2°C
Nedávno jste Můj čas točil se svými kolegy pro Českou televizi. Jaké to bylo vidět se po delší době a hlavně opět si spolu zazpívat?
Dělali jsme ji do pořadu Pomozte dětem a bylo to příjemné, i když původní plán, že ji budeme zpívat publiku složenému ze záchranářů a zdravotníků, se musel s ohledem na stávající situaci změnit. Klip nakonec vznikl ze záběrů ve studiu proložených naší návštěvou v prostorách záchranné služby. Prostě se upravil scénář a točilo se za přísných bezpečnostních opatření jak pro nás, umělce, tak pro štáb. Chtěli jsme ochránit sebe a neohrozit druhé, takže to bylo trochu komplikovanější. Ale i tak – nebo právě proto – i velmi emotivní.
Takže ani žádná „objímačka“ neproběhla?
To ne, to bychom si nikdo nedovolili! I když jsme byli otestovaní a v respirátorech.
Zpíváte tuhle písničku na svých koncertech? Žádají si ji lidi?
Já ne. Určitě by se dala vymyslet i její sólová verze, ale mám k ní respekt. Síla téhle písničky je podle mě v tom, že je naší společnou výpovědí, a smysl dělat ji má jenom v momentě, kdy ji zpíváme ve třech a v původním složení.
Teď jste ji ve studiu dokonce nahráli nově…
Ano, protože původní zvukový záznam je starý skoro čtyřicet let a tvůrci pořadu i my jsme chtěli, aby měla moderní zvuk a zněly v ní naše současné hlasy. Proto jsme ji „vyrobili“ nově. A musím říct, že to bylo okouzlující. Zub času na ní nezanechal žádnou stopu. Žádné retro! Za normálních okolností si to člověk neuvědomí, protože je už jinde, dělá další věci, ale když najednou ve studiu pozorujete, jak vzniká, jak se skládají hlasy jeden na druhý a pak na třetí, cítíte její sílu a uvědomíte si výjimečnost toho spojení. Už chápu, proč tahle písnička měla a stále má své kouzlo.
A její životnost není zdaleka u konce! Teď, v době pandemie, je znovu aktuální.
Je to tak. Při natáčení v objektu pražské záchranné služby jsme se krátce pozdravili s jejím ředitelem a moc nás potěšilo, s jakým nadšením nám vyjadřoval své díky za Můj čas. Protože pro ně je opravdu jakousi hymnou. A není sám, kdo ji má i jako vyzvánění v mobilu.
Takže hokejisté v Naganu měli hity Michala Davida a záchranáři si během pandemie pouští Zagorovou, Hložka a Kotvalda?
Je to tak. Přitom nás tenkrát ani ve snu nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. I když šlo o soundtrack k seriálu Sanitka a bylo jasné, že bude mít velkou sledovanost. A jak se seriál reprízoval a následovaly nové díly, kde byl tenhle song znovu použit jako titulní píseň, vyrostli na něm další a další diváci, kteří v tomto oboru dělají a berou si písničku za svou. Mám mezi zdravotníky spoustu kamarádů, a když je sebemenší párty či oslava, končí to tím, že se na ní nesčetněkrát pouští Můj čas. Všichni jsou v perfektní náladě, hulákají refrén, prostě jedou. A pro nás je to docela čest.
Vzpomenete si na své pocity, když jste ji slyšel poprvé, ještě v syrové verzi tak, jak ji ORMové stvořili?
