Pondělí 21. června 2021
Svátek slaví Alois, zítra Pavla
Oblačno, bouřka 31°C

Erotické večery Krajča a Babinské? Ani náhodou! Richard své ženě předčítá!

9. června 2021 | 06:00

Jsou tak rozdílní, že je s podivem, že se vůbec potkali, zamilovali se do sebe a vydrželi spolu. Richard Krajčo je požitkář, užívá si oslav všeho typu včetně vánočních svátků, rád telefonuje a nejraději usíná s hudební kulisou. Jeho manželka Karin Krajčo Babinská má ráda ticho, narozeniny by nejraději neslavila a telefonování ji děsí. Přesto jim to klape už devět let.

Za chvíli půjdete s Richardem na scénu. Jak to prožíváte, když jste tak jiní?

Já si myslím, že jsme si naopak v lecčems až neuvěřitelně podobní. I když je pravda, že Richard je větší extrovert než já. Je hodně otevřený, vstřícný a vůbec to nehraje. S každým se ochotně vyfotí, protože svoje fanoušky miluje. Já je mám taky ráda, ale jsem mnohem větší introvert. Někdy honem nevím, o čem si s cizími lidmi povídat. Netryská to ze mě tak jako z něho. A když děláme Kecičky a písničky, cítí se jako ryba ve vodě. Přece jenom je zpěvák a herec a není pro něj tak náročné vylézt na pódium. Já už jsem si za ty tři roky, co s naší talkshow vystupujeme, taky trochu zvykla, takže zrovna teď nervy nemám, ale dvacet minut před začátkem to na mě určitě přijde.

A na Richarda?

Taky bývá trošku nervózní. Paradoxně mívá větší trému, když vystupuje s kytarou, než když vypráví nebo hraje divadlo. Takže dneska už od rána zpívá, zpívá a zpívá. Musela jsem si zalézt do pracovny, abych ho nemusela poslouchat (smích).

Zpívá pouze písničky Kryštofa?

Jo, jo… Hlavně ty nové, které jsou famózní. Aspoň mně se strašně líbí. Skládal je v průběhu pandemie, teď je kluci míchají a na podzim vyjde cédéčko. Dneska asi jednu nebo dvě dá. Tím, že jsou Kecičky komorním pořadem, Richard v něm často zpívá i nové věci. A může si to dovolit, protože když vidíme, že si je lidi nahrávají na mobily, požádáme je, aby je zatím nepouštěli ven, a ještě nikdy se nestalo, že by nám nevyhověli. Máme skvělé fanoušky.

Režisérka Karin Babinská sekla s natáčením filmů! Krajčo musel k plotně • VIDEO: Markéta Reinischová, Lukáš Červený

Jako dětská herečka jste trému nemívala, a teď v dospělosti jí trpíte?

Asi to souvisí s větší sebekontrolou. Herectví je specifická disciplína a tím, že jsem se rozhodla pro režii a přestala se mu věnovat, vyšla jsem samozřejmě ze cviku. Navíc si myslím, že jsem nikdy nebyla výrazný talent.

To vám někdo řekl?

K tomu jsem sama dospěla. Mám pocit, že to, co chci po hercích, bych já zahrát nedokázala.

Jste schopná aspoň poznat, že hrají dobře?

Na sto procent. Velmi dobře vnímám energii postav. A často taky obsazuji herce, kteří nějakým způsobem své roli v hlavních povahových rysech odpovídají. Sice se vždycky brání, že to nejsou oni, ale já si myslím, že částečně jsou. Tím je daný základ a pak už ladíme jenom nuance jednotlivých „akcí“. Na filmařině mě nejvíc baví právě ta práce s herci, kdežto technické záležitosti kolem natáčení mě naopak ruší a zdržují.

Nikdy jste nemusela herce přeobsadit, protože byste se přece jenom sekla?

To ne. Spíš mi bylo vždycky líto, když se na castingu sešli dva stejně dobří herci. Oba byli výborní, oba tu roli chtěli a skvěle se na ni hodili a já bych je taky nejradši oba obsadila. Jenže to nejde. V takové situaci je pak pro mě nesmírně náročné říct jednomu z nich ne a vysvětlovat mu důvody svého rozhodnutí.

Kdybyste dělala divadlo, mohli by se alternovat.

Taky že ho dělat budu! V Ungeltu. I když zase bez alternace. Už před třemi lety jsem dostala nabídku, jestli bych nechtěla režírovat nějakou divadelní hru s Richardem v hlavní roli. Dlouho jsme hledali jakou a loni jsme ji konečně objevili. Tak jsme si to zanesli do plánů. Ale skloubit naše diáře je občas tak náročné, že zkoušet začneme až na jaře 2023.

Mimochodem, právě v Ungeltu vydražili během pandemie Richardovo pyžamo!

Tričko, ve kterém spal.

Jenom tričko? Představovala jsem si klasické pruhované pyžamo.

Ne ne ne, bylo to zelené tričko s nápisem Kryštof. Zkušební vzorek, který se nikdy neprodával. Vznikly tehdy asi jenom dva nebo tři kusy a v jednom z nich Ríša několik let spal.

Takže vydražitel k tričku dostal i certifikát, který to potvrzuje?

To nebylo třeba. Richardovi fanoušci vědí, že všechno, co říkáme, je pravda. Občas člověk samozřejmě něco zveličí, ale že bychom lhali, to ne. A když řekneme, že je to tričko, ve kterém spí, tak to tak je.

