2°C
Jak se to přihodí, že muzikant začne vyvíjet deskovou hru? Je za tím přemíra volného času, nebo snad deprese?
To určitě ne. Já si myslím, že už to byla spíš taková dekomprese, potřeba snížit ten tlak, který na nás současná covidová doba vyvíjí. A vzpomněl jsem si, jak kdysi Charlie Chaplin natočil Diktátora. Když sílila Hitlerova hrozba a světem se šířila negativní energie, udělal černobílý, v té době už zvukový film, ve kterém nacistický režim a hlavně jeho strůjce zesměšnil. Ono je obecně známo, že když se chcete zbavit nějakého strachu, je nutné to zlo odzbrojit tím, že se mu zasmějete. Pak ztratí svou moc. Humor léčí. Úplně cokoliv. Takže z tohoto popudu a vlivem dalších okolností a taky skutečnosti, že strašně rád hraju s kamarády deskovky, jsem si řekl, že by na téma covid mohla vzniknout desková hra, která by ten vir zbavila určité agrese a lidi strachu z něj a hlavně ve které bychom mohli covid konečně porazit.
Jakou roli v tom sehrála Nikol Klevcovová?
Přišel jsem s prvotním nápadem, vymyslel princip a cíl té hry, ale bylo nutné dodat jí obsah. A protože jsem Nikol dobře znal a věděl jsem, že má podobný humor jako já, nabídnul jsem jí, ať jde do toho se mnou. A musím říct, že se nám spolupracovalo skvěle. Přicházela s takovými nápady, že i já, který se sám považuji za velmi nekorektního cynika, jsem ji musel často krotit, protože někdy byly skutečně za hranou.
Zřejmě jste vycházeli ze situace ve společnosti, z té přemíry přísných opatření, která tu vláda vydává, aniž by měla nějaký smysl.
To také, ale nechceme tou hrou nikoho dráždit nebo zesměšňovat, ani vládu. Protože nikdo z nás by nechtěl být v její kůži. Na druhé straně je pravda, že kolikrát jsme pod vlivem jejích rozhodnutí měli pocit, že se opravdu ocitáme v Kocourkově. Samozřejmě jsme měli chuť vrátit jí to, ale nakonec jsme se drželi zpátky. Jsou tam jenom jemné narážky. Hra má pobavit, a ne někoho urážet nebo celou situaci zesměšňovat. A pak jsme oslovili Honzu Mouchu, který nám ji pomohl zpracovat graficky a následně doporučil jako výtvarníka Přemka Ponáhlého, což je jeden z nejoriginálnějších ilustrátorů u nás, a ten hře vdechl podobu, jakou má teď.
Postavy, které se v ní objevují, vzbuzují úsměv na tváři… Třeba finský trenér Miho Urvi!
Ano, Miho je můj oblíbenec.V průběhu hry se může stát, že si líznete kartičku Smůla, a na ní se dočtete, že právě finský trenér Miho Urvi, na jehož hodině jste byla, trénoval ilegálně, a protože vás u toho přistihla policie, dostanete pokutu. Je tam i německá vědkyně Uma Kart nebo švédský ministr zdravotnictví, co ilegálně kšeftoval s vakcínami. Toho jsme pojmenovali Oje Balström. Máme taky italského vědce, který vyvíjel vakcínu, jmenuje se Sraldo Mandolíni. Chceme, aby se lidi u té hry pobavili.
Ti se bavit budou, ale co Rumuni, když jste vytvořil rumunského prostituta? Aby se neozvali!
To ne, gigolem může být kdokoliv jakékoliv národnosti. Vymysleli jsme asi pětatřicet povolání a zastoupeno je čtyřicet zemí. Na začátku si hráči vylosují, koho reprezentují, a od toho se odvíjí i každého plat. Vtipné je to právě v tom, že se můžete stát kýmkoliv odkudkoliv. Ale souvisí s tím i různé výhody a nevýhody, záleží na tom, ze které země jste. Těch kombinací se nabízí kolem devíti set, a jsou velmi zábavné. Můžete být maďarskou epidemioložkou i americkým prezidentem. A jsou tu už zastoupeny i vakcíny. Japonská Natotata a její česká obdoba Notoris.
