2°C
Pojďme na to zpříma: covid jste měl?
Zaplaťpánbůh ani já, ani nikdo v rodině jsme to zatím nezažili.
A očkovat se necháte?
Přiznávám, že o tom doma s manželkou diskutujeme. Zatím těžíme z toho, že nám ještě není osmdesát, takže se nemusíme definitivně rozhodnout hned teď, a než na nás za těch pár týdnů či měsíců přijde řada, leccos se vyjasní. Jinak si myslím, že to očkování dobré je, aspoň pro tu absolutně nejstarší generaci.
Když už jsme u manželky, vy jste ji obsadil do klipu! A myslím, že poprvé.
Ano, pokud si dobře pamatuji, tak je to opravdu poprvé. Ale tady přímo zapadá do děje, protože celý klip se odehrává v Modrém domečku, který doslova vydupala ze země, a ta písnička Evropanka Blanka je s ní, i když vzdáleně, tematicky spojená. Původně jsem chtěl angažovat Lucii Bílou, ale zrovna neměla čas. (smích)
Manželka je lepší volba a zaslouží si to. Vždyť už jste spolu skoro padesát let, ne?
No jo, celou věčnost.
A co Terry, vaše dávná láska, o které se zmiňujete ve své životopisné trilogii?
Terry, pokud vím, absolvovala jako členka Mírových sborů misi v Moldavsku a mám pocit, že teď je v Americe. Ale v kontaktu nejsme, i když se máme navzájem na Facebooku.
Pro vaši manželku to bylo nepříjemné a taky trochu bolestivé překvapení, když zjistila, že existuje jakási Terry, láska z dob vašeho svobodného mládí, a nějaké místo ve vašem srdci ještě stále zaujímá.
Ona si ale nestěžovala na tu skutečnost jako takovou, ale že to nevěděla. Že jsem jí o tom neřekl, když je to pro mě tak významný, že o tom píšu knihy. To se jí dotklo, to je pravda, ale jinak si myslím, že je nad věcí.
Mimochodem manželku nazýváte Bludimírou, ale jmenuje se Vladimíra.
Je to tak. Bludimíra jí běžně říkám nejen já, ale skoro každý, kdo ji poznal. Protože manželka má jednu pro mě trošku nepříjemnou vlastnost. Ráda se ztrácí a bloudí. Když jsme spolu někde na výletě, absolutně nesnáší jít zpátky stejnou cestou. Ptám se jí vždycky: Co tě na tom baví, vždyť je to blbý, ztratit se, ne? A ona: Když já tak ráda znovu nacházím tu cestu zpátky.
Má pravdu a v neznámém terénu taky spíš máte šanci objevit něco nového než na cestě, kterou už jste jednou absolvoval.
Tak já bych se bez toho obešel. Ale každý jsme nějakej.
Z toho asi vznikají docela výbušné situace, když spolu někam jedete, ne?
Samozřejmě! Neumíte si představit, jaké to je, když sedíte v autě a otázka zní, jestli zahnout doprava, nebo doleva, přičemž já jsem přesvědčený, že správně je vpravo, a manželka říká vlevo. To jsou přímo rozvodové situace!
Když už jsme u toho vašeho srdce – jak na tom je po zdravotní stránce?
Zaplaťpánbůh, zdá se, že profesor Pirk a jeho tým odvedli dobrou práci, takže si nemůžu stěžovat. Sportuji a užívám si života tak, jak odpovídá mému věku.
Jakému sportu se věnujete, když toho moc dělat nejde?
No, teď je to nejhorší, co může bejt, protože za normálních okolností bych byl někde na horách na chalupě nebo na lyžích. Ale nic z toho není možný. Lyžovat se nesmí, golf se hrát nemůže, protože je na hřištích sníh, tenis je taky zakázanej, takže využívám takové ty přístroje, které předstírají běh a podobné věci.
A pořád jste tak štíhlý jako po operaci?
Na operacích je dobrá jediná věc, že při nich člověk nepřibere. A zmíněná pandemie je pro mě vhodnou záminkou k dlouhým procházkám. Vzpomínáte, jak to loni v březnu celé začalo a do toho přicházelo jaro? To jsem absolvoval i desetikilometrové procházky, a tím pádem tu váhu jsem dostal zhruba tam, kde jsem ji chtěl mít.
Takže kolik jste sundal celkem? Pět šest kilo?
