2°C
V České televizi se bude vysílat další cyklus filmů, tentokrát pod názvem Jak si nepodělat život. Můžete nám k tomu něco říct?
Jsou to čtyři televizní filmy a každý z nich je úplně jiný. Dva z nich jsem režírovala já, takže jsou si možná nepatrně podobnější, třetí udělal Honza Hřebejk, ten je hodně jiný, a poslední je western Vítka Karase, který je zase z úplně jiného světa. Byla bych ráda, kdyby si v tom každý našel to svoje, ale přiznávám, že ty první dva moje jsou více vztahové a takové ženštější, což je asi přirozené. Chtěli jsme tím trochu přerušit detektivní vlnu v České televizi tak, aby se měly i holky na co kouknout, ale myslím, že se klidně budou moct dívat i kluci.
Máte sama klíč k tomu, jak si nepodělat život?
To asi ne, to bych byla šťastný člověk, ale na druhou stranu vlastně ano, protože ho celý život hledám v tom, že si myslím, že s problémem se má něco dělat a má se řešit, dát do toho co nejvíc energie, aby se člověk jen neflákal a nenechal věci plynout. Neříkám, že je to vždycky nejlepší recept, občas se z toho může člověk i "přizhroutit", ale přijde mi to statečnější a lepší a vede to k mnohem lepším výsledkům, než když to necháte být. Má cenu se prát.
V jednom z filmů bude hrát i Tereza Brodská, už to bude vaše několikátá spolupráce a vypadá to, že jste velmi dobré kamarádky. Je to tak?
Ano, ono s Terezou se nedá nebýt. Pořád dostáváte náramky, je to tak milé... Samozřejmě s ní nekamarádím kvůli náramkům, ale kvůli tomu, že je to zajímavá, otevřená bytost, která umí být strašně vtipná. Mirka Spáčilová jednou prohlásila, že když se Tereza ve filmech směje, lidé pláčou, a obráceně. Má v sobě dar rozněžňovat i rozesmívat.
Jakým způsobem si vybíráte své hlavní hrdiny mezi herci?
Samozřejmě tak, aby se na to hodili a fungovali v tom. Snažím se odhadnout, jestli by to byli schopni zahrát, pak si to ještě zkontrolujeme na kamerových zkouškách. S Terezou už je tedy nedělám, protože tam už vím, co z ní umím vytřískat a co ne. Ona by na kamerovkách při svých nervech stejně nic nepředvedla, takže by to bylo úplně marné, protože ona je opravdu hodně křehká a je schopná se klepat i přede mnou, přestože naprosto nemá důvod. Snažím se, aby herec typově zapadl a byl něčím autentický, uvěřitelný, a v ideálním případě je dobré, aby do toho vnesl ještě něco jiného. Tereza říká, že jí předehrávám, ale ve skutečnosti vůbec hrát neumím, proto nejsem herečka a stojím za kamerou. Nechci, aby herci dělali, co jim řeknu, jsem hrozně šťastná, když mě překvapí něčím, co bych v životě nevymyslela, když se jim v očích objeví věci, které jim nemůžete nadiktovat a které musí vyjít z nich. Já jim za kamerou hrozně držím palce a posílám jim tu pozitivní energii, což se ukázalo, že docela funguje.
Je některý herec nebo herečka, kteří vás svým výkonem opravdu překvapili?
Svým způsobem se to nakonec vlastně stane s každým hercem, když se to daří. Musím říct, že jsem byla neustále překvapována výkonem Evy Hacurové, která hraje ve filmu Až budou krávy létat. Ta holka je tak strašně skvělá, že každá scéna mě přesvědčovala o tom, že je ještě mnohem lepší, než jsem si původně myslela. Vycházelo to možná z toho, že jsem se s ní vůbec neznala, a i pro ni to byla první audiovizuální role, takže člověk nevěděl, co od ní vlastně čekat.
Musíte mít ke každému herci osobní přístup, nebo máte nějaký univerzální klíč?
