Yvetta Blanarovičová: Na konkurz do seriálu Ulice jsem ani nechtěla jít! | Pro ženy | Blesk.cz

Yvetta Blanarovičová: Na konkurz do seriálu Ulice jsem ani nechtěla jít!

10. září 2019 | 06:00

Zpěvačka a herečka Yvetta Blanarovičová má před sebou opravdu nelehký úkol. Musí totiž uvěřitelně ztvárnit ženu s Alzheimerovou chorobou. Kvůli roli Zdeňky v seriálu Ulice navštěvuje Alzheimercentrum a cíleně pozoruje okolí. Chce udělat vše pro to, aby jí lidé zákeřnou nemoc opravdu uvěřili. 

Jak se vaše postava v Ulici bude vyvíjet?
Zdeňka onemocněla ve středním věku, kdy se tato nemoc projevuje agresivněji. Chce přežít, vždycky byla plná života, užívala si ho, ráda nakupovala, bavila se, chvíli byla romantik, chvíli chaotik, zkrátka barevná stejně jako její dcera Magda. Ale nechtěla bych předbíhat, sama neznám detaily. Navíc tahle nemoc se u každého projevuje jinak.

To je pravda, ale má i společné znaky. Kde studujete její projevy?
Navštívila jsem několikrát specializované zařízení, kde se starají o nemocné Alzheimerem, a měla jsem možnost hovořit s přednostou kliniky. Dal mi o nemoci a jejích projevech důležité informace. Mohla jsem mluvit také s příbuznými nemocných. To je pro mě důležité, protože oni jsou schopni popsat mi chování nemocných lépe než nemocný sám. A já potřebuji, aby mi věřil divák, který mě bude sledovat stejně tak, jako příbuzní sledují nemocného. Ptala jsem se, jak se poprali s tím verdiktem a jak prožívají jednotlivá stádia. 

A co jste se dozvěděla?
Dostala jsem mnoho podnětů. Třeba to, že nemocní počítají. Když se jim vyjmenují tři nebo čtyři věci, nejsou schopni si to v ten okamžik seřadit. Najednou mají v hlavě chaos. Počítají, aby si myšlenky lépe utřídili. A také jsou pomalejší. Mají pocit, že všichni okolo jsou strašně rychlí, ale ve skutečnosti oni jsou zpomalení. Na to si dávám pozor. Jakmile mám tendenci mluvit v obrazu rychle, uvědomím si, že to nejde, že musí být rychlí ti kolem mě. Musela jsem se zpomalit, což zrovna pro mě nebylo jednoduché.

Máte někoho ve svém okolí, koho můžete pozorovat?
Nemám, ale překvapilo mě, kolik lidí okolo mě má takto nemocného člověka mezi blízkými. Asi je to tím, že jsem se o to začala zajímat, ale najednou mám pocit, že je tato nemoc v každé druhé rodině. A je to šílené, protože zpočátku nikdo netuší, že se jim v hlavě začíná něco dít. Na člověku není nic vidět, schránka funguje, ale v mozku probíhají nepředstavitelné věci. 

Hrát postavu, která trpí Alzheimerovou chorobou, může být pro herečku výzva, že?
To opravdu je. Budu se snažit hrát to s úctou ke všem, kteří tuto nemoc mají, ale současně do ní budu chtít dát něco ze sebe. Moc si téhle příležitosti vážím. A to jsem přitom původně na konkurz vůbec nechtěla přijít. 

Proč?
Nesnáším kamerovky, neumím je a mám při nich pocit, že jsem nejhorší na světě. Když mi z Ulice volali, hned jsem to na sebe práskla, říkala jsem: Nezvěte mě, budu strašná. Ale přesto to udělali, já jsem přesto přišla, uviděla jsem Verunku a hned jsme si padly do oka. Zkoušely jsme dva těžké obrazy a já jsem si během těch kamerovek uvědomila, že je to moje role. To ucítíte. A když jsem odcházela, vyslovila jsem pro sebe přání ji získat. A stalo se.

A ty sympatie s Veronikou Čermák Mackovou, která je vaší seriálovou dcerou, trvají pořád?
Ano. Mám pocit, že jsme si v mnohém podobné. Nejen vizuálně, mimochodem ona je velmi podobná mému synovi. Ale Verunka je i stejné třeštiprdlo jako já a současně má v sobě něco hlubokého. 

Mimochodem, když teď studujete příznaky Alzheimerovy choroby, netrpíte občas, když někdy něco zapomenete, pocitem, že se to začíná projevovat i u vás?
Naštěstí ne, ale když jsem byla v Alzheimercentru, pan přednosta mi dal alzheimertest. A mně se na okamžik zaprášilo v mozku. Naštěstí jsem tu situaci ustála, ale zavařila se mi kebule, to přiznávám. Doma jsem pak ty testy dala mamince, které je 83 let, a ona to vysypala. Průměrný výsledek je 8 bodů, já měla 9 a naše babička 10. Ale musím říct, že se teď s maminkou vzájemně zkoušíme a já si dělám IQ testy a testy na logiku. Mám ale asi štěstí v tom, že jsem neustále v procesu učení. Budu mít koncerty s filharmonií, musím mít v hlavě kvanta textu do divadla a učím se texty do Ulice. Mozek a paměť díky tomu trénuju opravdu denně. Ale ještě něco vám chci říct...

A teď jste to zapomněla?
Ne (smích). Chci říct, co mi tahle role dala. Těším se z toho, že se ráno probudím. Jsem šťastná, že jsem.

Autor: Adéla Ondroušková, red