4°C
Gott, Svoboda, Štaidl, Rokl…, všichni se důvěrně znali, rozuměly jste si i vy, jejich partnerky a manželky? Kamarádila jste se s paní Štaidlovou a Svobodovou?
S Aňou Štaidlovou se ještě dnes občas potkám a s Šiškou (Hana Svobodová, pozn. red.) jsem se vídala v Jevanech, když jsem s Rudlou jezdila do nahrávacího studia Karla Svobody. On miloval zahradničení a v tom já se vyznala. Nejprve jsem měla zahradu v Mnichovicích a pak v Třebáni, kterou kdekdo obdivoval. A Karel se mě pořád na něco ptal: „Myslíš, že támhle ten strom bude při pohledu z okna vypadat dobře? Co ta kompozice?“ A to mě vášnivě bavilo. Mluvili jsme spolu o zahradnictví a o starožitnostech. Karel mě mockrát vzal do starožitnictví v Mikulandské, kde se nám věnoval pan Růžička. Jednou mi tam dokonce vybral benátské zrcadlo. A vždycky říkal: „Počkej, to budeš Rudlu šokovat!“
A šokovala jste ho?
Finance jsem měla doma na starosti já, Rudlíček neměl ani peněženku. Přijel z turné po Německu, vytáhl z kapes kupu marek a povídal: „Miláčku, něco s tím udělej.“ Kdybych byla svině, tak si něco ulejvám, ale nebylo třeba. Rudla mě nechal hospodařit a byl rád, že se nemusí o takové přízemní věci starat. Ale to ho tak trochu připravovalo o úctu Ládi, který byl úplně jiný. Ten by žádné ženě kasu nepřenechal. Já měla na sebe napsaný i účet v bance. Když jsme si pak kupovali auta, byla všechna na jméno Fassati (Giovanna Roklová se za svobodna jmenovala Fassati, pozn. red.), protože Rudla své konto neměl.
Měl aspoň řidičák?
To jo, to bylo jediný. Jezdil jako šílenec, ale dokonale. Měl dokonce i papíry na lokomotivu, protože byl blázen do železnic. Od ministra dopravy dostával pravidelně jako první vlakový jízdní řád. Měli jsme ho pak na záchodě na takové poličce, a Rudla ho za chvíli uměl nazpaměť. A jak v té době lidi většinou ještě jezdili vlaky, tak mu herci i muzikanti vždycky volali, aby jim poradil. A Rudla řekl: „Pojedeš Šlechtičnou (to bylo jméno lokomotivy, pozn. red.) ve 13.58. Druhý vagon vzadu jsou kuřáci.“ Všechno zpaměti! Jednou měli s kapelou koncert v Košicích. Karel Gott tam letěl letadlem, Láďa jel autem a zbytek autobusem. A Rudla se rozhodl, že se tam dopraví vlakem a že ho bude řídit! To bylo ještě za hluboké totality. A Karel ho vítal v Košicích na peróně v uniformě přednosty. V ruce měl plácačku, za ním byl skrčený opravdový výpravčí a čekal na Rudlu, až vjede do stanice. Ten z toho měl takovou radost, když tam Karla uviděl, že se štěstím rozplakal. Bylo to nádherné a neopakovatelné. Karel s Rudlou uměli souznít. A na takové věci Ládíček nebyl, tohle on neuměl. Ale já mu to nedávám za vinu, každý jsme nějaký. On do vínku dostal jiné cenné vlastnosti. Chci tím jenom říct, že Láďa Štaidl si žádná velká přátelství s lidmi z orchestru nevytvářel. Ale s Rudlou byl zadobře, dobře věděl, proč si ho má hýčkat.
Pro jeho výkon na pódiu?
Rudla nejen hrál, ale taky aranžoval skladby pro celý orchestr. A na každém koncertě měl sólo! Upravil si Grünův koncert a-mol nebo b-mol Čajkovského a Němci tleskali, vstávali a řvali nadšením. Občas jsem s kapelou jela na turné a jednou jsem to celé sledovala ze zákulisí, když v tom mi Karel Gott povídá: „Prosím tě, vždyť on má větší úspěch než já! Já mu to vystoupení asi odeberu.“ Myslel to žertem, ale malinko ho naštvalo, že měl Rudla takový ohlas. Speciálně když hrál Rachmaninova, to Němky přímo omdlévaly.
