Úterý 18. května 2021
Svátek slaví Nataša, zítra Ivo
Oblačno, déšť 15°C

Tři roky od smrti Miloše Formana: Vdova Martina chodí k psychologovi!

14. dubna 2021 | 06:00

Léta měla pocit, že novináři by mnohem raději mluvili s jejím manželem než s ní. Teď už si může být jistá, že zájem o její osobu je opravdový. Oscarový režisér Miloš Forman tento svět před třemi roky nadobro opustil a Martina Formanová je uznávána jako spisovatelka. V době nouzového stavu, který prožívala v Americe, kde před více než čtvrtstoletím našla nový domov a dala život dvojčatům Andymu a Jimovi, napsala už osmou knihu. Životopisný příběh Nalakuj to narůžovo.

Jak se vám daří, jak vypadá momentálně váš život v Americe?

Přes týden jsem tady v Conoušku a na víkend jezdím do New Yorku. Střídám to, a mám tak aspoň pocit, že odněkud odjíždím a někam přijíždím. (smích)

Ale New York je nejspíš „mrtvé“ město kvůli koroně, nebo snad ne? Jaká tam panuje nálada?

Když to srovnám se začátkem epidemie, tak mám pocit, že lidi si už zvykli. V New Yorku ani u nás v Connecticutu nikdy nepřestali nosit roušku jako třeba u vás v létě, když se všechno uvolnilo. Tady jsou opatrnější a situaci se přizpůsobili. Když nakupujete v supermarketu, čekáte ve frontě, dodržují se určité rozestupy. Na druhou stranu pak dojdete k pokladně a beztak se tam mačkáte s ostatními.

Jak je to s restauracemi?

Částečně jsou otevřené. Hodně z nich si udělalo sezení venku, dali si tam ohřívací hřiby, ale řada dalších, bohužel, zkrachovala. Teď je v New Yorku taková zajímavá iniciativa, která se jim snaží trochu pomoct. Zaplatíte měsíční poplatek a jednou týdně vám přivezou z nějaké restaurace jídlo. Přitom nevíte přesně jaké, v dotazníku si akorát zaškrtnete, co nejíte nebo na co máte alergii.

Nejezdíte náhodou do New Yorku kvůli svým stand-upům?

Kdepak, nic takového. Moji kolegové je teď dělají přes Zoom, ale to mě, přiznám se, nebaví. Jsem na počítači celý den, protože stále něco píšu, a stand-up byl pro mě dobrý právě v tom, že jsem měla důvod změnit prostředí, potkat nové lidi… Sedět doma a mluvit do počítače mě neláká. Takže čekám, až se zase otevřou kluby, abych mohla vystupovat naživo.

Ve svých knihách i stand-upech často zmiňujete rodinné příslušníky. Nezlobí se na vás, že jsou terčem vašich vtipů?

Mojí blízcí si už zvykli. Vědí, že můžou být použiti k obveselení druhých, ale taky že můj humor je laskavý. Ocitli se mimochodem i v mojí poslední knížce, která vyjde na jaře a je autobiografická. Ale jak říkám, nejsem zlá a vždycky všechny upozorním, že o nich píšu, a dám jim to i přečíst. Hlavně si ale v drtivé většině dělám srandu sama ze sebe.

U nás dělají stand-upy převážně herci, ale vy jste přece herečkou nikdy být nechtěla.

Abych byla upřímná, tak já se rozhodla, že budu umělkyní, už ve dvanácti. Na základě tehdejšího pozorování jsem totiž zjistila, že je to jedna z mála profesí, u kterých není nutno vstávat brzy ráno. A vyzkoušela jsem prakticky všechno. Chodila jsem do zpěvu, do výtvarky, dokonce jsem se ještě na devítiletce dostala do dětského studia Divadla Husa na provázku. Ale pak mě opanovala tréma a netušila jsem, že se s ní dá pracovat. Můj tatínek mi navíc, na rozdíl od dnešních rodičů, kteří své děti bezmezně povzbuzují ve smyslu "můžeš se stát čímkoliv, i prezidentkou", řekl: „Podívej se, jak jsi vysoká. K tobě žádného partnera na jevišti neseženou, takže nikdy nedostaneš zásadnější roli. Vykašli se na to.“ Tak jsem to vzdala. Ale už na gymplu jsem začala hodně psát, čeština byl jediný předmět, který mi šel sám od sebe. Přispívala jsem do brněnských novin, a tak už jsem u psaní zůstala.

