2°C
Dělala jste gymnázium a netajíte se tím, že jste nebyla právě studijní typ, dospěla jste vůbec k maturitě?
To jo, maturitu mám, i když se mě na ni dál už nikdo neptal. Ve škole mi to sice moc nešlo, ale nikdy jsem nepropadla! Akorát jsem dvakrát dostala ředitelskou důtku.
Co jste provedla?
Nic zvláštního, jenom jsem byla drzá.
Jak drzá?
Například jsem nevhodně vykřikovala v hodině civilní obrany, tak mi pan učitel udělil důtku. A pak jsem ji dostala ještě jednou, ale detaily si už nepamatuji.
Kam se to vaše rebelství posléze vytratilo?
Myslím, že na jevišti jsem zůstala rebelkou pořád, ale je pravda, že už to byla spíš role.
V soukromí naopak působíte jako mírný člověk, který neloktařil, nikam se nedral…
Neměla jsem důvod. Lokty měl Ivoš. Bojoval za mě a všechno zařizoval. Aspoň zpočátku, těch prvních deset patnáct let. Pak jsem to zase převzala já. Ale to už jich nebylo zapotřebí, protože všechno nějakým způsobem běželo. Takže jsem se vyklidnila a tu svoji energii vybíjela na jevišti. Tam jsem to byla pořád já, rebelka. Proto se taky moje první písnička jmenuje Já jsem já. (smích)
Když jste se s Ivošem Pavlíkem viděla poprvé, byl to prý doslova erotický výboj, co mezi vámi proběhlo.
Ono to bylo trošku jinak. To první setkání bylo velmi zvláštní, dá se říct, že osudové. Ivo kdysi vedl skupinu Majestic. Hrávali s Věrou Špinarovou, kterou si nejprve vzal pod svá křídla a pak i za ženu. A já s tímhle Majesticem, který doprovázel i jiné interprety, například Marušku Rottrovou, taky zpívala. Později se akorát kapela musela přejmenovat na Proměny, protože původní název se tehdejšímu režimu nelíbil. A jednou jsme měli zkoušku v porubském kulturáku, když šel kolem Ivo se svojí milenkou. Sice byl ještě ženatý s Věrou, ale měl vedle ní dlouhodobou přítelkyni. Míval to často takhle rozjetý na více stranách. A tenkrát spolu šli do letního kina, které stálo za tím kulturním domem, když v tom prý zaslechl, jak někdo zpívá a ječí. Věděl, že tam zkouší Majestic, protože to byla jeho domovská scéna, tak se šel podívat, co se děje, a tehdy jsme se potkali poprvé. Později mi to celé vyprávěl, proto znám detaily. A všichni jsme pak skončili v tom kině. On, já i kapela. Dodneška si pamatuji, že promítali Elektrického jezdce s Robertem Redfordem.
A tam po vás hodil očkem?
Ne, měl s sebou tu milenku a já zase svého kluka, do kterého jsem byla tenkrát zamilovaná.
Takže nic?
Nic. Dlouho jsme se neviděli, až jsem pak vyjela s Pavlem Novákem na dva měsíce do zahraničí. Vystupovali jsme spolu v Hamburku, a když jsme se vrátili, konal se v Ostravě ples, kde jsme všichni, kdo jsme byli vedeni pod tímhle kulturním střediskem, museli zpívat. Já, Maruška Rottrová, Věra Špinarová… Dostali jsme to befelem. A tam jsme se potkali s Ivošem podruhé. To už za mnou poslal svého manažera…
...Aby si nezadal, kdyby náhodou dostal košem?
No jasně. On věděl, jak to má udělat. (smích) Manažer byl trošičku arogantní, přišel, koukal na mě spatra a povídá: „Pavlík ti vzkazuje, že když na sobě budeš makat, tak by z tebe mohlo něco být.“ A já, osmnáctileté tele, jsem si říkala: „Cože?! Jaký Pavlík?“ A ten manažer mi ještě přikázal: “Napiš mi svůj telefon!“ Tak jsem mu na ubrousek naškrábala svoje číslo a úplně jsem to vymazala z paměti.
A?
Uplynuly dva měsíce a volal Ivoš, jestli bychom si nemohli dát schůzku. A na té schůzce mi osvětlil, že se s Věrou rozchází. Tenkrát nebyl bulvár, takže já nic nevěděla. Ale ona už měla Víťu (Vítězslav Vávra, bubeník, pozn. red.), umělecky jim to s Ivošem taky neklapalo, takže jenom dojížděli rozjednané kšefty, a on se poohlížel po nové zpěvačce, které by se mohl věnovat. A rovnou mi řekl, což už jsem věděla z toho kina, že má dlouhodobou přítelkyni. Pronesl: „Nebudeme montovat soukromí s profesním životem.“ A na tuhle větu mě dostal.