Čemuž ovšem mohou rozumět pouze Češi.
To je pravda. Pokud bychom hru chtěli překládat do cizích jazyků, museli bychom ji trošku přepsat. Kdyby měla vyjít v němčině, bylo by třeba, aby obsahovala narážky, kterým rozumí hlavně Němci. Ale v tom případě by nemohla být vtipná, jelikož Němci smysl pro humor nemají. Ale třeba Poláci by ji ocenili. A je pravda, že už tímhle směrem přemýšlíme a zrovna vytváříme slovenskou verzi.
Copak by na Slovensku té české nerozuměli?
Rozuměli, ale slovenský zákon zakazuje fyzický prodej her pro děti do patnácti let v jiném než jejich jazyce. A když už budeme vytvářet slovenskou jazykovou mutaci, tak rovnou uděláme verzi, jež bude parafrázovat tamní společenské poměry a prostředí.
Troufl byste si tu hru přeložit sám, když je vaše maminka Slovenka? Jste bilingvní?
Jsem. Máma na mě mluví slovensky celý život, takže se domluvím. Když jsem na Slovensku, automaticky přepínám do slovenštiny. Ale překlad určitě přenechám profesionálům. Sice mluvím obstojně, ale píšu hůř a v gramatice se moc jistý necítím.
Třeba by to mohla přeložit rovnou vaše máma Hana Gregorová?
Jistěže by mohla, ale vzhledem k jejímu vytříbenému ostrovtipu by byl výsledek určitě extrémně nekorektní a museli bychom zvýšit spodní věkovou hranici hráčů. (smích) Ale třeba by to zároveň zvýšilo i atraktivitu hry. Ale ne, raději to necháme, jak to je.
Hra je určená dětem od 12 let, ale horní věkový horizont neuvádíte.
Tím je pro nás s nadsázkou 117 let. Jednoduše ji může hrát každý od dvanácti výš. Oslovili jsme i nadaci pro seniory Krása pomoci a část výtěžku z jejího prodeje půjde právě jí, protože senioři jsou vedle zdravotníků nejohroženější skupinou. S Taťánou (manželka Taťána Gregor Brzobohatá, ředitelka nadace – pozn. red.) jsme domluveni, že až budou všichni v domovech naočkovaní a bude to bezpečné, navštívíme je spolu a zahrajeme si s nimi, abychom ukázali, že Jsme v tom spolu, ksakru! může hrát celá rodina.
Ta hra ale nebyla přijata všemi nadšeně, někteří ji brali jako provokaci a špatně jste prý hledal výrobce.
To je pravda. Firmy, kterým jsem ji nabízel, byly sice ze hry unešené, ale jakmile ji poslaly ke schválení svému vedení v zahraničí, narazily, protože pro ně byla kontroverzní. Třeba v Rakousku se o ní vůbec nechtěli bavit. Ani mě to nepřekvapilo, protože tam jsou, co se humoru týče, velice úzkoprsí. Ale na české pobočce té firmy mě potěšili. Prý pokud ji v Rakousku smetli ze stolu, tak by mohla mít v Česku úspěch. Což už o něčem vypovídá. Tak jsem se rozhodl, že si ji vydám sám. Oslovil jsem kamaráda z Brna, podobné nátury jako já, který do toho šel jako investor, a založili jsme spolu firmu Python´s. Dokonce už přemýšlíme o dalších hrách. Máme spoustu různých nápadů a rádi bychom je realizovali. Takže ze mě se stal v průběhu pandemie majitel firmy na deskové hry a zároveň kreativec a vydavatel. Nedělám desky, ale deskovky. (smích)
Budete se ještě někdy věnovat i hudbě?