Ale když pak byla příležitost a mohla jste si svému manželovi o roli říct, tak jste to neudělala.

Ne, v tomhle směru jsem si nikdy žádné plány nedělala. Ale jsem vidět v jednom záběru filmu Lid versus Larry Flynt. Jsem tam se Salmou Kalouskovou, kamarádkou z New Yorku, která přijela s manželem na svatební cestu do Memphisu, takže nás Milošek použil jako kompars. Je to ta scéna z párty k výročí založení Ameriky. Stojíme vedle sebe, mám na sobě nějaké boa a v ruce držím našeho Chrudoše, který byl ještě štěňátko. A upřímně, jsem přesvědčená, že mě Miloš ve filmu nechal jenom kvůli tomu psovi. (smích)

Zvířat máte požehnaně. Na farmě, jako je ta vaše, to asi žádný problém není, ale když jedete do New Yorku, někdo se o ně musí postarat.

Jeden pes nám nedávno umřel, takže teď máme „jenom“ dva a k tomu čtyři kočky. Psi jsou z útulku, jeden kocour si nás sám našel a další tři jsem nějak posbírala. Přišla na mě slabost a já zachraňovala… Když jedu pryč, stará se o ně správce, který bydlí vedle. A teď tady byli značnou dobu i synové, když ne oba najednou, tak aspoň jeden, protože dělají školu přes internet.

Co studují?

Oba mají jako hlavní předmět filosofii. Andy si k ní přibral počítače. Jim dělal dva roky tvůrčí psaní a teď si i on vzal ještě počítače. Převážně mají ale humanitní předměty. Jsem docela zvědavá, kam je to dovede. Jsem daleka toho, abych je někam směrovala, už se jich i ostýchám zeptat, jestli mají nějaké plány. Ale vím, že mají a že jsou zodpovědní, tak snad to dobře dopadne.

Andy se věnoval video-gamingu, hrál závodně počítačové hry. Proč toho nechal, odešla mu forma?

Andy si nejprve požádal o dvouletý odklad, ale od začátku plánoval, že se do školy vrátí. A když pak dostal nabídku na atletické stipendium, ano, slyšíte dobře, atletické stipendium, protože to, co dělá, je považováno za elektronický sport, tak nastoupil do školy a hraje za ni.

Takže se můžete chlubit, že máte doma vrcholového sportovce?

Je to tak. (smích)

A v druhém synovi vám roste konkurence, pakliže studuje tvůrčí psaní. Jak píše?

Nějaké věci jsem už od něj četla a byly vtipné. Snažím se ho podporovat, aby pokud by v tom chtěl pokračovat, pracoval právě na humoru. Protože lidí, kteří dobře píšou, je strašně moc, ale těch, co umí rozesmát, tolik není. Ale nechci na něj tlačit, věšet na něj nějaké svoje představy. Kluci jsou pilní a dobře se učí, v tom jsou naštěstí po Milošovi. Nikdy jsem je nemusela do ničeho honit. Věřím, že si najdou svoji cestu.

Četli už vaše knihy?

Nečetli, protože tak daleko jsme se s jejich češtinou nedostali. Od mala jsme s nimi doma mluvili česky, ale když šli do školy, začali stejně jako jejich vrstevníci používat angličtinu. Tam se to, holt, s češtinou trochu zaseklo. Takže rozumí, mluví, ale číst a psát neumí.

Co kdyby jeli do Prahy na studia a zdokonalili si ji?

Možná časem, uvidíme. Oba to mají v Česku moc rádi. Zvlášť od té doby, co už tam nemusí jezdit se mnou. (smích) Jim dokonce jel do Prahy slavit svoje osmnáctiny, bydlel u Petra a Kláry (starší syn Miloše Formana s manželkou, pozn. red.). Pořád udržujeme kontakt s celou rodinou, jezdíme společně i na dovolené. Na Silvestra jsme měli v plánu sejít se jako kdysi ve Švýcarsku, ale kvůli koroně z toho sešlo.

Jsou to skoro tři roky, co Miloš odešel, jak zvládáte život bez něj?

V tom mi pomáhají děti, díky nim mám důvod dívat se dopředu. A taky nejsem sama na vzpomínky. Během pandemie jsem začala psát novou knížku, kde je zaznamenán i Miloškův odchod a moje dny poté. Jmenuje se Nalakuj to narůžovo.

Takové vzpomínání mohlo být hezké a smutné zároveň.

