3°C
Co jste držela za dietu, že jste tak štíhlá?
Žádnou. Moje dieta je Pepíček. Spíš mám pocit, že jsem přibrala, po porodu jsem byla hubenější.
Pomáhá vám někdo s Josífkem?
Střídáme se s tchyní a její sestrou, takže všechno běží, jak má. Když jdu do práce nebo si někam potřebuji odskočit, postarají se o něj. A nemám přitom pocit, že ho dávám někomu na hlídání, protože obě jsou součástí rodiny a mají ho moc rády. To je strašný rozdíl.
Jak to zvládají?
Už to není tak jednoduché, protože malý začíná chodit kolem nábytku. Přitom má sedm měsíců.
To je brzy! Nemůže mu to ublížit?
S tím nic nenadělám, to se nedá zastavit. Lezení po čtyřech mu jde pomaleji, u toho se rozčiluje. Nejraději by se už rozeběhl. Myslím, že do měsíce začne chodit.
Během těhotenství jste říkala, že manželovi pořád nedochází, co se děje, a čeká na finální produkt. Ten jste mu přinesla z porodnice – jak se k němu postavil?
Pepa je z malýho úplně nadšený, stejně jako celá rodina. Je to v pohodě.
Překvapil vás něčím?
Že umí šišlat! (smích)
Reaguje Josífek víc na vás, nebo na něj?
Vždycky, když přijde táta večer z práce, je velká oslava, červený koberec! (smích) Chce se ho nabažit.
Zkouší už mluvit?
Zatím jenom slabikuje. Teď čekáme, až spojí dvě slabiky za sebou: tata, mama, baba. Ale rozeznává nás, ví, kdo je kdo.
Je jiný, než býval váš starší syn Jakub?
Je úplně jiné dítě. Klárka i Jakub spali, tenhle moc nespí. Je hrozně aktivní. Ale u všech dětí jsem měla pocit, že jsem porodila jejich otce, tak strašně jim byly podobné.
Kojíte ještě?
Už ne, kojila jsem dva měsíce. Pak jsem měla nějaké povinnosti a zařizování, tak jsem to ukončila. Ale malý pije HiPP (náhradní kojenecké mléko – pozn. red.) a je úplně v pohodě.
Jak přijal Jakub malého bratra, nežárlí na něj?
Vůbec, miluje ho a stará se o něj, dokonce ho koupe. Ale začal už chodit do školy. Nastoupil na střední zemědělskou, veterinární obor. Jsem zvědavá, jak mu studium dál půjde. Myslím si, že distanční výuka všechny děti strašně poznamenala. On není úplně typ na samostudium.
Plánujete s rodinou nějakou dovolenou?
Chystáme se do Rumunska, do hor. Máme auto se stanem na střeše, ve kterém budeme spát. Jsem zvědavá, jak to zvládneme.
Josífka berete s sebou?
Ano, pojede s námi.
Nebojíte se?
Ne. Člověk musí být samozřejmě opatrný, ale myslím si, že když budeme dávat pozor, nic se nestane.
Necháte rodinu předtím očkovat proti covidu?
Já už očkovaná jsem a ostatní včetně Jakuba se musí sami rozhodnout.
Na čem teď pracujete se svojí nadací Kapka naděje?
Udělali jsme krásné „kapkovské“ roušky proti covidu, které si mohou lidi koupit na našem e-shopu, a chceme na psychiatrii v pražském Motole vybudovat dětské hřiště. Už jsme tam zařídili herny, do kterých děti rády chodí, což je moc fajn. A teď se těším na to hřiště, protože pandemie hodně zasáhla pubertální mládež a tahle oddělení praskají ve švech.
Během těhotenství se do vás lidé na sociálních sítích naváželi kvůli věku. Změnily se jejich reakce teď, když je Josífek na světě?
Moje babička říkávala: Není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem. A tím se celý život řídím. Do očí vám to lidi neřeknou, ale napsat něco ošklivého na sociální sítě umí každý. Ale ať se klidně vyjadřují, máme svobodu slova, tak to nemíním řešit. Ale pěkných reakcí je čím dál víc.
autor: Ivana Bachoríková
