2°C
Máte ráda hodinky, nosíte je, nebo používáte spíš mobilní telefon?
Před třemi lety jsem dostala k Vánocům nádherné hodinky a miluji je, ale jak pořád jezdím na zájezdy s divadlem, tak jak se pořád někde převlíkáme, bojím se šperky a hodinky někde nechat, aby mi to náhodou někde neukradli. Ono se totiž ne všechny šatny dají zamknout. Protože si je musím pořád sundávat, tak je vlastně nenosím, ale mrzí mě to.
Muži mají hodinky mnohdy raději než ženy, troufla byste si koupit hodinky pro svého muže?
Znám jeho vkus, takže ano.
Máte třeba problémy s dochvilností?
Naopak, mám problém, že jsem všude dřív, protože nesnáším nedochvilnost. Mrzí mě, že je spousta lidí, kteří chodí pozdě, a já potom čekáním na ně ztrácím svůj čas, který jsem mohla věnovat něčemu úplně jinému. Trochu mě rozčiluje, že jsou lidé nedochvilní.
Máte dochvilnost v krvi už od narození, nebo jste se to musela učit?
Asi ano, když jsem byla hodně náctiletá, tak mi jedna kamarádka říkala: „Nemůžeš přijít na rande první. Chodí se o deset minut později.“ Já se ptala proč a ona mi musela vysvětlit, že kluk by měl na holku čekat. Já tam vždycky stála jak kráva první a čekala, protože to tak zkrátka mám, chodím včas.
Takže dochvilnosti učíte své známé?
Já bych si netroufla nikoho nic učit. Mám ale jednu kolegyni, která mi řekla, že díky mojí dochvilnosti se to naučila také. My spolu totiž jezdíme na zájezdy autem a já ji vyzvedávám a jí bylo blbé mě nechat vždycky čekat, takže jsem ji vlastně naučila chodit včas, což mě na jednu stranu těší.
Nezdá se vám, že se čas zrychluje tím, čím jsme starší?
Čas je velice relativní, když se někde nudíte, tak se vleče, na druhou stranu když vás něco hodně baví, je pět hodin jako chvilka. Dívám se často na dokumentární filmy, miluju je a začínám chápat, že čas neexistuje. Je to veličina, která je velmi nepochopitelná a nepolapitelná, zatím, a my jsme si tady určili nějaký čas, podle kterého se řídíme, ale mně se líbí pohrávat si s myšlenkou, že čas neexistuje. Takže mě se ani nezpomaluje, ani nezrychluje, protože není.
Je to takové životní moudro, které jste se naučila?
Nenaučila jsem se to během života, jen se to stále snažím pochopit a hlava mi to nebere, stejně jako to, že je vesmír nekonečný. Člověk se pořád ptá, pátrá po tom, kde to začalo, kde to končí. Takhle to mám já s časem a baví mě si s tou myšlenkou pohrávat. V životě jsem se vlastně nic nenaučila.
Kdyby se našel přístroj, který by vás přemístil v čase, kam byste se chtěla podívat?
Neumím odpovídat na otázky "coby kdyby". Vlastně se dokážu podívat kamkoli, kam já chci, stačí zavřít oči a představit si to. Když svou představivost trochu trénujete, je tak živá, že máte pocit, že tam opravdu jste. V myšlenkách se dá lítat kamkoliv.
Vy jste se teď vrátila z Maďarska, kde jste cestovaly s dcerou. Děláte takové výlety často?
Nejen s dcerou. Ona teď začíná být mediálně známá, takže to vypadá, že mám jen dceru, ale mám také jednadvacetiletého syna, se kterým moc ráda cestuju. Naposled jsme byli v Paříži a teď se zase chystáme do nějakého dalšího evropského města. Cestuji moc ráda, v Evropě po městech, ale daleko radši cestuji k moři do džungle, někam, kde je málo lidí, a miluji moře.
Kam máte namířeno příště?
Určitě to bude Asie, asi pojedeme zase do Thajska, to je taková jistota a moje srdeční záležitost, ale ještě jsem nikdy nebyla na Borneu, tak tam bych se ráda podívala.
