Úterý 18. května 2021
Svátek slaví Nataša, zítra Ivo
Oblačno, déšť 15°C

Čerstvý sedmdesátník Ondřej Soukup bojuje s Jakubiskem!

3. května 2021 | 06:00

Těžko uvěřit, že Ondřeji Soukupovi bylo před pár dny sedmdesát. Je stále mladý na těle i na duchu, přitom je už trojnásobným dědečkem. A s Lucií Šoralovou, svojí druhou manželkou, vychovává Rebeku a Ondřeje. Pandemie zasáhla celou rodinu, všichni onemocněli covidem. Ondřeje Soukupa ale nemenší měrou potrápil i Juraj Jakubisko, k jehož poslednímu filmu Perinbaba 2 už rok skládá hudbu.

Když jsme se viděli naposledy, pobavil jste mě říkankou, kterou složila vaše exmanželka Gábina Osvaldová. Pamatujete si ji ještě?

To jsem jel s dětmi autem a ona přes hands free povídá Rebece a Ondráškovi: „Milé děti, znáte tuhle básničku? Eskymák, eskymák, eskymačce na ni mák. Svlíkla se a zmrzla, aniž by si vrzla.“ Rebeka se samozřejmě hned ptala, co to je „vrzla“. Říkal jsem jí něco o houslích, ale moc se jí to nezdálo.

A má to pokračování, stvořila Gábina něco nového?

Od té doby dětičky trochu povyrostly a samy si už jdou za tím, co je zajímá. Teď se jim strašně líbí Babiš song, který je jakousi politickou satirou. Slova jsou na hudbu Rolničky, rolničky… Ale začíná to: "Babiši, Babiši, kdopak vám dal hlas…" A je tam citován i prezident: „Kunda sem, kunda tam…“ Děti to zpívají na plné pecky a mají z toho nevídanou radost. A jsou na naše čelní představitele pyšní! (smích)

Tak to se nejspíš dobře orientují na YouTube, protože kde jinde by na něj narazily?

No jistě. Rychlost dětí v orientaci na sociálních sítích a v počítačích je naprosto neskutečná. Tuhle mi Ondrášek vzal telefon, něco si na něj natočil a povídá: „Tohle, tati, dám na YouTube.“ Ptám se ho: „Kam na YouTube?“ A on: „Na svůj kanál.“ Tak říkám: „Počkej, ty máš kanál na YouTube?“ A můj syn, kterému je teprve šest, odpověděl: „Včera jsem si ho založil.“ Oni to sledují. Všechny ty youtubery, influencery…

Regulujete to nějak? Nemyslím počet hodin strávených u počítače, ale to, na co se můžou a nemůžou dívat. Vždyť za chvíli by si mohly pustit i porno.

Pokud už k tomu nedošlo! (smích) Ondřejovi je to, myslím, ukradený. Toho zajímá Minecraft, Among Us, Piggy, ale u Rebeky si nejsem jistý, protože je občas tajnosnubná. Ale tomu člověk nezabrání. Když jí to zakážu, ukážou jí to spolužačky, takže to podle mě žádný smysl nemá. Jediné, o co se snažím, je brát je jako kamarády. Jsem ochoten bavit se s nimi o všem. A netrestám je, ať už za mnou přijdou s čímkoliv. Proč taky! Dítě se pak uzavře a ztratí důvěru.

Vychováváte je jinak než kdysi Františka?

František měl taky strašně demokratickou výchovu. Ten si dokonce stěžoval, že nemá limity. A to byl malý! Je fakt, že jsem s dětmi víc, než jsem býval s ním. Tenkrát jsem koncertoval, teď jsem většinu dne v nahrávacím studiu, ale večer přijdu a jsem s nimi doma. Když byly malé, byla to hrůza, ale teď je to výborný!

Vadil vám jejich pláč?

To ne, ale malé dítě je strašná nuda. Mě nebaví dělat ťu ťu ťu a ňu ňu ňu, to dokážou dámy. Ale dnes už jsou to v podstatě partneři, můžu s nimi probírat spoustu věcí, protože leccos chápou. Předevčírem jsem jim třeba pustil film Králíček Jojo. Je to příběh o chlapci z Hitlerjugend. Takový zvláštní sarkastický pohled na konec války a na Židy. Zaznívají v něm dětské otázky: „Proč jsou Židi zlí?“ A dostává se vám nekompromisních odpovědí. Přitom naše Rebeka, které je devět a půl, to absolutně kapírovala. Ptala se: tati, a co je tohleto, a proč takhle mluví? Až mě kolikrát překvapila, kolik té nadsázky a dvojsmyslů dokázala odhalit.

Děti jste teď měli s manželkou celý rok doma…

To jo a nevím, kdo z nás se z toho oběsí dřív. Jestli ony, nebo my.

