2°C
Vzpomíná na natáčení filmu Ucho, které bylo až brutální. Na vysílení, které při hádce s Radoslavem Brzobohatým, který jí byl jak v životě, tak na plátně partnerem, nemusela hrát, na facky, které od něj před kamerou dostala, i na dobu, kdy jí ho přebrala jiná. Ale také na nápadníky, kteří zase marně nadbíhali jí. Když se jí Václav Havel coby prezident republiky zpětně přiznal, že po ní kdysi „šel“, Jiřina Bohdalová mu odvětila: „Vím, ale to jsi byl kulisák!“
Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Souhlasíte, nebo si myslíte, že byste byla stejnou osobou a herečkou, i kdybyste neměla tak těžký start do života?
Určitě bych byla někdo úplně jiný. Všechno, co v životě zažijete, vás formuje v jedinečného člověka. Kdyby mě moje maminka nebrala jako malou do ochotnického divadla, ví Bůh, jestli bych nebyla kloboučnice, jak si přál můj tatínek. Ale aspoň jsem jako herečka měla z čeho brát. Prožila jsem toho v životě tolik, že bylo z čeho krást pro ztvárnění rolí na jevišti i ve filmu.
Proč z vás chtěl mít tatínek právě kloboučnici?
Tatínek si myslel, a v tom se hodně spletl, že klobouky se budou nosit vždycky. Tenkrát je nosili ženy i muži prakticky všude. Věřil, že řemeslo má zlaté dno, a v tom měl naopak pravdu. Nikdy mě však do ničeho nenutil a nakonec se spokojil i s tím, že má dceru herečku.
Po rozvodu s Radkem Brzobohatým jste se už nikdy nevdala, neměla jste dost nápadníků? Nebo co bylo příčinou?
Bylo mi už padesát a s Radkem jsme prožili nejkrásnější roky života. Nechtěla jsem si tu vzpomínku a zážitek osmnácti společných let nikým kazit.
Když už jsme u těch rčení, říká se taky, že lepší je být zdravý než bohatý. Vy jste zdravá i bohatá. Umíte si život užívat, dopřát si, po čem toužíte?
Kdo vyrostl v chudých poměrech a ví, zač je toho loket, co to obnáší otočit v ruce každou korunu, tak chápe, co znamená šetřit na horší časy. A to je můj případ. Neumím žít jako bohatá, i když bych už dneska mohla. Je to ve mně zakódované. Počítat vždycky s nejhorším a schovat si něco „na pak“. Dneska se mi to velmi hodí, nemusím snižovat svoji životní úroveň, i když už tolik nepracuju a nevydělávám.
Ve své autobiografické knize Můj život mezi slzami a smíchem zmiňujete emigraci. Kdy jste o ní uvažovala?
O emigraci jsme uvažovali v roce 1968 s Radkem Brzobohatým. Byli jsme tenkrát i s třináctiletou Simonou na dovolené ve Vídni. Ale po třech nedělích, které jsme tam strávili navíc, jsme pochopili, že to není nic pro nás. Oba jsme měli v Čechách rodiče a přátele a taky povolání, které bychom museli opustit, proto jsme se vrátili. Tušili jsme, do čeho jedeme, ale těch ztrát, kdybychom to neudělali, by bylo mnohem víc.
Musela jste přerušit studia na DAMU, a kdyby se za vás nepostavil pan Munzar s dalšími spolužáky, možná byste školu nedokončila. Bavili jste se o tom později?
Luděk byl nejen velký herec, ale také vzácný člověk. Už tenkrát měl silný smysl pro spravedlnost. A já jsem mu zpětně mockrát poděkovala za odvahu, s níž vedl rebelii proti vedení školy, které mě po ročním přerušení studia (po narození dcery Simony, pozn. red.) kvůli uvěznění otce nechtělo vzít zpátky. S Luďkem jsme byli kamarádi a vážili si jeden druhého.
Těch nespravedlností a křivd jste za tak dlouhou kariéru musela zažít bezpočet. Pamatujete si je?