Co pak dělaly u Gottova vystoupení, když ho tak zbožňovaly?
Dávaly mu nevídané dary. V prvních třech řadách seděly místní, tehdy ještě západoněmecké milionářky, a ty mu věnovaly i zlaté hodinky s brilianty. Byly to dokonale oblečené dámy. Pravděpodobně šlo o Karlův německý fanklub.
Jedna z nich měla v ruce itinerář a celé to řídila. Ta šla dát tenhle dar, tamta jiný… A to byly věci! Až se mi z toho protáčely panenky.
To bylo běžné, že manželky jezdily s muzikanty na turné?
Nebylo to samozřejmostí, ale Láďa Štaidl chtěl, aby kluci v kapele, které bral jako své zaměstnance, byli šťastní. A když o to muzikant stál a neměl s sebou právě milenku (smích), zařídil, aby manželka mohla jet s ním. Tenkrát bylo k výjezdu do západního Německa zapotřebí devizového příslibu. Láďa se mě zeptal: „Chceš jet s námi na turné? Je to ale na tři měsíce.“ Hned jsem kývla a on všechno zařídil. Byla jsem ráda, že si trošku odpočinu, poprosila jsem maminku, aby se mi postarala o Patrika, a vyjela jsem. Poznala jsem celé Německo, i když hlavně luxusní hotely a ty koncertní haly. Od patnácti let si vedu diář, takže dodnes vím, kde jsem byla. A to byla zásluha Ládi. Karel Gott se takovými věcmi nezaobíral. A Láďa byl rád, že jsou jeho kluci spokojení.
Využíval svých konexí ve prospěch svých „kluků“?
Určitě. Nám hodně pomohl. Hrozilo, že budeme z toho nádherného bytu v centru Prahy, který jsme si našli na inzerát, vystěhováni někam na Jižní Město. Rudla se z toho málem zhroutil, svěřil se Láďovi a ten, že to nepřipadá v úvahu. Stačil mu jeden telefon, aby to celé zvrátil. Když jsme se pak po letech náhodou potkali, protože on v podstatě nikam nechodil, ptal se mě: „Pořád máš to veliký křídlo?“ To už Rudla nežil. A já: „Samozřejmě! Mám na něm i ten hrníček s Japonkou, ze kterého Rudla pil čajíček, všechno je na svém místě.“ Láďa občas hrál i pro papaláše a věděl proč. Doporučoval to i Rudlovi, ale tomu bylo úplně jedno, koho má v publiku, což Láďa nechápal. Myslel, že kdyby se víc „snažil“, mohl by dosáhnout světového věhlasu. Ale Rudla byl šťastný takhle, byl takový skromný. Nedělal věci z prospěchu. V tom se s Láďou lišili.
I vy s Rudlou jste byli úplně jiní. Vás bylo vždycky všude plno, on stěží promluvil.
Byl introvert a já extrovert, tak jsem ho doplňovala. Když pak kvůli rakovině natrvalo přišel o hlas, přátelé ho utěšovali: „Vždyť stejně pořád mlčíš, všechno za tebe říká Giovanna. Ona to za tebe odkecá.“ A tím ho povzbudili. Jirka Hubač (dramatik a scenárista, pozn. red.), který ho hrozně obdivoval, mu řekl: „Vy se vyjadřujete prstama, vy mluvit vůbec nemusíte.“ To bylo od něj tak krásné. Vždycky jsem si přátele vybírala tak, aby mě obohatili, ale ne penězma. To jsme měli s Rudlou společné. A ta přátelství nám vydržela. Láďa to měl jinak. Jakmile zavřel za nějakým muzikantem dveře, už se o něj nezajímal. To nikdo nechápal.
Ani telefonicky nezůstal s žádným v kontaktu?