Jak dlouho jste to vydrželi nemontovat?
Dva měsíce. A pak asi opravdu přišel ten erotický zážeh. Nebyli jsme do sebe zamilovaní, akorát jsme si vyhovovali v sexu.
Určitě vám ale musel imponovat.
To jo, Ivoš byl velký profík, tenkrát v hudební branži něco znamenal. Lichotilo mi, že se mu líbím. Na druhou stranu, byla jsem čerstvě vdaná a nejsem typ, který umí mít milence, takže jsem z toho byla dost na nervy. Byl prostě taková osobnost, že jsem mu podlehla. Nemělo to ale co dělat se zamilovaností. Ta přišla až dlouho potom, teprve když jsme postavili kapelu a začali spolu jezdit na vystoupení.
Měla jste hodného manžela, který opustil vysokou školu, aby vás mohl podporovat. Odpustil vám tu „zradu“, když jste ho následně opustila?
Ne, nikdy se s tím nesrovnal. Přitom já jsem člověk, který by strašně rád vycházel s každým. Nejsem konfliktní typ, takže mě to moc mrzelo. Za to, co se tenkrát stalo, mám černý puntík. A bohužel, nikdy to už neodčiním, protože ani můj první manžel už není mezi živými. Umřel ještě před Ivošem.
I když si pak založil rodinu s jinou ženou, přesto si dál v sobě nosil tuhle křivdu?
Ano. On mi obětoval spoustu věcí, ale tím, jak nebyl muzikant a neznal tuhle branži, věděla jsem, že by nám to v budoucnu nefungovalo. Už tenkrát jsem viděla, jak to mezi námi skřípe. A ten konec, kdy to byl v podstatě on, kdo to rozčísnul, nebyl vůbec příjemný.
Co se stalo?
Zamknul mě doma, když jsem měla jet na kšeft, a řekl mi, že buď pojedu a navždy budu mít u něj zavřené dveře, nebo s ním zůstanu, ale přestanu koncertovat. Tak jsem si sbalila kufr a šla.
Jela jste na ten kšeft?
Jela, jenomže když jsem se z něj vrátila, neměla jsem kde spát.
Mohla jste ho zkusit obměkčit.
To nešlo, už z hrdosti bych u něj nikdy znovu nezazvonila. Naštěstí jsem v té době měla garsonku, kterou jsem zdědila po svém bráchovi. Původně jsem si myslela, že v ní budu bydlet se Zbyňkem, svým prvním manželem, protože do té doby jsme žili u jeho maminky. Sice jsme tam měli vlastní pokoj, ale nebyli jsme sami. Tak jsem očekávala, že když mám ten byteček, vytuníme si ho a nastěhujeme se do něj. Ale on mi řekl, že ne. Že počkáme, vyměníme ho a přestěhujeme se až do většího bytu. A že on stejně, když já budu na kšeftu, chce chodit k mámě na oběd a na večeři… Toho jsem se trošku lekla.
Navzdory svému mládí jste tušila, že tudy cesta ke štěstí nevede.
Ano. Mezitím tu garsonku pronajal svému kamarádovi a jeho přítelkyni. A když jsem přijela z toho kšeftu, tak jediná možnost byla zazvonit na zvonek svojí garsonky a říct Jirkovi, který tam bydlel: „Promiň, ale já nemám kde spát.“ Tak jsem to udělala. A oni se s přítelkyní sbalili a odešli. Tam jsem pak začala vegetit.
Předpokládám, že Ivoš udělal obdobný krok.
Kdepak, chlapi tahle zásadní rozhodnutí dělají neradi. Chvíli to ještě trvalo.
Ale aspoň tu milenku už neměl, ne?
Měl.
Takže jste byla součástí milostného trojúhelníku?
Vlastně jo. Ivoš měl souběžně dvě milenky, ale myslím, že v té době byl už aspoň rozvedený. Ta jeho přítelkyně na to čekala deset let. Těšila se, že konečně bude její…
Jenomže jste přišla vy a byl váš. Ta vám na koncert nejspíš nikdy nešla, co říkáte?
Asi ne.
Kdy se Ivoš rozhoupal ke konečnému řešení?
To trvalo ještě dlouhou dobu. Mezitím jsem tu svoji garsonku vyměnila za dvoupokojový byt a do toho mě navštívil můj manžel a vrazil mi pár facek.
Cože?!
Zazvonil u mě, ať se vrátím, a já mu řekla, že v žádném případě! Tak mi jednu natáhl. To jsme ještě pořád byli formálně manželé.