Nejsem člověk, který si hýčká své bolístky, nikdy jsem taková nebyla. To bych nemohla jít dál, dělat zábavu a rozdávat radost. Na zlé věci zapomínám, někam hluboko je zastrčím a raduju se z toho, z čeho se v té či oné době radovat můžu. Ale to neznamená, že si špatné zážitky nepamatuju, jen si ty rány neškrábu. Jedna z věcí, kterou v životě zásadně nechci, je být litována, to je snad to nejhorší, co by mě mohlo potkat.
Umíte odpouštět?
Umím, ale pokud někdo zklamal mou důvěru, už mu ji znovu nedám. Myslím, že takhle to dělá většina z nás.
Chtěla jste být dramatickou umělkyní, ale naštěstí pro diváky jste se stala komediální herečkou. Jste schopná zasmát se i u komedie, ve které sama hrajete?
No jistě, dokonce i sama sobě, když je to podařený… Taky ale počítám, kolik z těch, kteří jsou na plátně, ještě chodí po světě, a vzpomínám na ty, co už tu nejsou. Ale to je tím, kolik mi je a kolik jsem toho s těmi hereckými bardy prožila.
Takže se ráda podíváte i na Světáky?
Ale ano, když se díváme se Simonou zrovna na Světáky, vyprávím jí zážitky, tu spoustu srandy, kterou jsem při filmování zažila. Ráda se směje a mě zase baví rozesmávat ji.
Jak jste si s Jiřinou Jiráskovou a s Ivou Janžurovou rozuměly? Je vůbec možné přátelit se s někým, kdo je tak trochu konkurentem – jako například Iva Janžurová, která je rovněž skvělá v komediálních rolích?
Všechny tři jsme byly, a s Ivou ještě jsme, přítelkyně a měly jsme každá tolik práce a hereckých příležitostí, že o nějaké konkurenci nemohla být řeč. Naopak, chtěly jsme spolu hrát, protože jedině silný partner vám dá možnost být dobrý, a to jsme věděly. V divadelní šatně jsme spolu sice neseděly, ale scházely jsme se v rekvizitárně. Tam jsme ještě s dalšími kolegy strávili spoustu nádherného času. V té době byla v Divadle na Vinohradech jedna osobnost vedle druhé a kvalita té konkurence nás táhla nahoru. Fandili jsme si, byli jsme velká divadelní rodina.
Byl tam i Miloš Kopecký, ale s tím jste měla komplikovanější vztah. Obdivoval vás, ale také k vám byl kritický, nevadilo vám to?
S Mildou jsme si hodně dlouho vykali, ale to vykání mělo chuť respektu a úcty. Byl to jeden z nejlepších herců, co tahle země nosila. Když dělal Moliérova Lakomce a já dohazovačku, byly chvíle, kdy jsem měla co dělat, abych nevypadla z role a jenom nepřihlížela, jak hraje. Mladá generace začínajících herců by si měla pouštět jeho filmy stejně jako divadelní a televizní inscenace. A že byl ke mně kritický? Byl, díky Bohu. On byl ale stejně kritický i k sobě. Z něj nikdy nemluvila závist nebo postranní úmysl.
Neméně výrazným hereckým kolegou na Vinohradech vám byl Vlastimil Brodský. Bez divadla byl ztracený, není to i váš případ, nebojíte se, že vám divadlo bude jednou chybět?
To byl další herecký bard, který se málokdy narodí… Vlastík přestal hrát, když ho začaly trápit výpadky paměti, ale nevím, jestli byl bez divadla ztracený, protože i potom natočil krásné filmy a televizní hry. Já s ním asi zanedlouho taky skončím a doufám, že bez něj ztracená nebudu. Život není jenom divadlo, umím se zabavit i jinak. Mám dceru a vnuky, hodně přátel, ráda vařím, vyprávím, jsem šťastná, když se lidi kolem mě smějou, a k tomu nepotřebuji nutně jeviště.
