Úterý 24. listopad 2020
Svátek slaví Emílie, zítra Kateřina
Oblačno 4°C

Natálie Kocábová utíká do USA! A my víme proč

30. října 2020 | 06:00

Natálie Kocábová (36) vydala novou knihu, která řeší problematiku rozpadu rodiny i hledání nové lásky v dnešní Praze. Příběh není o ní, ale inspirovala se osudy známých v české umělecké scéně. O jejím hledání lásky, o tom, jak velký rozdíl je rodit v devatenácti a v třiatřiceti, o dětech, o výchově a nové lásce jsme si spolu pěkně popovídaly.

Ve vaší nové knize se mimo jiné zmiňuje téma toho, jak je těžké najít v Praze lásku. Myslíte, že je to v Praze těžší než jinde?

Já to vlastně netuším, protože jsem se v jiném městě nikdy nepohybovala. Často jsem na to myslela, jestli je to jiné, a jsem přesvědčená, že ano, ale nemám s tím zkušenosti. Ani s cizincem, protože jsem nikdy nevytáhla paty.

Opírá se kniha Domů o vaše životní zkušenosti?

Ne, je to o rozpadu rodiny, což jsem samozřejmě zažila. Všichni se mě na to ptají, jestli je to o mně, ale opravdu není. Vždycky mě zajímalo sledovat ostatní. Setkávala jsem se s obrovským množstvím lidí a v té době mě zajímaly hlavně práce a vztahy. Začala jsem vyzvídat a nakonec se to překlenulo tak, že už mi to lidé říkali sami. Z těch příběhů jsem si vybrala několik, které měly podobné téma, a těm jsem se začala více věnovat. Je to o určité části umělecké scény.

Rozvod je pro každého jistě velkou ranou osudu a vyrovnáváme se s tím každý individuálně. Našla jste nějaký prvek, který se opakoval u všech příběhů, a klíč k tomu, jak se z toho nejlépe oklepat?

To je moc těžká otázka a nevím, jestli na to existuje odpověď. Zaměřila jsem se na podobný typ žen a možná se dá vysledovat několik rad, které se ukázaly být stěžejními, ale zjistila jsem, že každý příběh rozvodu je jiný. Většina si je podobná, ale není tam žádné měřítko, podle kterého by se dalo odhadnout, jak to dopadne a jak to budou ti lidé zvládat. Jsou páry, které mají příšerné manželství a rozvod najednou zvládnou bez komplikací. Pak byly kamarádky, které mě přesvědčovaly, že budou v pohodě, já jsem jim jen říkala: „Jen počkej...“ A ony to nakonec opravdu dokázaly. Já jsem se třeba neřadila k těm, které to psychicky zvládly. Dopředu se nedá odhadnout, jaká bude rekonvalescence a čím si ten jedinec bude muset projít.

Má vaše kniha tedy trochu takové poslání, něco, co si z toho ženy mohou odnést?

Já jsem chtěla napsat příběh někoho, kdo to nezvládl, protože jsem zjistila, že je hrozně málo rozvodové literatury. A já jsem po ní prahla v době, kdy jsem se rozváděla. Není ani moc filmů, i když rozvod je ve spoustě příběhů, je v nich spíš jako vedlejší linka. Hledala jsem a googlovala, ale nic jsem nenašla a dost mě to překvapilo. Všichni to všude nakonec zvládnou. Ve skutečnosti ale lidé mnohdy po rozvodu dělají hrozné chyby a přešlapy, vybírají si šílené partnery nebo často onemocní nebo to nějak špatně snáší děti. Podle mě až tak za pět až deset let můžete říct, že jste to zvládli.

Nenapadlo vás, že byste tedy ještě napsala scénář k filmu, když je jich nedostatek na toto téma?

K této knize by to bylo strašně drahé, ale jinak by mě to docela zajímalo. Ona postava v téhle knize je takový rozháraný a velmi smutný člověk, takže si nejsem jistá, jestli bych ji chtěla jako hlavní postavu do filmu.

Podívejte se na starší rozhovor s Natálií:

Rozvádějící se Kocábová: Tajemství rodu odhalilo otroky! • VIDEO: Blesk TV

Jak dlouho vám trvá napsání jedné knihy, má to nějaké fáze?

Ano, má to několik fází, každý to má jinak, ale u mě to probíhá vždycky stejně. Mě pokaždé jako první napadne konec příběhu a to, co to symbolizuje. Konec téhle knihy mě napadl už v roce 2011, ale mezitím jsem psala jiné knihy. Pak se mi to začíná skládat tematicky a rýsují se hlavní postavy, pak už se začne sypat příběh, a to už se schyluje k psaní, protože už se člověk soustředí jen na to. Většinou charakter postavy je to poslední, co vyplyne z celého příběhu. Mám to vždycky takhle po etapách a trvá to léta.