Bylo to bolestivé, ale i terapeutické. Tím, že jsem si připomněla i ty legrační věci a zábavné historky, které jsme spolu prožili, uvědomila jsem si Milošův život v jeho celistvosti. Že tady není jenom ten konec, jeho odchod, ale celých čtyřiadvacet let našeho vztahu. Jsou tu naši kluci, propojila jsem se díky němu s jeho českou rodinou, se kterou mám moc hezký vztah, takže tu zůstala i spousta pěkného.

Miloš býval prvním čtenářem vašich rukopisů, kdo vám ho teď nahradil?

Dala jsem ho číst sestře, mámě, kamarádům a kamarádkám, takže zpětnou vazbu mám. Ale samozřejmě bych byla moc ráda, kdyby si tu knihu mohl přečíst i Miloš. Doufám, že by se při tom smál a líbila by se mu.

Kdy bude na trhu?

V dubnu nebo v květnu, těžko říct. Čekám, až budu moct jet do Česka, abych mohla dělat autogramiády a setkat se se svými čtenářkami, protože to je pro mě nejhezčí část téhle práce. Psaní mě samozřejmě baví, jinak bych se mu nevěnovala, ale je samotářské. Jsem ráda, když si pak můžu popovídat se svými čtenáři a slyšet jejich reakce, dělá mi to radost.

Vzhledem k Milošovu věhlasu by o ni mohl být zájem i v Americe. Uvažujete o překladu do angličtiny?

Uvidíme, ale jedna věc je domluvit se a druhá psát v tom jazyce. Překládala jsem do angličtiny svoji knížku o Pavlíně Pořízkové, stálo mě to šíleného úsilí a stejně vím, že výsledek tomu adekvátní není. Takže tyhle pokusy jsem už vzdala.

Dokázala jste se s Milošovou smrtí vyrovnat sama, nebo jste musela vyhledat odbornou pomoc?

I o tom píšu ve své knize. Začala jsem navštěvovat psychologa. Ale už dřív, ještě před Milošovou smrtí. Myslím si, že pokud je terapie cílená, má smysl. Kdysi se chodívalo ke zpovědi za farářem. Lidi si tam prošli nějakou sebereflexí, zhodnotili svůj vztah, chování… A teď navštěvují psychologa. Je to užitečné, pokud chce člověk na sobě něco změnit. Ale musíte samozřejmě najít dobrého terapeuta, aby s vámi uměl pracovat, byl schopný.

Na co jste se zaměřila, co chcete na sobě změnit?

Já jsem šla životem pořád s humorem. Když jsem narazila na problém, snažila jsem se ho překonat vtipem, s úsměvem na rtech. Vždycky jsem chtěla nejen lidi okolo, ale hlavně samu sebe přesvědčit, že je všechno v pořádku, že zvládnu tohle i tamto… Prostě, jak se říká, jedeme dál. Kdežto teď se učím naslouchat sama sobě a dovolit si prožívat smutek. Nazaplácávat ho pořád něčím. Na druhou stranu jsem si paradoxně asi rok po tom, co Miloš odešel, vzala kurz stand-upu, a pomohl mi. Ale zároveň už nechci v sobě potlačovat smutek, pokud ho cítím.

Myslíte, že sama byste to nezvládla?

Asi zvládla, ale já si myslím, že je dobré mít nějaké vedení. A taky jsem asi chtěla slyšet názor zvenčí. Protože lidi, kteří jsou kolem vás a běžně vám naslouchají, nemají patřičný odstup. Většinou vás chtějí podržet, pomoct vám, ale nejsou schopni objektivního pohledu.

Ptám se, protože si pamatuji, jak jste po příjezdu do Ameriky říkala, že tam každý chodí k psychologovi, ale vy preferujete pokec s kamarádkami u skleničky vína.

Nejspíš jsem se posunula, nebo že bych se poameričtila? (smích) Ale i v Čechách se v tomhle směru hodně změnilo. Na lidi, co chodí k psychologovi, se už nikdo nedívá s despektem, nepovažuje je za blázny. Mentální zdraví a psychika jsou dnes velmi důležitou součástí života. Je to logické, protože základní věci jsme vyřešili. Máme co jíst, kde bydlet, tak se zabýváme tím, jak se cítíme.

Ta kniha je jakýmsi vhledem do vašeho partnerského života, přinese nějaká odhalení?