Za kolik bylo vydraženo?

Za sto tisíc korun.

Kdo si ho koupil, není to nějaký fetišista?

Je to manželský pár, který chtěl divadlo finančně podpořit, protože jak sami říkali, když padne Ungelt, tak Richarda na jevišti neuvidí. On totiž nikde jinde nehraje a momentálně ani hrát nechce. Takže ten pán koupil to tričko svojí ženě, která je Ríšovou velkou fanynkou.

A ta v něm teď spí?

To zatím nevím. Domlouvali jsme se, že si spolu zajdeme na večeři a že to bude ještě jakási součást té ceny, ale zatím k tomu kvůli pandemii nedošlo.

S Richardem jste skoro jedno tělo jedna duše, sdílíte spolu i elektronický diář. Není pro vás problém zapisovat do něj úplně všechno, když víte, jak je žárlivý?

Není. Stejně jako k ostatním jsem otevřená i k němu. A když vím, že mu některé věci vadí, tak je prostě nedělám a ani dělat nepotřebuji. V tom diáři je zapsáno všechno. Ode mě a myslím, že i od něj. Známe navzájem svůj program na několik let dopředu. Je to nezbytné i kvůli našim dětem, které máme se svými předchozími partnery. Já Jasmínku a Richard Bereniku a malého Ríšu. Musíme všechno časově skloubit.

Od herectví jste se dostala k režii a posléze ke psaní knih. Ta poslední Hvězdy na cestě se dokonce stala bestsellerem. Znamená to, že točit filmy už nebudete?

Možná budu, ale teď jsou pro mě prioritou knížky. Vždycky mě bavilo vyprávět příběhy, proto jsem taky šla na filmařinu, ale natočit film obnáší spoustu kompromisů, zatímco když píšu knihu, mám neuvěřitelnou tvůrčí svobodu. Můžu si napsat, co chci, jak chci, kdy chci, o kom chci, a nikdy nenastane situace, aby mi někdo řekl: tohle tam nemůžeš dát. Nebo: tohle musíš zkrátit... Zjistila jsem, že nemusím vyprávět příběh jenom obrazem, že to můžu dělat i prostřednictvím slov. Stejně se mi během psaní odvíjí všechny situace před očima jako film. A spousta čtenářů mi řekla, že měla při čtení stejný pocit.

Vydala jste už tři knihy. Psala se vám ta poslední rychleji nebo aspoň snadněji než ty předešlé?

Rychleji určitě ne. Pro mě je strašně pracné vložit svoji představu do vět. U scénáře je to jinak. Něco napíšu, architektovi řeknu, jak má zařídit dekoraci, kameramanovi, jak jednotlivé obrazy natočit, a herci, jak má svoji postavu zahrát. Ale v knize musím všechno precizně popsat. Takže nejprve docela dlouho přemýšlím, o čem kniha bude, a když konečně vymyslím celou konstrukci příběhu a znám postavy do nejmenších detailů, teprve potom usedám k počítači.

A pak přepisujete a přepisujete…

Každou větu potřebuji mít vycizelovanou, takže napíšu stránku, druhý den se k ní vrátím, celou si ji znova přečtu, a teprve když jsem s ní spokojená, vrhnu se na další. A mezitím mi je Richard předčítá.

Nejspíš s adekvátním uměleckým přednesem, když je držitelem Thálie.

No to ne, někdy u toho dokonce strašně zívá. Ale ne, že by se nudil, jenom je unavený.

A občas si tam nějaké slovíčko přidá nebo ubere.

Ale to já okamžitě poznám, protože jak si ten text pořád dokola pročítám, dokonale ho znám. Když přehodí slova, zastavím ho: „Dost, přečti to znova!“ Takže se omluví a vrátí se zpátky. A já si během jeho čtení dělám poznámky. Pro mě je to taková zvuková kontrola, jestli jsem třeba nepoužila dvě stejná slova za sebou. A když pak knihu dopíšu, celou si ji přečtu, přičemž minimálně první polovinu textu často výrazně upravuji. A pak si to čtu celé znova a několikrát. Jsem detailista.

A pak inkasujete honorář. Jde z toho něco i Richardovi za tu oběť, kterou přináší?

Ona to zase taková oběť není. Vždyť já taky pořád poslouchám, jak zpívá.

Teď společně připravujete diář na příští rok, který už v září půjde do prodeje. Jak bude vypadat?

Ono je to takové volné pokračování Keciček (příspěvky z Karinina blogu vydané jako kniha Kecy, kecy, kecičky – pozn. red.). Jakýsi záznam toho, co nám jednotlivé měsíce přinášejí i co se u nás děje. A protože jsem v tom nechtěla být sama, střídáme se s Richardem v psaní pěkně půl na půl. Je to diář rovnou na dva roky, takže v něm bude dvacet čtyři textů.

Máte třináctiletou dceru, nepřispěje i ona do něj něčím?

Teď ještě ne, ale doufám, že jednou bude mé knížky ilustrovat. Krásně totiž kreslí a chce studovat výtvarnou školu. Tak příště už třeba něco do mé knihy namaluje. Zatím budou v diáři jenom fotografie, spousta záběrů z našeho života.

autor: Ivana Bachoríková

Autor: Ivana Bachoríková