2°C
Miroslave, když vás oslovili kvůli účinkování ve StarDance, co vám proběhlo hlavou?
Řekl jsem si: „Tak už jsi asi trochu slavný, už tě oslovili.“
Dovedl jste si představit, jak moc budete muset trénovat?
M: Dovedl, protože život herce je také takový. Kolikrát vstáváte v pět, jdete do maskérny, něco natočíte, běžíte na zkoušku, běžíte do rádia, do dabingu, pak odehrajete a je jedenáct večer. Něco se musí holt vyměnit za tancování, bolí to, než si tělo zvykne, ale zvykne si.
Když jste se poprvé setkali, byla mezi vámi cítit nějaká energie?
A: Myslím si, že ano, hned jsme spolu tančili pár kroků a dopadlo to super a rozhodně jsme se pěkně sešli.
M: Já si pamatuji ten Adrianin pohled, stála tam první a sjela mě očima od hlavy k patě s trochu vyděšeným výrazem.
A: To není vůbec pravda, to pěkně kecáte!
Máte doma choreografku, takže tanec vám není cizí, nebo ano?
To si lidé často myslí, ale když máte doma chirurga, tak to taky neznamená, že vám bude chirurgie blízká. Jana je scénická choreografka, a když potřebuje do své choreografie společenský tanec, tak si na to vezme specialistku.
Máte doma také tři dcery. Jak vás v tanci a účasti v soutěži všechny vaše ženské podporují?
M: Já jsem se zeptal: "Mám?" A ony řekly: "Běž!" Kdo je z mé generace, zná zřejmě Čapkovu Matku, která končí tím, že vyšle i posledního syna, dá mu pušku a řekne: Běž! Samozřejmě ho tím posílá na smrt. Takže ony také řekly: Běž. Tak teď mě musí podporovat. Do smlouvy jsem si dal, že chci čtyři vstupenky na každé kolo, protože ty, které řekly "běž", se na to teď taky budou muset dívat!
Vy jste se pochlubil barevnými ponožkami, které k společenskému obleku nosíte jako takovou rebélii. Jak to vzniklo?
Barevné ponožky už nosím dvacet let, dneska je nosí už každý jouda a je také snadné je sehnat. Dřív jsem musel jet třeba do Drážďan, týden jsem nejedl, abych si ponožky mohl koupit. Je fakt, že ne každý si dovolí vzít si je do StarDance k fraku. Já jsem se zeptal paní výtvarnice, protože je to tady přísné, je to licence BBC, a tak nemohu dělat to, co chci, úplně, ale trochu to dělám. Přijde mi to trochu moc formálně svázaná disciplína a pořád si na něco stěžuji, jak je to nelidské, tak se snažím drobnými krůčky polidšťovat vše od kostýmu až po samotné chování. Pořád se třeba přeme o to, že se nesmím dívat na partnerku při tangu. Kdo to vymyslel? To je proti smyslu tance! Já se na ni chci dívat.
A: Partner se musí dívat, jestli má prostor na tanec, proto se nedívá na partnerku.
M: Já jsem profesionál, jsem zvyklý pohybovat se na jevišti a tam se motá další horda talentovaných jedinců, a přesto do sebe nenaráží a nedíváme se každý někam jinam.
A: V očním kontaktu rozhodně nebudeme mít problém.
M: Dostaneme ale minus za to, že jsem se díval do očí, když jsem neměl.
Už víte, jak na něj, Adriano?
A: Vždycky potřebujeme dost času na choreografii, aby měl čas to vstřebat a sžil se s kroky. Je na to třeba opravdu dost času a trpělivosti. Už mi bylo jednou vytčeno, že jí nemám dost.
M: To si nepamatuji.
A: Jednou mi to řekl, takže se snažím být ještě více trpělivá. Jakmile dostaneme choreografii do těla, tak je to už skoro hračka, protože pohyb v těle má a jde mu to.
M: Využívá mé slabosti, něco jako to, když ukážete psovi piškotek, také si lehne a sedne. Adriana zjistila, že jsem objevil, že mají v České televizi opravdu vynikající jahody se šlehačkou. Takže ona přijde, postaví je na stůl a řekne: „Když vám to půjde, můžete si nakonec zobnout.“