Ne. Nešel nikomu ani na pohřeb. Asi nechtěl zažívat tu bolest, nebo byl takový egoista, kdoví. Ale já šla s rouškou na obličeji i na pohřeb Jiřiny Fikejzové a Vadima Petrova. Byli to moji nejbližší přátelé, tak jsem se s nimi přece musela rozloučit, obzvlášť když mi jejich pozůstalí řekli, jak mě měli rádi. Kdežto Láďa takovými pocity netrpěl. Když se rozešli s Karlem Gottem, a to toho spolu tolik zažili, Láďa se mu sám od sebe neozval. Ani v době, kdy byl nemocný! Karla to muselo strašně mrzet. A co vím, ani Ivaně po jeho smrti nekondoloval. To je hodně krutý. Rudlovi na pohřeb taky nešel. Kdežto Karel Gott s námi seděl v první řadě, drželi jsme se za ruce… Byla tam celá kapela, všichni, ale Láďa ne. Nestálo mu za to přemoct se a vyjádřit někomu ještě posmrtně úctu. Přitom na Rudlovu smrt reagoval kdekdo. Václav Klaus, který v té době byl předsedou vlády, a já ho znala jenom povrchně od Jakubisků, mi poslal rukou psaný třístránkový dopis. Jak Rudlu zbožňoval, jak chtěl být pianistou, když ho slyšel hrát, a že chodil do Violy, do Reduty... Já to nikdy nevěděla, i když byl náš ročník. Pro něj byl Rudla úplný Bůh a pak si prý řekl, že nikdy nebude umět hrát jako on, a zabalil to. To bylo až dojemné. Láďa se nerozloučil ani s Pavlem Vrbou, neposlal vdově lístek, nic. Přitom se přátelili. Pavel byl navíc nejlepší kamarád jeho bratra Jirky. Prostě to měl jinak.
Pohřby ale snese málokdo. Známé osobnosti jsou tam navíc vystaveny zájmu novinářů a fotografů, což v takové chvíli taky není příjemné.
Já to neodsuzuji, ale chce to aspoň pár soucitných slov pozůstalým. Tak sednu a utěším je, když jsem se s tím člověkem vídala celý život. Navíc Láďa se uměl vyjadřovat velmi dobře, je to vidět i z těch knih, které o sobě napsal. Ale jinak se ke mně choval s respektem. I poté, co Rudla odešel.
Jako otec svých dětí byl ale téměř bez chyby.
To byl úžasný. Stýkali jsme se i s rodinami. Tatínek Áni Štaidlové byl generálním ředitelem Čedoku, díky tomu jsme spolu byli mockrát i u moře. Jeho sekretářka paní Štolbová nám dělala průvodkyni, takže to byl v těch dobách hluboké totality skoro soukromý zájezd. Láďa sepsal, koho tam chce mít, a jelo se. Z kapely to byl jenom Rudla. A s ním já a Patrik. Ale byli tam s námi i Mirek Ondříček, kterého jsem znala z Barrandova, když tam ještě dělal asistenta, manželé Dietlovi, ti s sebou měli plno dětí… Jaroslava jsem znala dobře, protože jsem asistovala na Třech chlapech v chalupě, ke kterým psal scénář. Pak Šiška s Karlem Svobodou a jejich Jája. Šiška byla strašně fajn a Karel se k ní choval tak krásně… To bylo až dojemné. Jako ke své královně. Přitom už dávno nebyla tou manekýnou, kterou kdysi poznal, ale opravdovou maminou. Vůbec se nelíčila, a tak krásně se o Jáju starala. Áňa byla taky bezvadná máma. Z obou čišelo mateřství.
Nebylo tolik lidí pohromadě pro Rudlu, rozeného introverta, až moc?
Rudla měl tenkrát už ty problémy s krkem a často chtěl být sám. Tak odešel do pokoje. Stejné to bylo v Praze: hrál pro Havla na Hradě Rhapsody in Blue, když tam Dóda Pištěk představoval nové uniformy Hradní stráže, ale na párty už nešel. „Chci domů,“ říkal. Ale nevadilo mu, že já zůstanu. Věděl, že tam mám plno známých, tak jsem ho zastoupila. A takhle to bylo i u toho moře. Večer odešel do pokoje a já zůstala s ostatními. Rudla měl nejradši Ondříčka. Procházeli se spolu, mlčeli a milovali to. Rozuměl si i s Dietlem, ale ten byl furt s Magdou, která ho opečovávala, tak moc příležitostí neměl. A pak mi nějak často začal říkat: „Hele, bude zapadat slunce, pojď se podívat k moři.“ Ale já dobře věděla, o co mu jde. Chtěl vidět Dietla, který neuměl plavat, jak v dětském nafukovacím kruhu, co mu Magda pořídila, brouzdá u břehu. Dokážete si to představit? Uctívaný pan Dietl, s brýlemi na očích, v kruhu pro malé dětičky plácá rukama a do toho říká: „To je nuda, to je nuda!“ To Rudlu fascinovalo. Ale byl to takový laskavý humor, měl Jarouška rád. Žil s ukecanou ženskou, tak zkrátka vyhledával mlčenlivý chlapy. Zatímco my, ostatní, jsme se chodili bavit.
