4°C
Helenu jsem obdivovala už jako malá holka. Vybavuju si scénu, jak jsem na zahrádce na pařezu v šatech s kolovou sukní a se švihadlem v ruce zpívala její píseň Malovaný džbánku. Co více – nutila jsem ostatní zahrádkáře, aby dělali publikum, a bratr s kasičkou chodil vybírat vstupné. Psal se tehdy rok 1974 a já to vidím, jako by to bylo včera. Když jsem Heleně tuto příhodu vyprávěla, upřímně od srdce se smála. A tak jsme Malovaným džbánkem začaly.
Jak vůbec píseň vznikla a čím si vysvětlujete, že měla takový úspěch?
Písničku napsali Jiří Brabec a Jiří Aplt a byla vybrána na festival Bratislavská lyra. Já jsem tam s ní v roce 1975 vyhrála. O dva roky později jsem s písní získala cenu Grand Prix v polských Sopotech a dodnes, když vystupuju v Polsku, si tak nemohu dovolit ji nezařadit do repertoáru. Myslím si, že lidé ji mají rádi, protože je postavená tak trochu jako lidová píseň, a musím říct, že ji miluje publikum po celém světě.
Zpívala jste odmalička, hrála jste na klavír, tančila, ale do soutěže Hledáme nové zpěváky v roce 1964 vás přihlásil tatínek.
Ano, to je pravda. On byl tehdy na služební cestě v Praze a přivezl přihlášku. Já byla zděšená, protože jsem si říkala, jak já, holka z malého města, můžu zpívat v pražské Lucerně.
Zpívala jste, a dokonce jste soutěž vyhrála…
Tatínek hrál rád a dobře na klavír, doprovázel i orchestr, tak jsme si nacvičili dvě písně od George Gershwina. Dostala jsem se do semifinále, to jsem vyhrála, a ve finále o jeden hlas porazila Viktora Sodomu.
Díky vítězství přišla nabídka do Semaforu a do divadla Rokoko. Vy jste se rozhodla pro Rokoko. Co vás k tomu tenkrát vedlo?
Já nevím, už si to přesně nepamatuju, ale možná, že důvodem byl tehdy Walda (Waldemar Matuška, pozn. red.), kterého jsem obdivovala. A pak – protože jsem hrála ochotnicky i divadlo – jsem mohla uplatnit nejen zpěv, ale i herectví.
V osmnácti jste se ocitla v Praze. Nebylo to pro mladou holku trochu nebezpečné?
Já jsem tím proplouvala docela dobře, bez jakýchkoli následků. Akorát babička mi pořád říkala, že musím zůstat skromná, a to jsem dodržela.
Krátce nato přišla vaše první filmová role v Šíleně smutné princezně. Jak se vám, věčné optimistce, hrála?
Byla to krásná role a já se na ni moc těšila, protože jsem vždy milovala Pyšnou princeznu, a tak se mi splnil dívčí sen. Na princeznu jsem si hrála odmalička. Mamince jsem brala župany, korále, nosila jsem její boty s vysokým podpatkem.
Kouknete se, když ji dávají v televizi?
Čas od času ano. Režiséru Bořivoji Zemanovi se velmi povedla, a pokud vím, nejen děti, ale i dospělí se na ni dodnes rádi dívají. Navíc je s překrásnou muzikou Jana Hammera mladšího.
S Václavem Neckářem jste se mohla sejít na plátně už rok předtím v Ostře sledovaných vlacích. Proč to nakonec nevyšlo?
Přesně nevím, ale někde jsem se dočetla, že to bylo tím, že Vašek je menší než já.
V tomto období už také vznikal český fenomén Golden Kids. Jak jste se dali dohromady a kdo vymyslel název tria?
Když jsem v roce 1965 přišla do Rokoka, tak už tam byla Marta Kubišová a zároveň se mnou přišel Vašek Neckář. Už tehdy jsme v rámci představení zjistili, že nám to krásně ladí – Marta alt, já soprán,Vašek tenor – a s nadšením jsme si vzájemně zpívali i sbory. Moc nás to bavilo a vydrželi jsme v divadle celé tři roky. Pak jsme dostali touhu z divadla „odletět“ a osamostatnit se. Název našeho tria Zlaté děti vymysleli textař Zdeněk Rytíř a hudební skladatel Bohuslav Ondráček. Bylo to nádherné období, na které moc ráda vzpomínám. Měli jsme úspěch nejen u nás, ale i v zahraničí. A nebýt politické situace, která nastala, mohli jsme být světové hvězdy.