Myslím, že búr to byl. A teď bojuju o udržení.
Chodil jste vylidněnou Prahou?
Moc ne, protože tady nebydlím, ale jeden dva výlety jsme si dali. Na Staromák, kouknout na ten nový sloup… Je to úžasná podívaná, když je Praha prázdná. Sice trochu smutná, ale ty šílené davy cizinců mi nescházejí.
Jak se vám daří dodržovat zákaz vycházení po deváté hodině večer?
Celkem daří, protože tím, že tady máme ten strašlivej lockdown, se beztak nedá nikam jít, tak kde by člověk trajdal? Ale já každé pondělí od devíti večer vysílám ze studia na Hlavním nádraží, tak tam musím nějak dojet a pak se odtamtud zase dopravit domů. Takže vlastně porušuji zákaz vycházení, ale pokud vím, když jde člověk sám a za pracovními povinnostmi, tak může.
Máte na mysli pořad Ondřej Hejma Živě, který točíte pro Xavera a jeho internetovou televizi? V nedávném dílu jste trošku dával do těla Noře Fridrichové. Co vás tak vytočilo?
Natřela mě na Facebooku za konspirační teorii, že koronavirus byl na svět vypuštěnej kvůli Donaldu Trumpovi, kterou jsem pronesl s cílem pobavit, ale ona to zřejmě nepochopila. To jsem ještě víceméně přešel, ale vrátil jsem jí to, když prohlásila, že celej ten lockdown je tady kvůli nám seniorům, což prostě není pravda, a říkat takový věci je blbý.
Načež jste ji neposlal do nory ani do věčných lovišť, ale do kláštera…Pokračovala ta přestřelka mezi vámi ještě dál?
Ne, ne, jenom pár replik na Facebooku, ale spíš ohledně Trumpa. Takže s tím lockdownem jsem měl nejspíš pravdu.
Mimochodem – jaký postoj ke svému oblíbenci Trumpovi po skončení jeho prezidentského období zaujímáte?
Byl jsem jeden z mála, který Trumpa v jeho politice podporoval a nebál se to přiznat, takže mě samozřejmě mrzí, že se mu nepodařilo obhájit prezidenturu. Ale nemám o něj strach, určitě se o sebe postará. A doufejme, že jeho myšlenky jako vlastenectví, národní hrdost, tradiční rodina a další, protože o ty šlo především a mně se líbily, tady zůstanou. Že se jich někdo chopí a budou žít dál nezávisle na něm.
Má podle vás v budoucnu šanci vrátit se do vysoké politiky?
Jeho protivníci udělají úplně všechno, aby se to nestalo. Chtějí ho znovu obžalovat z velezrady, protože to by znamenalo, že už by nemohl kandidovat na prezidenta. Nebudou se štítit ničeho, aby ho zašlapali do země, ale budou to mít těžký.
Tak zpět do Česka. Překládáte ještě z angličtiny?
Málo, skoro vůbec ne. Já měl štěstí v neštěstí, když přišla ta závora a zákaz hraní, že jsem měl rozdělaný svoje sólový cédéčko Dáreček. Pracoval jsem na něm roky a najednou tu byla ideální příležitost soustředit se a dotáhnout ho do konce. Takže jsem měl práce dost, i když s živým hraním se to srovnat nedá. A na podzim jsem se dal do toho youtuberství, už jsem natočil šestnáct dílů.
Ty písničky jste sbíral skoro pět let. To jste je průběžně psal a odkládal do šuplíku?
My jsme se Žlutým psem hodně hráli, ale po tvůrčí stránce jsme měli docela velkou pauzu. Ono to s vydáváním nových řadových desek s původním materiálem nebývá s léty až tak jednoduchý. I ti Rolling Stones už to flákají, co si budeme povídat. Ale já jsem před pěti lety na tom cíleně začal pracovat a znovu psát vlastní věci. A taky shánět lidi, kteří to album se mnou udělají.
Pořád jsem ale v údivu, že jste těch šest písniček, protože další tři jsou od jiných autorů, psal tak dlouho.
Ono to jde pomalu. Než tu káru znovu roztlačíte, aby se začala zase pohybovat, přitom divně skřípe, občas je něco zrezivělý…, tak to chvíli trvá. A lidi, se kterými na tom pracujete, protože jsou to kumštýři, co něco umí, mají taky spoustu jiný práce, jiný kapely. Ale zase je výhodou, že to člověk neuspěchá a je to na tom cítit.