Jaký je to pocit, když vám přijde ta kniha z tiskárny a poprvé ji držíte v ruce?

Je to strašně divné. Čím déle píšete, tím víc si na to zvykáte, ale tuhle knihu jsem očekávala docela s nervozitou. Přece jen je v tom rok života a hodně jsem tuhle knihu řešila, byla jsem zvědavá, jak dopadne obálka. Moc se mi líbí a myslím, že se povedla.

Komu důvěřujete tak, že mu to dáte přečíst jako prvnímu?

Nikomu. Nejdříve to celé napíšu a pak to pošlu rovnou do redakce. Hodně o tom mluvím, velmi rámcově. Je to můj privátní svět, ve kterém bych nesnesla nikoho jiného. Nepíšu historické knihy, to bych pak musela určitě konzultovat, ale tady to není potřeba.

Toužíte, když kniha vyjde, znát názory svých blízkých?

Ani ne. Nemám to ráda, píšu takovým specifickým stylem a rodina se mi k tomu už vyjádřila a dál mě to nezajímá. U knih to nechci vědět, u hudby je to o něčem jiném.

Kde se cítíte víc sama sebou?

Určitě v psaní. Hudba je pro mě takový pěkný výlet. Já sice zpívám a píšu texty, ale tím, jak neskládám hudbu, tak je to pro mě poloviční zážitek. Trochu to kompenzuje to, že to děláte ve dvou, protože v psaní jsem na to sama. Proto si to hudbou kompenzuji a musím občas vydat desku. Ono to ovšem deskou nekončí, musí se investovat tisíce a tisíce do klipů a pořád je kolem toho práce, která mě nebaví. Já chci jenom psát a tvořit.

Doma máte téměř dospělého syna, čte vaše knihy a poslouchá vaši hudbu?

Myslím si, že ani jedno. Nikdy jsem mu to netlačila, musí si k tomu dospět sám. Mám takovou příjemnou jistotu, že tuhle knihu určitě ještě dlouhá léta neotevře, takže se nemusím stresovat z toho, co by tomu řekl. Někdy je mi trochu líto, že jsme k tomu nebyli vychováváni. Když jdu někomu na křest a stojí tam ta perfektně oblečená rodina, mají kytky a všechno a je vidět, že je to pro tu rodinu velká událost, tak u nás to tak není. Já kolikrát ani nevím, co táta dělá. Je toho tolik, ale někdy je mi to trochu líto. Ale ani tak neočekávám, že to bude syn číst.

Máte děti hodně daleko od sebe, myslíte si, že je to výhoda?

Nedokážu to říct, myslela jsem, že jsem typ, který to potřebuje. Od třetího čtvrtého roku už můžete s dítětem dost podniknout a já mám v podstatě takové tři jedináčky. Nebylo to v plánu, ale nějak to tak vyšlo. Nevím, jestli je to lepší, protože ti, kdo měli děti u sebe, už mají všechno odrostlé, a mně to pořád chodí, takže je to možná spíš vyčerpávající.

Máte srovnání, jaké to je být hodně mladou maminkou, protože prvního syna jste měla v devatenácti, a jaké to je stát se matkou po třicítce. Kdy to pro vás bylo jednodušší?

U prvního dítěte jsem se ničeho nebála, nic jsem nevěděla. Vůbec jsem podle mého netušila, že nesmím nějaké bylinky v těhotenství nebo plesnivé sýry, a neřešila jsem to.

Zaváhala jste někdy, zda si dítě nechat?

Vůbec a beru to také jako dar toho věku. Dost jsem o dětech věděla, protože máma měla bráchu šest let předtím. Mám v sobě nějak zakódované, že bych nedokázala vzdát se dítěte. Nesoudím jiné, protože ne každý je v situaci, která to dovoluje, ale já bych to nedala a ani mě to nenapadlo.

Dovedete si představit, kudy by se váš život ubíral, kdyby se vám nenarodil syn tak brzy?

Vůbec netuším. Často na to myslím, kdo bych byla. Myslím si, že bych byla hrozně jiná, ale nevím jak, je to i pro mě hrozně zajímavá otázka, protože by mě to samotnou zajímalo. Nebyla jsem úplně na dobré cestě, takže by to asi nějakou dobu nic moc dobrého nebylo.

A stát se matkou po třicítce je tedy jiné v čem?

Je to strašná neuróza. Jsem ze všeho vyděšená, mám absolutní přehled o všech nemocech. Člověk ví, že hysterčí zbytečně, ale nemůže si pomoct. Před osmnácti lety také nebyl internet prolezlý všemi těmi diskusemi. Třeba když jsem jela v autobuse, to už bylo u druhého dítěte, a najeli jsme na velký hrbol, tak já pak ve své šílenosti jsem to hned hledala na internetu, jestli to nemůže v devátém měsíci mít nějaký vliv na dítě.