Vrátila jste mu ji?
Ne, já se nebiju. Tím pádem ovšem bylo rozhodnuto, přišel definitivní konec. Ale bylo to ještě zamotanější. Když se pak Ivošova milenka dozvěděla, že mám s jejím milým poměr a že je to vážné, začala o něj bojovat a na truc sbalila mého exmanžela!
To je jak příběh z barrandovského pořadu Aféry!
Dlouho jim to ale spolu nevydrželo.
Ale bylo by to ideální. Nebyli byste prvními, kdo si prohodil partnery.
Dopadlo to ale jinak. Ivoš s ní odjel na dovolenou, zatímco mě nechal doma.
No tak, mohl to vymyslet líp, to je pravda. Jeden český režisér podnikal dovolené s oběma. V jednom hotelu se ubytoval s manželkou a dětmi a do vedlejšího si nastěhoval dlouholetou milenku, kterou tajně navštěvoval.
Chlapi jsou v takových věcech srabi a Ivoš nebyl výjimkou. Bál se. Když jsem mu řekla, že se mi to nelíbí, povídal: „Vždyť o nic nejde. Věra mi zrovna na tuhletu dovolenou povolila Adama, tak jedu.“ V té době se totiž hádali o syna. A jel.
Čím to, že se nakonec přece jenom rozhodl pro život s vámi?
Úplně přesně to nevím, ale něco mi Ivoš naznačil. Jeho milenka na něj začala tlačit, že chce dítě, kdežto já byla ještě strašně mladá, free. Na rodinu jsem vůbec nepomýšlela. A on, čerstvý padesátník, když jsme se poznali, se taky do dětí nehrnul. Tenkrát jsme už spolu měli kapelu, rozjetý byznys, nedovedla jsem si představit, jak by to fungovalo, kdyby zůstal s tou milenkou. I když – asi by se to taky dalo nějak udělat… Ona prý byla fajn, měl ji rád, ale stejně jako můj manžel nebyla muzikant. Kdežto my dva jsme spolu pracovali, tak jsme si měli o čem povídat.
Jak vás přijala Věra Špinarová?
Ze začátku to nebyla žádná hitparáda. Ale tam nešlo o Ivoše jako takového, jejich partnerský i milenecký vztah už dávno nefungoval. Ivoš byl v té době hrozný. Vždycky říkám, že mít ho v období, kdy byl s Věrou, tak ho asi taky nevydýchám. Co před ním neuteklo…
Takže měl milenky?
Na každém kroku.
Pak se divím, že nemá víc dětí.
To ještě uvidíme… (smích)
Takže Věra na vás nežárlila jako na ženu, ale…
Ivoš byl zkušeným manažerem a producentem, který měl know-how. Věděl, jak se mnou pracovat, a já strašně rychle vyletěla nahoru. Kdežto Věra šla naopak hrozně rychle dolů.
V tom ale hrály roli i jiné věci, například její záliba v alkoholu.
Samozřejmě, ale pořád to byla geniální zpěvačka. Jenomže neměla vedení a sama neuměla se svým talentem pracovat.
Mohl manažerovat vás i ji, obě dohromady.
To nešlo, nedělalo by to dobrotu. Navíc oni se pak už i trošku nesnášeli.
Nakonec jste si získala Věru na svou stranu, co tomu předcházelo?
Zpočátku jsem to neřešila, protože jsem měla starosti sama se sebou. Když jsme se potkaly, zdvořilostně jsme se pozdravily, ale nebylo to nic srdečného. Trošku se to zlepšilo v době, kdy nás začal navštěvovat Adam. Dospíval a jezdil k nám co čtrnáct dní na víkend. Přitom přes týden žil hlavně u babičky, kde chodil i do školy. V té době jsme spolu s Věrou začaly komunikovat. I s jeho babičkou… A nakonec Adam bydlel u nás.
Takže jste mu dělala mámu?
To ne. Vždycky jsme byli kámoši, nikdy jsem se nechtěla pasovat do role matky.
Proč u vás bydlel?
To už byl na střední škole. A bydlel u nás, protože měl těsně před maturitou… Adam taky není studijní typ, a že ho rodiče dali na strojní průmyslovku, byla jenom z nouze ctnost. Rozhodlo to, že tam kluky brali bez přijímaček. Jenomže dva tři měsíce před maturitou přišel domů celý vystrašený, že závěrečné zkoušky nedá. A babička mu řekla: „To nevadí.“
Takže ho uklidnila.