Když jsme se Standou kdysi přišli ke Karlu Vágnerovi do kapely, byli jsme sboristi. Předtím Hanku doprovázel dívčí sbor a ten se změnil na klučičí. Občas jsme na některou písničku šli k Hance dopředu a pak se zase vrátili na svoji pozici vzadu. Ale když přišli ORMové (hudebníci, skladatelé a producenti Petr Dvořák a Pavel Růžička, pozn. red.) s tímhle songem, oslovili nás všechny tři jako rovnocenné partnery. Už jsme nebyli ti no name kluci, co zpívají jenom vokály, ale bylo to: „Pane Hložku, pane Kotvalde, paní Zagorová, máme pro vás song.“ A bylo s námi podle toho i zacházeno. To bylo strašně fajn. Najednou jsem se cítil „dospělý“. Každý z nás v písni dostal svůj prostor a bylo to vyrovnané, rovnocenné. Těch písniček, které byly napsány pro nás tři, jsme jinak moc neměli. Myslím, že dokonce jenom tuhle jedinou. Občas Hanka nějakou věc přinesla, jako byl například Černý páv, ale to byly hity převzaté zvenku, které se upravily a dělaly ve třech. Kdežto Můj čas byla písnička speciálně pro nás napsaná a v tom je její výlučnost. Že je o tom, o čem je, byl další bonus. Už před lety skvěle zafungovala. A právě proto, že je vytvořená tímhle způsobem a má tah na bránu, má odezvu i dnes. Moc mě bavilo točit ji tenkrát i teď.
Nebyla ona chvíle, kdy jste se cítil konečně „dospělým“, právě tím impulsem a momentem, že jste začal uvažovat o sólové dráze?
Kdo ví? Možná. Především jsem byl nadšený a okouzlený, že jsem u toho. Pamatuji se, jak jsme se ve studiu ORMů cítili, jak nám tam bylo dobře. Kluci nám vysvětlili, jak si představují výsledek, a my jim ho dodali.
Ale stejně jste se od Hanky nedlouho po tom odtrhnul a bylo vám to dost vyčítáno, skoro jste byl považován za nevděčníka.
To už je tak strašně dávno… Byl to jednoduše život a vývoj. Jednoho dne jsem si řekl, že chci být sólovým zpěvákem, a stalo se. Stejně jako já tím prošla spousta jiných interpretů v mnoha dalších kapelách. Něco společně vytvořili, a pak šli každý svojí cestou.
Když si vzpomenete na začátky svojí sólové dráhy, bylo to těžší, než jste si myslel, nebo šlo všechno hladce?
Nevím, jestli úplně hladce, ale byl to pro mě strašně příjemný a opojný moment. Najednou sto procent času a prostoru na jevišti patřilo jenom mně, takže jsem byl nadmíru nadšený a spokojený.
Odkdy s vámi vystupuje vaše manželka, jak to vzniklo, že se stala součástí vaší company?
Hanku jsem potkal jako tanečnici, a když jsem později připravoval svůj samostatný program, v podstatě se to nabízelo. A tak se mnou jezdila. Tou dobou byla na mateřské, měli jsme malého Mikuláše, kterému je dnes už třicet pět let.
To muselo být náročné. Doma spolu, na vystoupení spolu, v šatně, v autě… Když jste zastavovali u pumpy, zase spolu…
Říkáte to hezky, ale tenkrát nebylo moc kde zastavit. Jediná pumpa, kde by to teoreticky šlo, byla u Devíti křížů, ale jídlo měli tak otřesné, že jsme tam zastávky opravdu dělat nechtěli. Noční nákup u Devíti křížů byl skoro životu nebezpečný. Ale museli jsme být nakonec rádi i za to. S dnešním komfortem na cestách se to ovšem nedá vůbec srovnávat.
Vidíte, to mě nenapadlo… Člověk rychle zapomíná.
Tenkrát, ať jste jela z Košic nebo z Ostravy, jediná možnost zastavení byla u Devíti křížů. Pumpa fungovala, ale restaurace byla od nějakých šesti sedmi večer zavřená. Otevřené bylo akorát malé foyer, odkud vedly dveře na dámskou a pánskou toaletu, a vlevo bylo okýnko, kde měli chlebíčky, pochoutkový salát a gothaj salám. Později si tam pořídili mikrovlnnou troubu, ve které ohřívali vařená kuřecí stehna, a to bylo všechno. K tomu rozlívali akorát turka, pivo nebo vodu. A na tom malém prostoru se jako had točila fronta až k okýnku, kde obsluhoval jediný člověk, takže vůbec nepostupovala. A pokud právě přijel nějaký zájezdový autobus a všichni šli na toalety… Neumíte si představit, jaký odér tam v tu chvíli byl! To už si málokdo uvědomuje, jaké tu panovaly podmínky. Jsme rádi, že je to za námi. I když, taky to mělo své kouzlo.