Zmínila jste Zdeňka Rytíře. On byl vaší velkou láskou… Ale rodiče prý měli jinou představu.
Rodiče si vždycky přáli někoho jiného. Ale Zdeněk byl opravdu moje velká láska. Psal krásné texty, a to mi imponovalo. A tak jsme se sblížili a žili jsme spolu na jedné hromádce několik let.
Také váš první manžel Helmut Sickel byl hudebník, německý. Jak jste se dali dohromady?
V roce 1977 byl se skupinou Kreis (slavná skupina NDR, pozn. red.) na festivalu v Sopotech, kde jsem vyhrála s Malovaným džbánkem. On mi přišel blahopřát a já si tehdy říkala: To je pěkný kluk, ten by stál za hřích… Za půl roku jsem jela na koncert do Německa, kde byl také on, a bylo to.
To asi nebylo jednoduché. Vy tady, on v zahraničí…
My jsme byli tak zamilovaní, že jsme to nijak neřešili. On najezdil tisíce kilometrů za mnou a já, když jsem vystupovala v Německu nebo když jsem měla volno, jsem byla zase u něho.
Ani se svým druhým manželem, Martinem Michalem, jste se neseznámila v Čechách?
Ano, jeli jsme s Amforou, které je Martin členem, na Bali, a tam mě nabalil.
Někteří vám předpovídali maximálně jeden rok. Vy jste spolu loni oslavili sedmnácté výročí svatby.
A vidíte, jak jsme je překvapili!
Máte nějaký recept na spokojený vztah?
My jsme si zkrátka od začátku sedli. A pak hraje důležitou roli vzájemná úcta, tolerance, stejné zájmy – například sport, cestování, zvířátka. Martin je se mnou rád v mém domě, na zahradě, na hausbótu… Prostě je nám spolu dobře.
Pomáhá vám na té zahradě?
Zahrádce moc nedá. Martin je městské dítě. Mezi jeho zájmy patří fotbal, tanky, letadla, kamiony – prostě všechno, co má kola. A zahrada je pro něj španělskou vesnicí. Ale snaží se, seká trávu a pomáhá na hausbótu, který jsme si pořídili.
Jak se vám na hausbótu bydlí, je to přece jenom něco jiného než dům se zahradou.
Je to velmi romantické, krásné. Hausbót je poměrně veliký, s terasou a výhledem na řeku a na skály… Je to pro nás oáza klidu a jsme tam moc rádi.
O vás je známé, že neposedíte. Jak to vypadá v praxi?
Pořád běhám a něco dělám. To víte, dům se zahradou dá vždycky dost práce. Chvilka klidu přijde jenom v momentě, kdy mě Martin požádá, abych si s ním vypila kávu. A to ještě není nikde psáno, jestli ji vsedě dopiju.
A dopijete?
Jak kdy. Ale většinou ano.
Vy jste určitě ani jako malá holka neposeděla…
To ne. Já jsem se nikdy nenudila. Měla jsem vždy spoustu aktivit. Hrála jsem na klavír, zpívala, tančila, přednášela a sportovala… Vzpomínám si, že s maminkou jsme praly prádlo v řece Chrudimce, myla jsem okna a často jsem s láskou pomáhala taky na zahradě.
To zřejmě souvisí i s tím, že ve svém věku tak dobře vypadáte. Jak se udržujete ve formě?
V mém případě – kromě pohybu kolem domu a na zahradě – je to sport. Každé ráno cvičím, chodím do fitka, kde mám vlastního trenéra, hraju tenis, s manželem rádi lyžujeme. Mám ráda jak sjezdovky, tak běžky. A samozřejmě se o sebe starám, chodím na masáže, používám kvalitní kosmetiku, snažím se dodržovat zdravou životosprávu a většinou po páté hodině už nejím.
A co zkrášlovací procedury nebo plastické operace?
Základem je kvalitní kosmetika, masáže, nechodit spát neodlíčená. Ale nebráním se ani estetickým zákrokům. Když děláte práci jako já a chcete ještě dobře vypadat, tak proč ne. Některé ženy to ale přehánějí a jejich obličej ztrácí mimiku.
V září 2020 jste vydala desku s názvem Tvrdohlavá, na které je také píseň Chlap je jako koala. Jaká je vaše taktika na chlapy?
Já nejsem ta, která by chlapy honila a uháněla, spíš to bylo vždy obráceně.