Myslím, že mám osobní přístup úplně ke všemu, jediný klíč, který učím nejen herce, ale i štáb, a to dokonce i na natáčení, kde já nejsem režisérkou, je, že je mnohem jednodušší říkat si věci přímo a absolutně otevřeně než hrát nějaké hry. Musím říct, že mi to opravdu funguje a lidi ze štábu si to pochvalují, protože u filmu se občas trochu diplomatizuje, ale u nás se to snažíme držet opravdu "na férovku". Takhle přistupuji i k hercům a říkám jim vše hodně popravdě. Můj dvorní kameraman a ostřič se mi smějí, že do toho vždycky šlápnu tak upřímně, že se za kamerou chytají za hlavu, jak moc. Občas samozřejmě lidé trochu zatuhnou, protože to neříkám diplomaticky nebo nevolím správná slova, ale když se to celé sečte, tak to funguje. Já to ani neumím jinak a nestalo se mi, že bych někoho úplně zničila.
Tereza přiznala, že se kvůli vašim rolím naučila kouřit, což už jí zůstalo, skákat šipku nebo jezdit na kole. Nelákalo vás někdy vyzkoušet něco díky tomu, že jste o tom točila? Co třeba ta burleska?
Burleska mě v mém věku už neláká, ale točila jsem o tom, protože jsem sama tančila, dokud nezvítězil na celé čáře film. Takže jsem si ze sentimentálních důvodů vzala burlesku do své režie. Miluji vyjádření sebe a jakýchkoliv jiných jevů tancem. Abych překonala své hranice a měla nějaký takový nápad kvůli filmu – to ani nevím, jestli něco takového bylo, protože mám hranice už tak dost široké... Tak nevím přesně, co bych vlastně kvůli jednomu konkrétnímu filmu překračovala. Když se mi chce potápět, tak se potopím, dokonce ještě hlouběji, než mi to povolí, kdybych si chtěla skočit s padákem a měla na to čas, tak si skočím. Já ty Tereziny strachy a limity nechápu, protože je nemám, což nemusí být vždycky dobře, protože nemám moc pud sebezáchovy. Takže bych si snadno mohla naběhnout.
Ani po tom, co jste se stala maminkou, ten pud sebezáchovy nepřišel?
To máte pravdu, to se změnilo prudce a úplně jsem na to koukala, protože jsem jezdila po Praze třicítkou, bála jsem se na druhé příčce žebříku a vůbec jsem se nepoznávala, ale to si tělo udělalo samo, já jsem k tomu neměla přístup ani jsem na to neměla vliv – z někoho bez pudu sebezáchovy se najednou stal absolutní posera. Ale postupně jsem se vrátila téměř do původní polohy, protože teď už vím, že té holce se nic nestane, protože už je velká a rozumná a já už v tom, aby se jí nic nestalo, nehraju takovou roli. Tak si tělo ten strach stáhlo hormony zase trochu dolů...
Jak si užíváte léto? Máte ho pracovní, nebo spíš si ho užíváte s rodinou?
Máme ještě naplánovanou dovolenou. Dříve jsem nevěděla, co to dovolená je, ale od té doby, co je na světě Luisa, tak se snažím, aby ona byla od prvního července do posledního srpna pryč z Prahy, a z větší části se snažím být s ní. Občas na těch místech, kde jsme spolu, částečně pracuji, protože jinak to nejde a před Českou televizí se tvářím, že pracuji pořád.
Vidíte na dceři, že bude spíš po vás, nebo po tatínkovi? Co ten pud sebezáchovy u ní?
Měla jsem pocit, že je dost posera, ale teď za mnou přišlo několik lidí nezávisle na sobě s tím, že se chová spíš jako kluk a vůbec se nebojí, tak to vypadá, že jsem práci odvedla docela dobře. Myslím si, že je důležité se nebát, teď mluvím obecně, odvaha je v životě strašně důležitá a hrozně pomůže, člověk žije mnohem svobodněji, když se nebojí, a to jsem ji chtěla naučit. Nebát se a říct si o to, co by potřebovala, samozřejmě s pokorou k ostatním lidem, ale nebýt poseroutka sama ze sebe. V mých šlépějích ale podle všeho nepůjde, což je dobře. Odmítá představu, že bude fungovat v tomhle oboru, ona chce být vědkyně nebo spisovatelka, to je teď aktuální model. Už mi hodila vidle i do toho, když jsem se ji snažila přivést k věcem, které mně hodně daly, a samozřejmě netvrdím, že jiným dětem nemohou dát něco jiné věci, ale já jsem se pohybovala v oborech, které znám. Takže děvčátko hrálo na piáno a tančilo – ale už mi hodila vidle do obojího... Teď nevím, jak ji mám vést, když se rozhodla pro obory, o kterých nic nevím.