Přála bych si, aby hlavně pobavila, protože je v ní popsána spousta všelijakých veselých situací. Hodně lidí má Miloše zafixovaného jako intelektuála, kdežto já v ní ukazuji tu hravější část jeho osobnosti. A pasáže o tom, jak bojuji se smutkem, budou, doufám, povzbuzením pro ty, kteří taky prožívají těžké chvíle. Líbilo by se mi, kdyby po přečtení knihy zůstal v lidech dobrý pocit z toho, jak pěkný život Miloš měl a že odchod nepřináší jenom smutek, protože tady zůstává to, co jsme s milovanou osobou prožili. Takže je lepší soustředit se na to hezké, co zůstalo, než brát to jen z té smutné stránky.

Neuvažujete o tom, že byste se na stará kolena vrátila do Čech?

Určitě bych tam chtěla trávit víc času, pořád to plánuji. A tím, že připravuji v Česku film, doufám, že se mi podaří přijet na delší dobu, pronajmout si byt a žít tam déle. Na druhou stranu v Americe jsem už sedmadvacet let, máme v New Yorku byt, v Connecticutu dům… A to nejsou jenom nějaké realitní objekty, které bych prodala, a koupila něco jiného. Je to domov, kde vyrostli kluci. Takže ano, chtěla bych v Česku trávit víc času, ale zatím si nedovedu představit, že bych všechno tady opustila. Ale to neznamená, že k tomu jednou nedojde.

Co je to za film, který připravujete?

Scénář byl původně inspirovaný mojí knihou Skladatelka voňavého prádla, ale nakonec je to příběh o dvou sestrách, zpěvákovi…

…Karlu Gottovi, se kterým jste léta chodila, nebo Jiřím Kornovi, s nímž jste vystupovala jako tanečnice?

Není to nikdo konkrétní, ta postava je vyfabulovaná. Natáčení se ale kvůli koroně a nedostatku financí dost komplikuje. Točit film z konce osmdesátých let je drahé, takže jsem nucena přepsat scénář do současnosti.

Tak to je před vámi spousta práce. Řadu situací budete muset vymýšlet nanovo, protože zasazené do jiné doby nejspíš nebudou fungovat.

To mi povídejte! Nejprve jsem z toho měla depresi, ale už jsem se znovu nadechla. Jsou jenom dvě možnosti: buď ten projekt vzdát, nebo ho předělat. A já si zvolila tu druhou.

Ale to není váš jediný rozepsaný scénář, co ten druhý?

Ten jsem napsala mnohem dřív, chtěli jsme zfilmovat příběh Pavlíny Pořízkové, ale taky se to někde zadrhlo. Zlaté knížky! Dopíšu, pošlu nakladateli, domluvíme se, kdy to vyjde, a je hotovo. Kdežto film stojí spoustu peněz a je kolem něj řada lidí a okolností, které musí hrát dohromady. Ale nestěžuji si, dělám tu práci ráda, baví mě.

Jak se má Pavlína Pořízková? Podle informací v médiích se ze smrti manžela Ricka Ocaseka zhroutila. Psalo se dokonce, že je z ní pomalu homeless, tím, že ji vydědil. To už je skoro příběh na další knihu!

Samozřejmě to pro ni bylo velmi těžké období. S Rickem byla pětatřicet let, a když zemřel, zrovna se rozcházeli. Ale myslím, že už se z toho dostává. Rozhodně není homeless. Prodala newyorský dům, ve kterém s rodinou žila, a pronajala si krásný dvoupatrový byt. A pořád má venkovské sídlo nedaleko ode mne. Což samozřejmě neznamená, že je člověk šťastný. Pavlína má za sebou obrovskou kariéru, během které vydělala miliony dolarů, tak si podle mě zaslouží žít důstojně. A chápu i to, že po těch dekádách života s člověkem, na něhož byla tak napojená a který dělal většinu rozhodnutí, je těžké postavit se najednou na vlastní nohy, být silná a jít životem sama. Tohle teď asi máme do určité míry společné.

A vy zatím jdete životem sama, nebo už je tu někdo, kdo vám stojí za to, abyste mu věnovala svůj čas?

No tak nějaký čas jsem už obětovala, ale nic vážného to není. (smích)

autor: Ivana Bachoríková

Zajímají vás rozhovory se známými osobnostmi? Každý týden zpovídáme slavné ženy v magazínu Blesk pro ženy. Aktuální číslo najdete v novinových stáncích nebo si ho můžete koupit v našem iKiosku ZDE.

Na co se můžete těšit v novém díle Blesk pro ženy? • VIDEO: ABL

Autor: Ivana Bachoríková