Nejtěžším natáčením pro vás byla práce na celovečerním snímku Ucho. Jaký byl Kachyňa, jaké kouzlo v sobě měl, že jste ho poslechla a pracovala až do úplného vyčerpání?
Pokud se v mém životě ocitly osobnosti – ať už herecké nebo režisérské – které mě mohly posunout dál, uměla jsem to vycítit a na slovo je poslouchala. Protože ony měly nějakou tajemnou schopnost dokonale mě naladit a vyloudit ze mě tóny, o jejichž existenci jsem neměla tušení. A filmový režisér Karel Kachyňa byl jedním z nich, podobně divadelní režisér Jaroslav Dudek a televizní režisér František Filip.
Dvakrát jste se nedostala na DAMU a napotřetí vás na přijímačky připravovala Vlasta Chramostová. Stejně jako o pár let později vaši dceru Simonu. Proč právě ona?
V době, kdy jsem se snažila dostat na DAMU, byla mým vzorem. Proto jsem ji požádala, jestli by mě připravila ke zkouškám, a ona mi vyhověla. Žila jsem v Ostravě, učila na základní škole prvňáčky a měla tam lásku, budoucího tátu Simony (Břetislav Staš, pozn. red.). V sobotu jsem jezdila vlakem do Prahy, večer šla do divadla a v neděli k paní Vlastě. Rozšířila mi repertoár, nastudovala se mnou kupříkladu Mikulášku z Moliérovy komedie Jeho urozenost pan Měšťák. Určitě měla zásluhu na tom, že napotřetí mě na školu vzali. A o dvaadvacet let později, to už byla v nemilosti a nesměla hrát, připravovala ke zkouškám na pražskou konzervatoř Simonu, která jí za to nepřestala být vděčná.
Tvrdíte, že k rolím přistupujete jinak než vaše dcera Simona Stašová, "nenoříte se" do nich. Jste tím pádem lépe chráněna před vyhořením či psychickým vyčerpáním?
Jaképak vyhoření… Každá jsme jiná, Simona je herečka dramatická, já komediální. To, že já dokážu zahrát vážnou roli a ona komediální, na tom nic nemění. Je to jen projev zvládnuté herecké techniky. Je to vlastně klika, že Simona není po mně, že jsme tak rozdílné. Nikdo ji se mnou nesrovnává.
Vrátila jste někdy roli, protože jste cítila, že vám nesedí, že postavě nerozumíte nebo že byste si na ni netroufla?
Vrátila jsem role z různých důvodů, nebylo jich moc, ale to přišlo mnohem později, když už jsem věděla, kde jsou moje limity. Zároveň jsem si hlídala, aby se ve mně při čtení postavy, kterou mám hrát, něco ozvalo, zazvonilo na znamení, že pro ni v sobě cosi mám. Ale v počátcích jsem brala všechno, co mi kdo nabídnul. Dokonce jsem byla jeden rok na telefonu k dispozici jako záskok. Hrála jsem v létě za kolegyně, které měly dovolenou. Každá mrňka byla výhra.
Jak se vám daří být pořád fit, hrát a učit se nové texty... Nestresuje vás to, nebojíte se výpadku paměti?
Prostě žiju. Sem tam se stresuju jako každý, sem tam se bojím jako každý, ale pořád se udržuju v kondici, a to mi pomáhá strach a stres zahánět. A radost mi dodává rodina. Často mě navštěvují přátelé. Jinak se musím nějak zaměstnat: úklidem, praním, žehlením, vařením, když je pěkně i zahradničením.
Jak to vypadá, když jde Bohdalka večer hrát divadlo? Mimochodem, neuráží vás to familiární oslovení, které dnes už všichni používáme?
Když večer hraju, celou hru si odpoledne doma projdu, protože chci mít co největší jistotu. To už je takový rituál. A Bohdalka? To oslovení ke mně patří a neuráží mě. Vzniklo z přízně diváků.
Máte nějaké nesplněné přání?
Nic zvláštního, teď si přeju jen jedno: zdraví pro celou rodinu.
autor: Ivana Bachoríková
