3°C
Je úchvatné sledovat, co všechno jste prožila. Sama nevím, co bylo lepší, jestli vaše závodní kariéra, nebo to, co následovalo po ní. Vystupování v Holiday on Ice, cestování...
Abych řekla pravdu, ono se to dá těžko porovnávat. Ten můj život je jako kniha. Každá kapitola měla své kouzlo i těžkosti a nedá se říct, která byla lepší. Samozřejmě mládí je vždycky úžasné, ale i ty další etapy byly v jistém smyslu krásné a všechny vznikly úplně náhodně.
Nicméně v mládí jste znala jenom dril, když se tatínek rozhodl, že budete dělat krasobruslení v páru se svým bratrem Pavlem.
Je pravda, že volno jsme měli jenom o letních prázdninách. To jsme jezdili k babičce do Náměšti na Hané a tam jsme s Pavlem pomáhali v JZD, užívali si na zahradě… Ale zároveň jsme si s sebou vezli seznam cviků, které jsme si měli opakovat, abychom neztratili kondici. Když se pak na nás táta přijel podívat, museli jsme mu je předvést. Ale tím, že jsme bruslili odmala, vůbec nám to nepřišlo. Šli jsme do školy, odtamtud na tenis nebo na plavání...
Ale trénovali jste i brzy ráno, ještě než jste zasedli do školních lavic, navíc na kluzištích, která nebyla krytá, a za každého počasí, ať sněžilo nebo foukalo.
Je pravda, že dneska by to vydržel málokdo. Krasobruslaři teď mají daleko lepší podmínky. A když je nenajdou u nás, jedou do Ameriky nebo jinam. Ale tenkrát nám to přišlo normální, neuvědomovali jsme si, že bychom mohli mít jiné dětství. A tím, že jsme byli s Pavlem pořád spolu, pomáhali si, nepřišlo mi to těžké. A že se nám ráno nechtělo vstávat? Nechtělo, ale to je přirozené.
Čím to, že byl tatínek tak umanutý právě do krasobruslení?
Tatínek si přál, abychom dělali všechny sporty. V zimě jsme bruslili, lyžovali, v létě zase chodili na koupaliště a hráli tenis. Když pak přišel náš úspěch v krasobruslení, v době, kdy tady žádné sportovní dvojice našeho věku nebyly, byl to jeden z důvodů, proč jsme u něj zůstali. A táta se řídil mottem: „Když už něco děláte, dělejte to, jak nejlíp dovedete.“ K tomu je ovšem zapotřebí důslednost. Takovému sportu se nemůžete věnovat jednou týdně nebo měsíčně, ale každý den. A jakmile jsme začali závodit, tak už jsme sami s Pavlem zatoužili po úspěchu.
Když jste pak začali dělat tance na ledě, trénoval vás tatínek. Navíc podle nějakých příruček. To je neuvěřitelné!
Tatínek byl nesmírně houževnatý. Mimo jiné miloval cizí jazyky, byl samouk a naučil se mluvit francouzsky, německy i anglicky. Jeho rodiče neměli možnost poslat ho na vysokou školu, tak se sám pídil po všemožných znalostech a vždycky říkal: „Evičko, nejde o to, co víš, ale vědět, kde to najdeš.“ A to ještě nebyly počítače! Kdyby existovaly, seděl by u nich od rána do večera. Dodnes mám po něm slovníky, do kterých si vepisoval poznámky. I ve vyšším věku dál studoval cizí řeči. A to samé bylo s krasobruslením. Vždycky dokázal objevit, jak se co dělá. Maminka mi vyprávěla, jak za války, kdy nebylo nic k sehnání, vyrobil boty. Našel kůži, vystřihl z ní tvar a nějak je ušil. Byl opravdu šikovný. Staral se nám s Pavlem i o brusle. Uměl je nabrousit, přitom ho to nikdo neučil. Prostě se do toho pustil a šlo mu to.
O krasobruslení musel číst nejspíš v zahraničních příručkách, české v šedesátých letech snad ani neexistovaly, ne?
Tehdy byla jenom jedna příručka tanců na ledě, napsal ji pan Heinz, a v ní popisoval jednotlivé kroky. Třeba to, jak dělat tango. Když jsme pak soutěžili v Davosu, viděl nás na trénincích Courtney Jones, v té době už trojnásobný mistr světa, smiloval se nad námi a řekl, že je neděláme úplně přesně, a opravil nás. To od něj bylo opravdu pěkné, že nám takhle poradil. Asi to bylo tím, že oproti ostatním jsme byli ještě děti.
