit, museli jsme to vyřešit jinak. Postavili jsme proto českou kapelu. Je to unikátní parta naprosto skvělých muzikantů a po tom soustředění, které jsme teď spolu měli, jsem se totálně uklidnil a začal se na koncerty neuvěřitelně těšit.
Ale klávesista Ondřej Pivec, který spoluprodukoval vaši desku, snad přijede, ne?
Ten určitě ano, i když už je vlastně taky Amík, protože má americké občanství.
Víte, v jaké fázi se nachází film Il Boemo, ve kterém jste ztvárnil Josefa Myslivečka?
Dělá se zvuková postprodukce, budeme teď natáčet postsynchrony. Zároveň je už hotová finální fáze střihu, takže se víceméně čeká jen na to, až bude moci být odpremiérován.
Už jste ho viděl?
Ne, a abych byl upřímný, ani nechci. I když něco z toho uvidím na postsynchronech, kde nám pouští pasáže, které musíme přemlouvat kvůli zvukovým ruchům. Ale já vždycky na film koukám až na premiéře. Rád bývám překvapený.
To natáčení vás hodně ovlivnilo. Pořád ještě doma posloucháte Myslivečka?
Momentálně vůbec nemám čas na nic jiného než si pouštět Dyvajky (album D.Y.K. – pozn. red.) a kvůli tomu, že se učím pořád nějaké texty do Ungeltu nebo do seriálu Pan profesor, moje osobní zájmy jdou trochu stranou.
Vy ty písničky ze svého alba neumíte?
Umím, ale přece jenom jsem si od nich dal velkou pauzu, tak se teď s nimi sžívám. A při jejich poslechu vymýšlím ještě nějaké scénické věci, které by mohly na koncertech být.
Neměl nouzový stav dopad na vaši paměť, když jste tak dlouho nehrál, a tudíž ji netrénoval?
To ne, co se týče těch hudebních věcí, sám jsem byl překvapený, že si je pamatuji. V Ungeltu je to něco trošičku jiného, protože zrovna představení Slepice na zádech je dost pohybové, je v něm spousta choreografií a pamatovat si tohle všechno souběžně s textem je složitější. Ale už se těším, až ho budeme hrát.
Nestresuje vás, že v Ungeltu není nápověda?
Neřekl bych. Spíš mě to o to víc baví, protože vím, že se z toho budu muset za každou cenu nějak vylízat.
Čtyři roky jste hrál v Národním divadle, odkud jste sám odešel. Neměl byste chuť být opět někde v angažmá?
Neměl. Nejméně nejbližších čtyřicet let určitě ne.
Vaše kolegyně Denisa Nesvačilová nedávno vzpomínala na natáčení filmu Přes prsty, kde spolu máte erotickou scénu. Říkala, že kvůli vám to pro ni nebyl právě příjemný zážitek.
O tom nic nevím…
Bylo to v televizi i na internetu.
Já si pořídil starou nokii.
Nevadí, já vám její slova připomenu. „Bylo to útrpčo,“ řekla. „Vojta Dyk mě jako muž nebaví.“ Což znamená, že pro ni nejste sexy.
To je možný.
A ona pro vás?
To je otázka, na kterou bych neodpověděl ani nejlepšímu příteli. Beru Denisu jako kamarádku, a ne jako sexuální objekt, ten mám doma. A naštěstí jsem si právě pořídil tlačítkový telefon, takže nemám přístup k informacím. Nehledě na to, že mě zas tak moc nezajímá, co kdo říká.
Proč jste udělal takový krok do prehistorie?
Chtěl jsem si ulevit od informačního smogu, a je to skvělý. Občas vytáhnu i ten druhý, chytrý telefon, ale často ho nechávám doma. Přináší zbytečně moc informací, jsme jimi zahlceni. Takže ať už prohlásí Denisa cokoliv, ke mně se to nedostane.
Znamená to, že jste momentálně odříznutý i od sociálních sítí?
Snažím se o to.
autor: Ivana Bachoríková