Internet je velké téma hlavně u dětí. Po filmu V síti to asi vyděsilo hodně rodičů. Jak to mají vaše děti?

U syna jsem na to dávala pozor, takže ten měl Facebook až ve třinácti, ale teď jsem třeba zjistila, že má dva účty, což je sice v jeho věku logické, ale mě by to nenapadlo. U dcery už si na to dám pozor. Nevím tedy, co na tomhle účtu syn dělá, ale myslím si, že je v tom hrozně normální, my jsme o tom všem hodně mluvili a mám pocit, že tam je to dobře nastavené. Trochu se bojím u dcery, protože přece jen kluci si pořád nedělají selfíčka. Holky jsou náchylnější k tomu všemu. Kultura selfíček je mi mimochodem děsně odporná. Když se všichni fotí pořád a všude – jako jsem před vchodem do domu a udělám si selfíčko… Chápala jsem to trochu, když jsem zhubla, to jsem si dělala taky selfíčka asi půl roku. Ale to jen proto, že jsem zhubla asi o dvacet kilo a z fotky to každý pozná.

A váhu řešíte?

Pořád!

Vy jste se, zdá se, překlenula přes těžké období, loni jste se znovu vdala, takže vše vypadá dobře, ne?

Já jsem strašně šťastná. Jak pořád kážu na téma rozvod, tak mi všechny kámošky pořád říkají: „Ale ty sis našla Miloše.“ Ono to ale takhle není vždycky, je to opravdu strašné štěstí, že jsme se našli. Chodím teď s takovou reklamou na druhé manželství, že to všechny kamarádky chtějí také tak, ale není to vůbec pravidlo.

Co si myslíte třeba o seznamkách?

Za mých mladých let, když se řeklo seznamka, tak to dělal jen ten největší lůzr. V dnešní době to považuji za velké plus, že je jich tolik a v podstatě jsou na tom všichni, to je super. Jen by mě zajímalo procento úspěšnosti, kolik lidí to myslí natolik vážně, že z toho vznikají vztahy. I když je fakt, že znám spoustu lidí, kteří se seznámili na Tinderu a jsou spolu.

Zkoušela jste to někdy?

Zkoušela, asi před pěti lety. Byla jsem na pár rande, ale pak jsem to vzdala. Moje jméno lidé znají a je to trochu nebezpečné. Vždycky jsem si našla jejich účet na sociálních sítích a z toho se dá ledacos poznat. Mám na svém účtu spoustu lidí z různých oborů, tak jsem to vždycky nejdřív prohlédla, než jsem někam šla, a podívala se, jestli máme společné známé. Párkrát jsem si vyšla, ale pak mě to nebavilo.

Teď máte doma horolezce, takže spolu chodíte na skály?

Ne. Dělala jsem si z toho vždycky srandu, protože moje největší noční můra je uvíznout na skále. Tohle jsem mu jako první věc napsala, tak se mě hned zeptal, jestli si to chci zkusit, a tím mě úplně zaskočil. Tak jsem samozřejmě šla, ale pokaždé jsem se zarazila přesně ve stejné výšce, asi ve čtyřech metrech, a musela jsem dolů. Pro mě je to děsivé a mám z toho hrozný respekt a možná i díky tomu mě to trochu přitahovalo, to nebezpečí. Pak jsem se stala expertkou na lezení, všechno jsem si o tom přečetla a dívala se na všechny filmy a dokumenty.

Co spolu tedy ve volném čase nejraději podnikáte?

My si nejraději jdeme někam sednout a povídáme si. Na rande nemáme moc čas, což mě dost štve, protože máme pořád děti. Občas vás to úplně sežere a ani nevnímáte, že na sebe nemáte vůbec čas.

Ono je to v koroně teď s dětmi doma dost náročné!

Já jsem to dělala tak, že jsem malého dávala na dva dny do jesliček a na jeden den ho měla babička. Když ona nemohla, tak Miloš přijel z práce dřív a já jsem šla pracovat. Moje práce se dá dělat z domova, takže to jde, ale je to hrozně vyčerpávající.

Takže zatím není ponorka?

To se zatím nestalo. Jen na začátku korony, když mě zachvátil strach, tak to jsme si trochu lezli na nervy. Strašně jsem se rozčilovala, kolik lidí umírá a tak. Teď to bude mnohem horší a začíná to být docela výzva. Lidem dochází peníze a vyhazuje se z prací. Skoro rok děláme z domova a bude hůř.

A k čemu teď vzhlížíte jako ke světlému bodu?

Pojedu na dva měsíce do Ameriky, vyřídit pasy a občanství dětem, a na to se docela těším. Cítím, že musím někam odjet, protože tohle byly nejhorší prázdniny v historii. Nejsem si jistá, jak to tam teď bude, ale musím jet.