To jo, ale pak přijel na víkend k nám a dokola opakoval, že k maturitě nepůjde. Řekla jsem si: „Přece nevyhodí čtyři roky života!“ A domluvila se s Ivošem, že se k nám nastěhuje a já se s ním budu ty tři měsíce učit, aby maturitu zvládl. A nakonec jsem ho doprovázela, jak bývalo tenkrát zvykem, i k maturitní komisi. Se zákusky a chlebíčky.
Teď už chápu, proč vám to s Adamem tak klape. Vy jste na jeho vztah s Ivošem nikdy nežárlila?
Naopak. Ivoš se choval jako drsňák, tak jsem ho musela trošku krotit. Byl tvrdý i na mě, což jsem na jednu stranu potřebovala, jinak bych nikdy nedokázala to, co jsem dokázala, ale na toho Adama to bylo až moc. Takže jsem byla spíš ta, která to mezi nimi urovnávala.
A učila jste se s ním strojírenství, aby prošel u maturity.
Ano, dodneška si pamatuji kapitolu, která se jmenovala Kalibr na díru. (smích)
Jak to teď máte s Adamem? Měl vás doprovázet na koncertech...
Na tom, že mi postaví kapelu, jsme se domluvili po smrti Věry. Ivoš v té době sice ještě žil, ale já viděla, jak chřadne a chřadne... Když pak zemřela Věra, byla to pro něj rána. Sedm let předtím mu totiž umřela první manželka. Přitom byla mladší než on. A když odešla i Věra, vedl pak takové nepěkné řeči: „Už odcházejí i moje manželky, tak doufám, že mi neumřeš i ty, že mě tady nenecháš.“
To muselo být nepříjemné…
Hlavně na to nebylo co říct. Protože stát se může cokoliv. Jdete po ulici a přejede vás auto. A to by Ivoš nedal, kdyby zůstal sám. Nikoho dalšího by si už asi nenašel.
A ve chvíli, kdy už nebyl schopný najít si novou známost, začal být asi i věrný.
Nevím a zkoumat to nebudu. Pro mě bylo důležité, že se vždycky vrátil a že to mezi námi fungovalo pořád stejně. Ale je pravda, že byl „činný“ dlouho. Nikdy jsem se ho na to neptala a možná i proto, že jsem byla tolerantní, jsme spolu vydrželi tolik let. Já mu nevěrná nebyla, ale chlapi to mají nastavené jinak. Ženská nesmí, oni můžou.
Jak se Ivoš stavěl k vašemu nápadu mít s Adamem kapelu?
On o tom nevěděl. Domluvili jsme se s Adamem za jeho zády. Když jsme skončili se Supernovou, Ivoš už žádnou kapelu nechtěl, říkal, že je to spousta práce. Vyhovovalo mu, když jel se mnou na kšeft a pouštěl mi half playbacky. Byli jsme pořád spolu, dál mi radil, co a jak na jevišti, ale kapelu by už fyzicky ani psychicky nezvládl. Zároveň by ale nepřipustil, aby byl kapelníkem někdo jiný. Takže jsme mu to neřekli a bavili jsme se o tom s Adamem jako o vzdálené budoucnosti. Jenomže pak se s Ivošem stalo, co se stalo, tak jsme to spolu rozjeli. Adam našel muzikanty a dali jsme se dohromady. Takže furt mám za zády toho Pavlíka. (smích)
Nechtěla byste zpívat i některé Věřiny písničky?
Já bych nebyla proti, ale Adam se tomu strašně brání. Ale měli jsme v plánu, že pokud bychom dělali klasický koncert, že bych jednu písničku od ní dala. Protože když se pořádal vzpomínkový večer v Ostravě, kde jsme všichni zpívali Věřiny písničky, zkusila jsem Já mám ráda boogie – a docela mi to sedělo. I Adam říkal, že si dovede představit, že bychom ji měli jako přídavek. Jenom bychom to trošku jinak zaranžovali, aby mu to nepřipomínalo mámu.
Takže on se nebál, že to tak dobře nezazpíváte, ale že mu to bude připomínat mámu?
Ano. Já bych se samozřejmě do těch velkých kantilén nehrnula, vždyť na to nemám ani rozsah. A taky si myslím, že na některé písničky, zvlášť od Věry, by se sahat nemělo. Ale tohle je cizí věc, předělaná, tu bych zvládla. Tak jednou snad dojde i na ni, ale myslím, že víc jejích písniček zpívat nebudu.
Vycházíte dobře i s Adamovou dcerou Johankou?
Jasně. Johance je už osmnáct, studuje cestovní ruch a k tomu nám zpívá sbory v kapele. My jsme taková Pavlík Family.
autor: Ivana Bachoríková