Vždyť už to pomalu končí, Rebeka může zpátky do školy…

Ale Lucka ji tam dát nechce, protože má výhrady... V té jejich škole se totiž nenosí moc roušky a ona se bojí, aby nás nenakazila. Což se už stalo, protože naše děti nám v září přinesly domů covid. A my jsme to vůbec netušili a dál se stýkali s ostatními. Oba jsme už naočkovaní první injekcí, a kdybychom to teď chytili znovu, bylo by to blbý. Takže se školou zatím počkáme.

Když jste zmínil prvorozeného Františka, který už má sám děti, dokonce tři – je lepším otcem, než jste býval pro něj vy? Nastavil svým dětem mantinely?

Tam se o to postarala jeho žena, František je benevolentnější. Ale ona je drží zkrátka a je to naprosto v pořádku.

To musí být testosteronu, když jste s vnuky pohromadě. Berete si je občas?

Kdepak, myslím, že by mi je ani nedali. Bartík s Ferdýškem jsou ještě malí. Akorát Maxík, ten nejstarší, je vrstevník Ondráška. Chodili spolu dokonce do stejné třídy ve školce. A já Maxíka pořád naváděl, aby mu říkal strýčku. Jenomže on nechtěl, trošku mu nedocházely ty souvislosti. Ale jsou velkými kamarády. Mají se moc rádi.

Přinesl vám koronavirus kromě té nepříjemné nemoci i něco jiného?

Pěknou ránu do hlavy. Ale to asi v podstatě všem. To, co se dělo předtím, byl už Matrix. Když jsem četl, že v roce 1990 navštívilo Barcelonu milion turistů a v roce 2018 jich tam bylo třicet milionů, říkal jsem si: Panebože, to kolo se roztáčí čím dál rychleji, jak tohleto skončí? A skončilo to koronavirem! Je to hrozné, samozřejmě, ale na druhé straně je to velká výzva k sebereflexi.

Jak se projevila u vás?

U mě se neprojevila. (smích) Mě to nijak neomezilo. Pracuji dál, protože skládat můžu. Otázkou je, jestli to ještě bude někoho zajímat. Tím, že se nekoncertuje, divadla nehrají a kina jsou zavřená, tak to s trhem, s celou uměleckou branží strašně zamávalo.

A vy jste zrovna dokončil muzikál Poslední car.

Ano, pro Berlín. Když jsem se odtamtud počátkem března minulého roku vracel z posledního jednání a už jsem to měl celý hotový, zorchestrovaný, začaly kontroly na hranicích a celé tohleto šílenství. Německá produkční společnost, pro kterou jsem ho dělal, je momentálně z poloviny zavřená a nikdo neví, co bude.

Jste z toho smutný, nebo je vám to jedno, protože svoji práci jste odvedl?

Vždycky chcete vidět, jak ta věc funguje na jevišti. Jestli jste někde neudělal chybu, něco nemělo být jinak… Teprve ta odezva, předvedení před publikem tomu dává nálepku funguje/nefunguje. Když je dílo v šuplíku, nikdo neví, jaké je.

Ale zaplaceno máte a určitě jste si vědom nějaké kvality, tak aspoň částečné uspokojení byste mohl cítit. Protože ono se taky může stát, že vám to tím zinscenováním pokazí.

I to se stát může! (smích) A Němci jsou toho schopni. Ale já k tomu teď nemám moc co říct, než že je mi líto, že se Poslední car ještě nehraje. A ty peníze… Funguje to různě, ale náš model, který je velmi častý všude ve světě, vypadá tak, že něco vám zaplatí na začátku, ale podstatnou část honoráře tvoří tantiémy, které plynou z provozování díla. A ty jsou samozřejmě velkou měrou závislé na jeho úspěchu.

Takže máte o to větší důvod vyhlížet datum premiéry. Třeba by mohl být Poslední car uveden i v Česku.

Nevím. Bavil jsem se o tom s producenty, ale nejsou si jisti, že je to téma, které by oslovilo naše publikum. Je to o posledním ruském caru Mikuláši II. Oni si to nechali napsat, protože jeho žena Alexandra byla Němka, darmstadtsko-hesenská princezna, a v roce 1918 uplynulo sto let od výročí toho „krásného“ komunistického počinu, kdy celou rodinu i s dětmi bolševici vyvraždili.

Je to velký příběh, drama pro muzikál jako stvořené, i když u nás nejsme Rusům nakloněni. Ale po Vrběticích by tu možná byla vhodná půda…

Historie Ruska je strašná, přitom jejich tvorba… Miluji ruskou hudbu, mají fantastické výtvarné umění, divadla, filmy, všechno, ale na druhou stranu je to opravdu země zla a vždycky byla. A vzhledem k tomu, že tam dodneška uctívají Stalina, který zavraždil několik desítek milionů vlastních lidí, tak je to trošku i nepochopitelná země. Já k ní mám velmi ambivalentní postoj.

Ale nevadilo vám stvořit tento muzikál.

Protože já jsem tak trošku ruský skladatel! Proto mě taky oslovili.