Co narozeniny, slavili jste je?
To víte, že jo, a když byly kulatý nebo půlkulatý, bylo to veliký. I Rudlíček, když měl padesátiny, všechny sezval. Uspořádali jsme to v zimní zahradě hotelu International, byla tam spousta známých lidí. A já to platila, protože jsem měla na starosti to účetnictví a sponzoři tenkrát ještě žádní neexistovali. Bylo to nesmírně drahý, ale nádherný, nezapomenutelný. Eva Pilarová mi tenkrát řekla: „Nikdy jsem něco tak nóbl a nádherného nezažila.“ A čtyři roky nato Rudla umřel.
Představoval vám Štaidl nebo Gott své milenky, mluvili o nich?
Ne, nikdy. Ale každý věděl, že má Láďa vztah s Jitkou Zelenkovou, i když si vykali. Pak se šíleně zamiloval do Ivety Bartošové. To byla velká láska. A nakonec o všech svých ženách napsal ve své životopisné knize. To se mi nelíbilo, to gentleman nedělá. Karel Svoboda nikdy o svých bývalých láskách veřejně nemluvil.
Jak to bylo po smrti Jiřího Štaidla?
To byla strašná tragédie. Do té doby jsme se s ničím takovým nesetkali, myslím ta naše parta. Strašně nás to zasáhlo. Tak mladý a nadaný kluk... A den po pohřbu jela kapela na turné. Nešlo to odvolat, svazovala je smlouva. Opět to bylo po západním Německu. Jela jsem s nimi, Rudla si to přál a byla to síla! Samozřejmě chlapi jsou jiní než my, ženy, chtějí zůstat chlapský, proto tolik city neprojevují, ale všichni jsme cítili tu tíhu. Kluci z kapely se Ládi až báli. Nechápali, jak je možný, že to vydrží a zvládne. Tak se drželi zpátky. A já s ním strašně soucítila. Rudla, který byl taky citlivý člověk, a Jirku měl moc rád, Láďovi řekl: „Láďo, pro jistotu pojedeme za tebou.“ A tak jsme se dostali každý svým autem až do Stuttgartu na náměstí a tam jsme zjistili, že ten náš hotel je v podzemí. Že je to bývalý bunkr! Přitom vždycky jsme měli nóbl ubytování, a najednou tohle, den po pohřbu. Láďa z toho byl úplně hotový: „Tak tam já se oběsím!“ Prohlásil, když to viděl. Kluci zalezli do pokojů a můj Rudlíček povídá: „Hele, ty to umíš, vezmi si ho na starost.“ Tak jsem Láďovi namluvila, že trpím klaustrofobií a že tam taky být nemůžu. „Láďo, vůbec do toho hotelu nechoď, zítra už budeme v Mnichově a tam to bude úplně jiný. Pojď, budeme chodit po městě.“ A on: „Tak jo.“ A chodili jsme celou noc. Úplně se klepu, když na to vzpomínám. To byla taková síla ten Stuttgart, že na to do smrti nezapomenu. Žvanili jsme o všem možném, ale o Jirkovi nepadlo ani slovo. A Láďa se mi poprvé v životě otevřel. Šli jsme spolu v objetí jako nějaký pár a ráno ještě sledovali východ slunce. Nevěděl to nikdo jiný než Rudla, protože tyhle věci se špatně předávají. Chlapi by žasli a kdovíco za tím hledali. Druhý den jsme s ostatními odjeli do Mnichova a nikdy víc o tom nemluvili.
Musel vám být za to určitě vděčný.
Láďa se ke mně vždycky choval s úctou, přitom jiné lidi dokázal přehlížet. Říkal mi Džejn, náš Patrik byl pro něj Patricius… Každému vymyslel nové jméno. A tohle mi asi opravdu nikdy nezapomenul. Moje maminka vždycky říkala: „Hledej na každém to nejlepší, a zjistíš, že i ten nejhorší vyvrhel má nějakou dobrou stránku. A když ji vyhmátneš, začne se takovým stávat, aspoň s tebou.“ A já si její slova připomněla tu noc s Láďou. Nebyli jsme naladěni na stejnou notu, ale to obrovské neštěstí nás sblížilo.