Dobrá, tak jste s manželkou netrávil čas na pumpě, ale jinak jste spolu byli nepřetržitě. Neměli jste krizi?
Znáte vztah, kde to občas nebouchne? Ale to, že spolu vystupujeme, byla daná věc a nikdy nás nenapadlo, že by to mělo být jinak.
V čem se doplňujete, že jste spolu dokázali vydržet těch pětatřicet let?
To už je podstatně déle. Potkali jsme se v roce 1978, pak jsme spolu chodili a vzali se šest let poté, když jsme skončili školu. A rok nato se nám narodil Mikuláš.
Tím spíš – čím to, že vám to tak dlouho klape?
Všichni máme období, kdy je to růžové, a kdy to tak úplně růžové není. Ale oba jsme z generace, která nepovažuje za jediné řešení problému bouchnout dveřmi a jít dál. Je fajn, když se snažíte všechno si vyříkat. Musíte s partnerem sdílet nejen to dobré, ale i zlé a mít vůli spolu nějak fungovat. My jsme navíc nikdy jeden druhého moc neomezovali. Každý máme do určité míry svobodu, do ničeho se navzájem nenutíme. Nepřebíráme, pokud nechceme, zájmy toho druhého a nemusíme být spolu každou minutu. I když jste manželé, měli byste mít pořád právo na svůj čas, volno a svoje koníčky. To si myslím, že je strašně důležité.
Máte vůbec nějaké společné zájmy?
Určitě. Máme rádi domácí zázemí. Rodina je pro nás do jisté míry tabu, určitá svátost. Oddělujeme práci a soukromí. A já měl navíc to štěstí, že jsem neměl potřebu být za každou cenu všude. Ač to tak nevypadá, volba, co budu dělat, je na mně, a rodina tudíž netrpěla tím, že bych nebyl dost doma. Nikdy jsme si s manželkou navzájem nevyčítali: Ty se věnuješ málo dětem, ty děláš málo toho a toho… Takhle to u nás nikdy nebylo. Myslím si, že fungujeme docela příjemně.
I teď v době karantény a covidu?
I teď. Manželka je učitelka a vedle vystupování se mnou takřka po celou dobu zároveň učila. Nejprve v taneční škole a teď je už sedmým rokem na prvním stupni v základní škole. Moc ji to baví. Aktuálně má na starosti druháky. Jenomže tyhle děti chodí do školy téměř pořád, takže je vlastně v první linii. A protože je nám oběma už přes šedesát, dohodli jsme se, že já budu na chalupě, ona doma a jednou za týden se otestujeme, abychom věděli, že spolu můžeme strávit víkend. Vůbec nám nevadí, že se nevidíme pořád, naopak, je to docela příjemné. Dodatečně si pak všechno řekneme a sdílíme. Takže to bereme takhle prakticky. Snažíme se vyhovět si a zároveň se navzájem neohrožovat. A já doufám, že až se všichni proočkujeme, bude situace lepší.
Co vaše děti? Dcera Viktorie s vámi vystupuje jako sboristka, ale vystudovala policejní akademii. Co ji k tomu přivedlo, že chce chránit zákon?
Taky jsem ji nejprve viděl jako kriminalistku, ale není ochránkyní zákona, studovala tam civilní obor, krizový management. A ten se dá uplatnit všude, nepracuje ve službách státu.
Jestli se potatila, tak by se brzy měla osamostatnit a vydat na sólovou dráhu.
Třeba to chystá. My to spolu neřešíme. To jsou výhody dospělosti, že už se nemusím starat o to, jak se mé děti rozhodnou.