Slyšeli písničku Miss Moskva, kterou jste napsal Jiřímu Kornovi?

To ne, ale Most přes minulost z Johanky z Arku je v podstatě ruská píseň.

Jako stvořená pro Alexandrovce.

To víte, že jo! A oni ji skutečně nazpívali. S Lucií Bílou. Podívejte se na YouTube. Sice to hrají šíleně pomalu, vůbec nechápu, jak dospěli k tomuto tempu, ale jsou tam balalajky, sto muzikantů, sto zpěváků… Dopsal jsem jim ještě sólo, které všichni unisono zpívají. A to jsou hlasy! Na jednu stranu je to trošku směšný, ale je to ruská píseň.

Jak na vás tedy přišli?

Tahle německá produkce od nás kupovala Johanku z Arku a jejich šéfová se mě ptala, co právě dělám. V té době jsem psal pro pardubické divadlo hudbu k inscenaci Rasputin, tak jí to povídám a ona říká: „A nemáš s sebou něco z toho?“ A protože nosím u klíčů pořád flešku a na ní jsem ty demosnímky měl, tak jsem jí je ukázal. Stáhla si je do počítače a za dvacet minut povídá: „Mám pro tebe nabídku, nechceš napsat hudbu k Poslednímu carovi?“

Rychleji jste si asi s nikým předtím neplácl, ne?

Občas to takhle přijde. Ona měla scénář a nevěděla, co s ním. A já byl ve správnou dobu na správném místě. Někdy to zafunguje.

Teď ale doděláváte hudbu k filmu Perinbaba 2.

Zrovna včera byl u mě Juraj Jakubisko. Děláme na tom už dva roky. V životě jsem na žádném filmu tak dlouho nepracoval, ale tím, že původně plánovaná premiéra byla odložena a Juraj je tvůrce, který nikdy nekončí, tak sedí ve střižně a ten film pořád přestřihává. Dostal od nás spoustu demosnímků hudby a začal ji tím svým brutálním způsobem, kdy se neohlíží nalevo napravo, stříhat. My jsme to s Honzou Jiráskem (skladatel filmové a vážné hudby – pozn. red.) podle jeho připomínek nakonec upravili, načež se to v září se symfonickým orchestrem a se sborem nahrálo, nasadilo na obraz a Juraj, protože nemá co dělat, začal tu hotovou hudbu, která už byla smíchaná do pěti kanálů, což je docela složitý proces, přestřihávat znovu! Takže od října až doteď se to zase předělávalo. Ale musím říct, že výsledek je skvělý. I když poslední verze má číslo 19,8. To znamená, že je to 198. verze střihu!

Že by to bylo na zápis do Guinnessovy knihy rekordů?

Dříve by to samozřejmě možné nebylo, ale dneska to technologie umožňují. A Juraj udělá šmik, šmik, sesadí dvě tři hudby dohromady, některou zrychlí, jinou zpomalí, což ji, bohužel, trochu poničí, a pak mi to dá jako mustr, jak by to mělo vypadat.  A ty si s tím, hochu, poraď! Takže já už několik měsíců sedím a pořád přestřihávám, aby se to pak změnilo, potom zase změnilo a ještě znovu změnilo. Je to nikdy nekončící práce. A jak teď o tom s vámi mluvím, tak mě napadá, že jediná cesta, jak to ukončit, je, že už to tomu Jurajovi nepošlu. (smích) Tím pádem s tím nebude moct nic dál dělat.

Co tomu říká vaše ego, netrpí?

To je věc, kterou musíte u filmu trošku potlačit. Rozhoduje režisér, eventuálně producent a vy se musíte snažit snést mu modré z nebe.

Bez ohledu na to, že leckdy hudbě vůbec nerozumí?

To je úplně jedno. Zažil to nedávno jeden můj kolega. Dělal hudbu k filmu, který teď půjde do kin, měl v něm několik hudebních témat, ale producent se zamiloval do jednoho a nastříhal ho tam od začátku až do konce. Takže v tom filmu hraje pořád dokola jedna hudba a on chce spáchat sebevraždu.

Producent platí…

…a nese riziko neúspěchu. Takže držíte hubu, ať dělá, co dělá. Takhle to, bohužel, je. Ale na celém světě. Když čtu rozhovory se zahraničními skladateli, co oni zažívají během tvůrčího procesu, je to vážně katastrofa. A extrém pak je to, co se stalo Alexi Northovi, u kterého si Kubrick objednal hudbu k filmu 2001: Vesmírná odysea. North ji napsal, odevzdal, a když přišel na premiéru, s hrůzou zjistil, že tam z ní není ani nota. Režisér nakonec použil něco úplně jiného. Myslím, že Northovi se musela během projekce pěkně protáhnout huba.

autor: Ivana Bachoríková

Ondřej Soukup se tajně oženil! Vzal si dlouholetou milenku Lucii Šoralovou • VIDEO: Nový zámek Kostelec nad Orlicí

Autor: Ivana Bachoríková