2°C
Podle toho, co jste předvedl na generálkách, to vypadá, že jste opět ve formě!
Taky na tom pilně pracuji. S panem profesorem Vlado Chmelem děláme klasiku, například Rusalku, ale pracujeme i na muzikálových rolích, jako je třeba Robinson Crusoe, takže se opravdu cítím ve vrcholné formě.
Kde budete Rusalku hrát?
Podobně jako Robinsona Crusoea na hradech a na zámcích. Třeba na Konopišti, na Kuksu… Bude trošku upravená a zkrácená. Bez sborů. A všichni účinkující jsou žáci pana profesora Chmela, což je myslím velký zázrak, že jeden kantor obsadí celou tak náročnou operu.
Nevadí vám neustálé střídání opery a muzikálu, není to pro hlasivky příliš náročné?
Když mi s tím pan profesor pomáhá, tak ani ne. Ale je pravda, že den po Draculovi nemůžu zpívat Vodníka, to prostě nejde. Obráceně ano, ale takhle ne. Já říkám, že pěvecká technika je pořád stejná, ale styl je u opery a muzikálu odlišný. Takže když chce člověk dělat obojí, musí si dopředu velmi pečlivě rozmyslet, co a kdy bude zpívat.
Mohlo by vás zajímat: Proč vrátil Daniel Hůlka vyznamenání Miloši Zemanovi?
V devadesátých letech jste hrával Draculu každý den, jak jste to tenkrát mohl vydržet?
Běžně jsem měl devět představení týdně, o víkendech dvojáky. Pan profesor Chmelo říkal, že taky nechápe, jak jsem to mohl přežít. Prý jsme jenom dva takové úkazy. Já a Tomáš Trapl. A všichni jsme se shodli na tom, že je to díky našemu stařičkému profesorovi Zdeňku Jankovskému, tenoristovi z Národního divadla, který nás s Tomášem učil na konzervatoři. Tenhle skvělý člověk nám dal tak dobré základy, že jsme to vydrželi.
Mění se teď něco s Rusalkou? Chtěl byste být zase součástí operního světa jako na začátku kariéry?
Ano, plánuji plnohodnotný návrat do opery. Chci se jí postupně věnovat čím dál víc, ale je to běh na delší trať. Pracuji na tom už přes dva roky.
Troufl byste si i na stálé angažmá, měl jste ho vůbec někdy?
Měl. První stálé angažmá jsem získal v opeře v Ústí nad Labem. A jednu sezonu jsem byl i v Národním divadle. Ale pak jsem toho měl najednou moc a nedalo se to skloubit všechno dohromady. Být někde trvale zaměstnán je hrozně zavazující. To bych si asi momentálně nemohl dovolit, protože aktivit po tom roce, kdy jsme nesměli pracovat, mám teď opravdu hodně.
Jak jste to přežili doma s malým dítětem?
Byli jsme všichni v Jevanech, v lese. Pro naši Rozárku byla ta šílená doba v podstatě krásná, protože oba rodiče měla pořád u sebe. Pohybovala se v přírodě, neustále byla venku… Akorát ji štvalo, že nemůže chodit do školky a do plavání, ale jinak byla šťastná. Jako rodina jsme se hrozně stmelili. Nejen já, Barborka a Rozárka, ale i širší příbuzenstvo. Mám velkou kliku na skvělého tchána a tchyni a ta krize nás semkla. Jsme teď daleko pevnější rodina než předtím.
Vzpomenete si občas na svou bizarní svatbu?
Docela jo. Když Barborka otěhotněla, začali jsme přemýšlet, že se vezmeme, protože jsme chtěli, aby se Rozárka narodila do úplné rodiny. Tak jsme odletěli do Las Vegas a tam jsme se „u okýnka“ vzali. Bylo to úžasný.
Proč tam?
Oba jsme vášniví cestovatelé a zároveň nemáme rádi velké rodinné sešlosti. Tak jsme to udělali tak, aby nám to vyhovovalo. Půjčili jsme si bílého mustanga cabriolet, přijeli k okýnku podobnému, jako má McDonald´s, tam už byli připraveni nějací svědci a přítomná paní nás oddala. My s Barborkou jsme přitom během celého „obřadu“ seděli v autě. A pak jsme vyrazili na krátkou svatební cestu do nevadské pouště. Užili jsme si to nádherně.
A teď už máte tříletou dceru – pobrukuje si s vámi?
Rozárka zpívá od rána do večera, ale to ještě nemusí nic znamenat. Děti se takhle projevují běžně. Ale musím říct, že má obrovskou paměť a zazpívá takřka každou dětskou písničku, na kterou si vzpomenete. Přitom jsme ji to nikdy neučili. Akorát jsme jí pouštěli Zpívánky a podobné pořady. Naučila se i árii Vodníka. Je to k potrhání slyšet, jak tříletý prcek zpívá: „Ubohá Rusalko bledá…“ Takže asi nějaký hudební talent zdědila. Každopádně čistě intonuje. Ale uvidíme ještě, jak se to vyvine.
Máte ohromně silný hlas, neděsí ji, když doma spustíte Draculu nebo Vodníka?
Doma nikdy nejedu naplno. Když jsem s Rozárkou, zpívám pianko, civilně. A když se potřebuji učit roli, odjedu do Jevan, zatímco holky zůstanou v Praze. Ale spíš trénuji s panem profesorem Chmelem na jeho hodinách nebo v divadle.
Manželka chtěla dělat průvodkyni…
Barborka byla až do chvíle, než nás „zamkli“, úspěšnou průvodkyní. Prováděla po New Yorku, Tokiu, ale to všechno s pandemií, bohužel, skončilo.
Měli jste vůbec z čeho žít, když ani jeden z vás neměl příjem?
Nějak jsme z toho vykličkovali, ale museli jsme si vzít úvěr. Navíc jsem pomáhal kamarádovi s podlahami a hlavně jsem začal učit. Díky tomu a s pomocí rodiny jsme nějak přežili. A teď už snad budeme v pohodě. Minulý týden jsem měl první vystoupení, dokonce za peníze. (smích)
Jaký obor učíte?
Muzikálový zpěv. Loni v létě jsem pořádal první workshopy, potom se muselo učit on-line, ale to byla v podstatě krátká doba, protože zpívání „jeden na jednoho“ bylo docela brzy povoleno. Mám kolem dvaceti žáků a deset je opravdu skvělých, skoro už máme nastudované Bídníky. Mám z nich velkou radost, hrozně mě to s nimi nabíjí. Je úžasné sledovat, jak vám rostou pod rukama. Všichni jsou strašně pracovití a šťastní, že se mnou můžou dělat. To je moc fajn.
Jak to vypadá s prací manželky, bude se k ní v dohledné době vracet?
V dohledné době určitě ne. Lidi z cestovního ruchu to odnesli úplně nejvíc. Nedali jim žádnou kompenzaci, úplně se na ně vybodli. A jestli ještě někdy budou moct ve svém oboru pracovat, nevědí. Z většiny průvodců, Baruščiných kamarádů a kamarádek, jsou teď učitelé a ti, co mají kontakty, se stali realitními makléři.
A vaše manželka bude čím?
Baruška studovala jazyky. Francouzštinu, angličtinu, němčinu. Má nejvyšší možný certifikát. K tomu se učí ještě čínsky a japonsky. A chce jít zpátky na univerzitu a přidat si k tomu učitelství.
Tak to máte co dohánět.
V čem?
V jazycích.
No to právě nemusím, když teď mám osobní překladatelku! (smích) Takhle je to super!
autor: Ivana Bachoríková