Když jste pak v roce 1962 získali první titul mistrů světa, uvědomovala jste si, jak velké ocenění to je?
Já si myslím, že mi to došlo až po letech. Nám to přišlo jako každý jiný závod, i když velice úspěšný. Tenkrát kolem toho taky nebyla taková publicita jako teď, neexistoval internet. V televizi se o tom zmínili, to je pravda, ale nám to nějak nedocházelo. A táta se nás snažil držet nohama na zemi. Říkal: „Ne, abyste si mysleli, že když jste teď mistry světa, začnete se flákat. Naopak, musíte ještě víc trénovat, abyste vyhráli i příští rok, protože lidi to od vás budou očekávat." A fakt je, že v té době se v Československu žilo sportem. Měli jsme výborné gymnasty, hokejisty… Lidi nám opravdu fandili. Ani nevím, jestli proto, že jsme byli tak mladí, nebo tak dobří. Snad obojí. Tak jsme nechtěli naše fanoušky zklamat.
Ale zase jste díky malé medializaci nezažívali ten neúnosný psychický tlak, který je s ní obvykle spojený.
Já si myslím, že ta odolnost ve vás už musí nějak být. Vzpomínám si, jak třeba Alain Calmat skákal na trénincích vždycky perfektně a během závodu znervózněl a všechno pokazil. My jsme taky bývali trochu nervní, ale vždycky nám to na soutěži vyšlo líp, než jsme doufali. Asi to bylo v nás, že jsme se uměli s tím tlakem vypořádat.
Přitom jste do zahraničí museli jezdit sami. Bez rodičů, trenérky…
Doprovod jsme měli, ale politický. A možná i proto se nad námi soutěžící z cizích zemí slitovali. Jiní tam měli maminku, tatínka, sourozence… Celé rodiny jim fandily a pomáhaly, kdežto my byli sami. Maximálně s lidmi, kteří taky soutěžili, a tudíž měli svoje starosti. Tenkrát navíc nebyly smart telefony, takže jakmile jsme z Československa odletěli, rodiče o nás nic nevěděli, dokud jsme se zase nevrátili. I pro ně to muselo být náročné.
Na jak dlouho jste zpravidla opouštěli republiku?
Na závodech jsme nebyli déle než sedm dní, ale exhibice trvaly i tři týdny. Pamatuji, jak jsme se vrátili ze Švýcarska a maminka říkala: „My jsme o vás měli takový strach! Někde ve Švýcarech spadlo letadlo, ale řekli jsme si, že už bychom nejspíš něco zaslechli, kdybyste v něm byli, a protože se k nám nic nedostalo, usoudili jsme, že to nebylo to vaše.“
Jakou odměnu jste za svá vítězství dostávali?
Finanční ocenění žádné, protože jsme byli amatéři, ale dostávali jsme krásné dary. Křišťál, jabloneckou bižuterii… Jenomže ty nám nezaplatily naše kostýmy. Naštěstí maminka byla nesmírně šikovná a všechny nám je sama ušila. Tehdy nebyly strečové materiály jako dneska, všechno bylo z vlny nebo bavlny, ale ona je udělala tak dobře, že vydržely, nikdy nám nic neprasklo. Pamatuji se, jak jsem šla ráno na trénink, maminka usedla k šicímu stroji, a když jsem se večer vrátila domů, ještě na nich pracovala. Našívala flitry. Přitom chodila do práce, byla kostymérkou na Barrandově. Těch medailí by měli vítězové vždycky dostat vícero, aby mohli podělit všechny, kteří se na jejich úspěchu podíleli.
Máte je ještě, nebo jste je poztrácela či rozdala?
Většinu včetně křišťálu pořád ještě mám a moc si jich cením. Akorát Pavlovy medaile jsme věnovali Sportovnímu muzeu v Praze. Až se pro něj najde nový prostor, budou tam snad vystavené. Bylo by to hezké.
Setkala jste se s kolegialitou i později v lední revue?
Ne, to byl úplně jiný život. Pro nás to bylo zaměstnání, kde jsme na tom byli všichni stejně. Samozřejmě, sólisté měli lepší gáži, ale jinak jsme si byli rovni. To byla velká změna. Mně nevadila, ale Pavlovi trošku ano. Když vrcholoví sportovci skončí kariéru, jejich život se úplně změní a ne všichni jsou schopní se s tím vyrovnat. Někomu to trvá déle. Mně to tak nepřišlo, ale Pavel s tím problém měl.
Jaké tehdy panovaly v Holiday on Ice vztahy? Ve své knize Vzpomínky píšete, že tam bylo až sto vystupujících!
