4°C
Zatímco na Slovensku vás znají z mnoha rolí, čeští diváci vás poznali jako milou, slušnou, skromnou pradlenku, která ale nemá problém říkat nepříjemnou pravdu do očí. Jste také taková?
V tom jsme si podobné. Když mě něco trápí, nemám problém to hned povědět. Slušná, milá a skromná jsem samozřejmě také. Nevím, co bych o sobě mohla říct, asi nevynikám žádnou speciální supervlastností. Jsem v pohodě, normální holka.
O Slovenkách se říká, že jejich temperament roste s každým dalším kilometrem na východ. A vy jste z Prešova, to musí být něco, když vás někdo vytočí. Nebo je to pověra?
Nemyslím si, že se to říká pro nic za nic. Já se také domnívám, že s přibývajícími kilometry na východ náš temperament stoupá. Mám na východním Slovensku kopec známých, takže to myslím můžu posoudit.
Co jste si pomyslela, když přišla nabídka na roli chudé dívky, která v jednom kuse pere a žehlí prádlo?
Pomyslela jsem si, jak to asi skloubím s divadlem a natáčením na Slovensku. Na konkurz jsem šla bez obav a potěšilo mě, že vyšel. Až pak jsem si uvědomila, že si neumím moc představit, jak to všechno poskládám dohromady. Ale i to se nakonec podařilo a jsem ráda, že jsem tu. Je to zase jiná zkušenost než na Slovensku.
V čem je jiná?
Je to zkrátka jiný projekt v jiné zemi. Pamatuji si, jak jsem sem přišla poprvé, seznámila jsem se s Jakubem Štáfkem, to bylo hodně vtipné, pak s režisérem... A postupně jsem zjistila, že je tu tolik režisérů a každý pracuje trochu jinak, že budu pravděpodobně pokaždé točit s někým jiným a nějak jinak.
Každý preferuje jiný způsob žehlení?
Musela jsem se smát, když jsem si uvědomila, že jsem toho v životě nevyžehlila víc než za pár dní natáčení v Ulici. U nás se přestalo žehlit, když mi bylo asi dvanáct. Nevzpomínám si, že bych někdy žehlila kupu prádla. Přišlo mi vtipné, že jsem musela přijet až sem, abych tady dohnala v žehlení těch patnáct let. Takže děkuju, možná najdu nějaké nové grify.
Jak snášíte vstupy do neznáma?
Nedělá mi to dobře. I když jsem celkem komunikativní, jakmile jdu někam poprvé, jsem nervózní a tichá. Tady jsou ale lidé zlatí a blízcí mé nátuře. Kdyby to tak nebylo, zabalila bych to tu, řekla "prepáčte" a šla na nejbližší vlak.
Cestování si teď užíváte až až, že?
Hej. Pendluju mezi Prahou, Bratislavou, kde žiju, Martinem, Nitrou, kde pracuju, a Prešovem, kde žijí moji rodiče. Vloni jsem v autě najezdila 110 tisíc kilometrů, a to do Prahy většinou jezdím vlakem.
To musí být očistec!
Naštěstí velmi ráda řídím, ale raději bych tím strávila méně času. Bohužel jsem ještě nepřišla na to, jak to mám při tomhle životním stylu udělat. V autě žiju.
A když z auta vystoupíte, žijete jak?
Pracovně, divadelně, s přáteli. Mám spoustu volnočasových aktivit, ráda cestuju, lyžuju, čtu knížky, cvičím jógu, chodím do fitka. Baví mě vaření a organizuju večery pro kamarády, asi tak dva do roka. A nejradši ze všeho relaxuju. Hledám si místa, kde můžu být sama a nemusím se s nikým bavit. A miluju nakupování, to už je skoro obsese.
Co pořád nakupujete?
Oblečení. Od té doby, co trávím život v autě, jsem absolutně změnila módu a více se věnuju teplákům. Ale vždy chodím ráda upravená. Nechodím vymalovaná, líčím se přirozeně, ale nesdílím styl Kataríny – no make-up.
Je pravda, že na internetu koluje mnoho a mnoho vašich krásných fotografií. O tuhle podívanou divák Ulice bohužel přichází.
Mrzí mě, že se musí dívat na toto, ale zvyk je železná košile, tak snad si zvyknou i na tenhle chalupa-style.
Mimochodem, kam se v tom výčtu volnočasových aktivit ztratil přítel?
Mám přítele, ale není z branže, a proto o něm nechci mluvit.
Ale mluvit o expříteli se zase moc nehodí. Ačkoliv aspoň máte srovnání...
...a všechno má své výhody a nevýhody. Víc nepovím.