Evropanka Blanka povzbudí a pobaví, ale co ta písnička Jdou po mně? "Jdou po mně ve dne aj v noci, už jenom kousek a maj mě ve svý moci, jdou po mně, i když jsem zrovna čistej, jdou po mně dál, i když si nejsem jistej…" Trpíte stihomamem, nebo je to reálná zkušenost?
To je klasika, to přece musíte znát ze své novinářské praxe taky, že po vás někdo jde. A když nikdo, tak Nora určitě! (smích) Samozřejmě, je to myšleno v nadsázce. Je to taková trochu kritika do vlastních řad. Znáte to přísloví: Paranoia je strašná věc, ale to neznamená, že po vás nejdou.
A já myslela něco jiného, protože se o vás ví, že jste pravidelným uživatelem marihuany….
Příležitostným.
Příležitostně pravidelným a vášnivým, to se přece navzájem nevylučuje. Tak jsem si říkala, jestli po vás nešli v souvislosti s ní!
Konopí podávané v malých dávkách neškodí v jakémkoliv množství!
Takže jsem v tom zbytečně hledala jinotaje jako za bolševika.
Naštěstí to není tak horké, ale znáte to. V momentě, kdy se dáte do toho youtuberství a k tomu píšete sloupky, kde se po vás chce, abyste někoho kritizovala, doslova po někom šla, tak se vám to vrátí a ten pocit to navodí. Nechci říct, že to patří ke každýmu životu, ale k mýmu určitě.
Ale byl jste i novinářem, na nepříjemné reakce a situace byste měl být tudíž zvyklý.
To já jsem a doufám, že z té písničky i vyznívá, že to není myšleno úplně vážně. Je to pouze taková metafora.
Zaskočilo vás něco na youtuberství?
Ani ne, protože je to vlastně pokračování toho, co jsem dělal celý život, což je práce s mikrofonem. Ať už jako zpěvák nebo moderátor. Ale taky jsem dělal rozhovory v rozhlase. Byl jsem mimochodem předchůdcem Xavera na Frekvenci 1, a tohle je opět o mluvení s lidmi, ale změna je v tom, že to trvá zhruba hodinu a půl.
A taky že na vás je – na rozdíl od práce v rozhlasu – vidět. Pomalu abyste si zase znovu kadeřil vlasy, pokud se chcete svým sledovatelům líbit. Jako kdysi v SuperStar.
No jasně, jdou po mně…(smích). Miláček davů rozhodně nejsem, takže ta kritika dokáže bejt velmi ostrá. Zvlášť když je anonymní.
A týká se vašeho vzhledu?
To jsem si užil kdysi, to byly strašné urážky. Kraus mi nadával do kokršpanělů, že mám vlasy jako slámu… Knížák mi dal indiánskou přezdívku Muž s dlouhými postranními vlasy. Lidi převážně reagovali na můj účes, ale tady v tom přímém přenosu se s takovými nadávkami nesetkávám, protože to není tak úplně anonymní. Na chatu, kde mi kladou otázky, je vidět jejich jméno nebo přezdívka, a protože se všichni navzájem znají, vědí, který z nich byl sprostej. Až následně, když se to video zavěsí na YouTube, dokážou být někteří oškliví.
Řešil jste někdy svoji image?
To ne. Asi dvakrát v životě, šíleně dávno, jsem byl ostříhaný nakrátko a neměl jsem pocit, že by to bylo lepší.
A to, co nosíte teď, je taky výsledek profesionálního zákroku?
Samozřejmě! Stříhá mě moje kadeřnice a jmenuje se Blanka.
Stejně jako první písnička z vaší nové desky – Evropanka Blanka. A jsme zase na začátku. Co to vlastně je ten Modrý domeček, který se v klipu objevuje?
To je kavárna u nás v Řevnicích, ve které pracují handicapovaní lidé. Manželka se téhle problematice věnuje, takže ho postavila jakoby pro ně. Teď už je to obrovský úspěšný podnik, takže ten klip je zamýšlen jako oslava Modrého domečku a lidí, co pro něj pracují. Taky v něm hrají.
A co Finanční tíseň, písnička od Ivana Hlase, kterou máte na desce?