Byli jsme rozděleni do několika skupin a panovaly tam přísné podmínky. Když jste neměla perfektně bílé brusle, dostala jste tři dolary pokuty. Pokud vás přistihli v kostýmu s hrnkem kávy v ruce, zase jste zaplatila, protože hrozilo, že se polijete a zničíte ho. A když jste se při vystoupení na ledě nesmála, opět jste musela sáhnout do peněženky. Udržovat disciplínu s tolika lidmi, navíc individualitami, nebylo jednoduché. Když se pak stavěla chorus line ze sólistů, byla vždycky nejhorší. Místo toho, aby se snažili být synchronní, každý bruslil trochu jinak, aby vynikl.
Jejich ega se drala do popředí.
Ano. Říkali jsme choreografům, ať sólisty do jedné lajny nedávají, že to nikdy nedopadne dobře, a taky nedopadlo. Daleko líp si vedli sboristé, taky to byla jejich práce.
Co když přišlo zranění?
Musím říct, že si nepamatuji, že by byl někdo tak zraněný, aby nemohl vystupovat. Až mě to udivuje. Když vás pak s věkem něco bolelo, tak jste to prostě musela vydržet a jelo se dál. Ale nikdy nebyl nikdo tak indisponovaný, aby nevystoupil.
Byl stanovený věkový limit, dokdy mohl krasobruslař setrvávat v Holiday on Ice?
Hodně těch lidí, co tam tenkrát byli, toužilo cestovat. Angličani, Francouzi… A tohle byla možnost, jak poznat svět a mít za to ještě zaplaceno. Navíc to byla dobrá práce, u které byla i legrace. Speciálně Američané, když vstoupili do revue, jeli nejprve všechna velká města jako Paříž, Řím, Amsterodam, Ženevu, Oslo… A po roce si řekli, že to nejlepší viděli, a sekli s tím. Možná by jeli ještě do Prahy, ale do Brna a Jihlavy? To už je tak nezajímalo. Hlavně si to ale mohli finančně dovolit. A pak tam byli takoví, kteří na tom ekonomicky tak dobře nebyli, ale milovali krasobruslení, a tohle pro ně byla jediná možnost, jak vystupovat, vidět při tom svět a ještě si něco vydělat. Dobré bylo, že většina z naší skupiny měla karavan. Protože trmácet se s kufry dva roky po hotelích by bylo jednak drahé, jednak nepohodlné. Takhle jsme se vždycky utábořili v nějakém kempu a po představení se sešli u někoho v karavanu a měli třeba párty. To bylo pěkné.
Copak vám ubytování nezajišťovala a neplatila Holiday on Ice?
Kdepak! Ti, co neměli karavan, dostali seznam hotelů, z nichž některé jim daly třeba desetiprocentní slevu, ale platili si je sami. Pro nás, co jsme měli karavany, pak bylo náročné, když jsme se museli přesouvat z místa na místo. V zimě jsme totiž vystupovali ve Švédsku, Dánsku, Norsku a Finsku, a pokud zrovna sněžilo a bylo náledí, hrozilo, že nedojedeme včas. A naopak v létě jsme byli ve Španělsku a dalších jižních zemích, kde jsme trpěli horkem. Na to jediné jsme si stěžovali, proč to nejde udělat naopak.
Určitě jste si udržovala po celou tu dobu štíhlou postavu, takže musíte znát spoustu diet.
Jednou týdně nás vážili, a když jste přibrala, zase jste platila pokutu. Diety ale podle mě nefungují. Zhubnete sice, ale jakmile se vrátíte k původní stravě, opět naberete. Moje motto zní: "Jíst všechno, ale málo."
Ale vy jste štíhlá i teď, tolik let po skončení kariéry. Jak se stravujete, že tak dobře vypadáte?
Jednou týdně se vážím, to už mám takový zvyk z té revue, a jakmile přiberu i jenom čtvrt kila, zapisuji si kalorie a uberu z jídla. Jinak to neumím.
A jak vám slouží zdraví?
Zatím klepu na dřevo, je to dobrý. Mám jenom problémy s očima. Po mamince jsem zdědila makulární degeneraci (závažné oční onemocnění, při kterém může dojít až k celkové ztrátě zraku, pozn. red.). Mám to v počátcích, ale nedělám si s tím starosti. Holt nějak bylo, nějak bude. Chodím na pravidelné kontroly a zatím vidím. To je důležité.
autor článku: Ivana Bachoríková
Zajímají vás osudy osobností z minulosti? Podívejte se na sérii Životy slavných na Mall.tv. Příběh bratrů Mašínových je stále živý, i po 70 letech!