Ale zajímat se můžete. Přál byste si to?
Všichni rodiče přejí svým dětem, aby byly úspěšné a spokojené a aby si našly své místo v životě. Ale jakými cestami půjdou a kam se vrtnou, to ovlivňovat nemůžu a ani nechci. Když budou potřebovat radu nebo pomoc, řeknou si o ni a já jim ji budu umět dát, udělám to. Ale abych detailně řešil jejich život, na to už jsou moc velké.
Vadí jim, když o nich mluvíte s novináři?
Oni vědí, že jsem rozumný. Jsou věci, které neřeknu, a jiné, které jsou jim jedno.
Tak schválně, co dělá syn Mikuláš?
Ten pracuje v hotelnictví, a i když to má tenhle obor kvůli covidu dost komplikované, zůstává v pohodě. Je to zralý dospělý muž, mám z něj radost. Zrovna včera jsme spolu měli dlouhý, asi dvouhodinový hovor, kdy jsme si sdělili naprosto všechno, a bylo to strašně fajn. Zatím si jenom voláme, ale už jsme si říkali, jak je nám líto, že se nevidíme osobně, a naplánovali si, že jakmile se zlepší počasí, otestujeme se a sejdeme aspoň u nás na zahradě. Mám totiž pět set antigenních testů. Ty jsme koupili kvůli mému loňskému vyprodanému a nakonec beztak odloženému pražskému koncertu Vánoce hrajou glórijá. To je můj další velký dluh příznivcům. Moc se těším, že si Vánoce, a nejen ty, společně užijeme, hned jak bude první možnost sejít se. A klidně i v červnu!
Čemu se teď věnujete, když máte spoustu volného času?
Budete se divit, volného času nemám vůbec nazbyt. Rozhodně se nenudím, to neznám. Na podzim jsme vydali klip Brejle, teď chystáme další a připravujeme pár projektů a natáčení nových písniček. A to i přes to, že nemám žádný deadline. Celý život jsem zvyklý tvořit trochu nadivoko, do šuplíku. Ať už dělám album nebo koncertní projekt. Než vypukla pandemie, byli jsme v přípravách koncertu Mumuland XX, protože letos uplyne dvacet let od vydání alba Taxitotakneber, na kterém byla i písnička Mumuland, měla historický úspěch. A zároveň slavíme třicet let od vzniku alba Hyde Park. Chceme udělat turné a koncert, které tyhle události připomenou a orámují. V podstatě jsme připraveni, ale potřebujeme diváky a možnost realizovat to. Uvidíme, co letošek ještě přinese, jestli se na pódia vůbec dostaneme. Velký Best of koncert ve Forum Karlín měl být už vloni, pak se posunul na letošní duben a teď uvažujeme o říjnu. Ale pořád se není čeho chytnout. A my se neustále snažíme setrvat v určitém nasazení. Jenomže zpívání v koupelně opravdu nepovažuji za optimální a streamování koncertů taky není to pravé. Chybí nám interakce s publikem, která je pro umělce důležitá.
Máte taky nějakého koníčka?
Myslíte známky, knihy, staré krámy… To doufám není povinné. Ale přesto – ano. Mám rád staré domy. Jezdím po krajině, a když zahlídnu objekt k rekonstrukci, zbystřím a zjišťuji, jestli není na prodej. Baví mě vracet domům život. Doma si už ze mě kvůli tomu utahují.
Co zahrada, ta vás taky baví?
Tu opečovávat musím, protože mi nic jiného nezbývá. Ale přiznám se, nepatří do hitparády mých oblíbených činností. Mám radši pódium, zpívání je zároveň mým největším koníčkem. Zahrada je fajn, ale že by mě zvlášť uspokojovalo mít nářadí v ruce, to ne. Baví mě vymýšlet, jak má vypadat, aby měla nějakou formu a koncepci, ale do realizace se nehrnu, ta bolí. (smích)
autor: Ivana Bachoríková