Jasně, že jo. Tu dělám pořád, souběžně s tímhle projektem. Té se nemůžu a ani nechci zbavit. Zrovna připravuji něco pro děti, respektive pro jejich rodiče. V průběhu pandemie jsem se rozhodl jít svojí vlastní cestou. Sám si budu všechno vymýšlet i produkovat. Nemůžu jenom sedět a čekat, až začneme v divadle zkoušet další muzikál, který jsem napsal. Protože doba tomu zkrátka nefandí.
Jak jste na tom psychicky? Hádám, že to nebude tak špatné, když jste se zabavil vymýšlením hry…
Myslím, že dobře. Dá se říct, že tahle práce mě odvádí od té hloupé a nepříjemné letargie, do níž člověk snadno spadne, když začne příliš řešit zprávy ohledně covidu, kterými jsme denně zaplavováni. Někdy vedou až k depresi. Mám k té nemoci respekt, chodím se pravidelně testovat, sám mám doma několik antigenních testů, ale nehodlám podléhat panice.
Berete to tak, že ten virus tady je, ale dá se s ním žít a přežít ho.
Určitě by bylo špatně ignorovat ho nebo sabotovat, s tím naprosto nesouhlasím. Na vlastní oči jsem na jednotkách intenzivní péče viděl, co dokáže. Měl jsem přátele, kteří mu podlehli. A nepochybně by pomohlo, kdyby vláda dokázala lépe komunikovat s vědci a dalšími odborníky, kteří této problematice rozumí. Ale nechci se dostat do situace, že mě to celé sejme a ocitnu se v totální apatii, kdy nebudu dělat vůbec nic. Bráním se té apokalyptické vizi „vykašlejme se na to, protože nic nemá cenu“ a vzniku totální anarchie. Moje aktivity mě naopak drží v naději, že se nám podaří covid zkrotit, budeme silnější a díky očkování se vrátíme zpátky do svobodnějšího života.
Proč se pořád testujete? To kvůli těm vystoupením, která streamujete?
Jednak chodím do studia dabovat filmy, jednak taky dělám s Ondrou Brouskem hudbu k Pyšné princezně. A protože mezitím jdu třeba nakoupit, tak se před každou pracovní schůzkou otestuji, abych věděl, že nikoho nemůžu nakazit. Beru to fakt zodpovědně. Každý by měl.
K Pyšné princezně? To bude divadelní představení?
Ne, animovaný film. Dávají ho dohromady producenti, kteří mají za sebou úspěšný snímek Krajina ve stínu. Už jsem některé animace viděl a jsou fakt nádherné. A my s Ondrou Brouskem máme na starosti hudbu.
To si musíte hodně rozumět, protože nejde o první společný projekt.
My jsme takoví bratři, dá se říct. Nedávno jsme spolu pro pořad Pomozte dětem, který bude o Velikonocích vysílat Česká televize, natočili další verzi souboje klavírů (poprvé společně vystoupili v roce 2011 v Silvestrovském pořadu České televize – pozn. red.).
Nedochází při takové práci občas ke třenicím?
Vůbec, velice se navzájem respektujeme. Já jeho styl, on zase ten můj a v mnohém se naše pojetí hudby setkává. Máme rádi i podobnou filmovou hudbu a skladatele, takže se opravdu dobře doplňujeme. Navíc humor máme zcela totožný.
V počátcích nouzového stavu jste hodně přibral. Jak jste na tom dnes, podařilo se vám něco shodit?
Tak, asi jsem nebyl sám. Myslím, že lehká obezita postihla v pandemii skoro všechny. Ale u mě je to pořád nahoru dolů. Teď je to tak nějak v normě. Ani atlet, ani bečka. Pořídil jsem si takové ty gumy na cvičení, tak s nimi občas posiluju, když o ně omylem v předsíni zakopnu. Ale hlavně chodíme s Taťánkou na dlouhé procházky a provozujeme ještě jiné činnosti, které člověka udržují v kondici. (smích)
autor: Ivana Bachoríková