Ivan ji kdysi přinesl do kapely a taky ji tam zpíval, když já měl zrovna pauzu. My jsme totiž byli v kapele dva zpěváci, což bylo velice bizarní.
A jeden druhého pak odtamtud vyštěkal?
Ne, to bylo jinak. My jsme spolu byli předtím ještě ve folkový skupině Žízeň. Já se vlastně od Ivana učil skládat písničky, byl takový můj učitel, a když jsem dával dohromady Žlutýho psa, hrozně jsem stál o to, aby tam byl se mnou, protože to byla záruka kvalitního repertoáru. Ale potom jsme si uvědomili, že dva zpěváci frontmani u bigbítový kapely je docela zvláštní. Možná Kotvald s Hložkem takhle fungovat mohli, ale tady to nešlo. A Ivan, protože měl vlastní představy o své hudební dráze, šel pak vlastní cestou.
Byl jste i v YoYo Bandu, taky dobré kapele. Proč jste z ní odcházel?
To byla velká láska. Přitáhlo mě k ní, že měli repertoár postavený na vícehlasém zpěvu. Moderní YoYo Band, jak ho lidi znají dnes, je už trochu jiný, ale v těch sedmdesátých letech jsme hráli i věci na pomezí jazzu. Byl to celkem komplikovaný čtyřhlasý zpěv, a to mě strašně bavilo. Naučil jsem se harmoniím, těm druhým a třetím hlasům, což se vždycky hodí. A časem jsem pocítil, že chci mít svoji vlastní kapelu, kde sám budu zpěvákem, autorem a kde budu hrát se senzačními muzikanty. Tak vnikl Žlutý pes.
Tušil jste tenkrát, že se udržíte na hudební scéně tak dlouho?
Vůbec! Dělali jsme to z čisté rozkoše. Když slyším, jak si dnes kapely stěžují, že nemůžou hrát… Jasně, mně to taky vadí, ale my tenkrát založili kapelu a deset let jsme byli na černé listině.
Proč?
Protože pro oficiální scénu jsme byli nepřijatelní. Jako YoYo Band a celá řada dalších kapel, které byly dobré, a přesto u nich nepřicházelo v úvahu, aby natočily desku nebo vystupovaly v televizi. Přitom jsme nebyli žádný underground. Ale dělali jsme prostě jiný druh hudby než ten oficiální, tolerovaný.
Ale koncertovali jste, takže to srovnání se současnou situací trošku pokulhává. A publikum jste si nasbírali…
No ježíšmarjá! V té době jsme dokonce vyprodali Lucernu. Dvě tři kapely se daly dohromady, vzpomínám si třeba na vystoupení s Jankem Ledeckým, a Lucerna byla plná. Ale nebyly za to žádné peníze, v tom byl ten trik. Záměrně nás drželi v amatérské úrovni, abychom si takzvaně nevyskakovali.
To jste musel mít finanční tíseň, cítíte ji i dnes?
Ty finanční ztráty, který teď nám muzikantům vznikají, jsou značný. Ale díky tomu, že jsem v seniorském věku, pobírám důchod a zaplaťpánbůh mám nějaké tantiémy z písniček, jako jsou Modrá je dobrá, Nezávislá nebo Sametová, a taky z knížek, co jsem napsal, nerad bych o nějaké nouzi mluvil. Ta vypadá jinak. Člověk teď navíc i hodně ušetří, když se nikam nesmí. Do hospody nechodím, oblečení nepotřebuji, ke kadeřnici nemůžu... Ale to neznamená, že je to nějaké jupííí.
Která z písniček na vaší nové desce by podle vás mohla být hit a zabezpečit vás do budoucna?
To samozřejmě nikdy nemůžete říct nahlas, protože tím pádem to okamžitě zakřiknete. Je třeba k tomu přistupovat s maximální pokorou a těšit se už z toho, jak pěkně album zní, že se líbí nejbližším kamarádům a rodině, protože ono to v podstatě stačí. Všechno další je jenom bonus.
Takže máte radost, protože doma vám cédéčko chválí…
Radost mám, ale hlavně z vnoučka! Narodil se dceři před měsícem a jmenuje se Hugo. Když už jsem doma a nemůžu jezdit na koncerty, tak se aspoň těším z něj. Podívám se na Hugouše a jsem šťastný. To je jedna z věcí, které mě drží nad vodou.
