2°C
Prošla jste si obdobím, kdy jste si se sebou nevěděla rady. Byla jste nejistá, nevěřila jste si…
Ano, je to pár let zpátky. Práce bylo tehdy málo, nevěřila jsem si jako herečka, nedařilo se mi ani v soukromí a všechny tyhle vnější vlivy jsem si pustila k tělu a spadla jsem do negace. Asi dva roky trvalo, než jsem se znovu nadechla a uvědomila si, že takhle jít dál nechci. Věřím, že myšlenka je ta nejsilnější věc na světě a že to, jak o sobě smýšlíme, se odráží v naší realitě.
I pro váš vztah to musel být složitý čas. Vy jste doma čekala na roli, zatímco přítel chodil do práce. Pomohl vám psychicky?
Byl skvělý, byl hlavním hybatelem toho, že jsem přehodnotila svoje smýšlení. V těžkých chvílích je důležité si uvědomit, že nejste sama a vždycky je někdo nablízku. Stačí si jen říct o pomoc.
Jak jste šla dál?
Jediná rada je pracovat na svém každodenním myšlení. Netvrdím, že by lidé měli myslet jen pozitivně. Máme právo prožívat všechny druhy emocí, můžeme se naštvat, rozbrečet, ale jde o to, dokázat si v hlavě zpracovat vše, co se kolem nás děje, tak, aby nás to negativní nepohltilo. Každá situace má své východisko. V poslední době mi například pomáhá takzvaný zoom. Pokud mě cokoli zabolí, zasáhne, rozhodí, problém nebo situaci si odzoomuji. Podívám se na ni z dálky, z nadhledu, ze všech možných úhlů a vidím, že problém není zas tak obrovský. Je to, jako když si třeba zadřu třísku a v tu chvíli mě to bolí, ale když se na ni podívám z dálky, tak je to jen kousek dřevíčka v prstu, což zas není žádná tragédie.
Kde jste na techniku zoomování, na to, jak se dopracovat k harmonii, přišla?
Úplně sama ne, v mládí jsem hodně četla různé inspirativní knihy, ezoterické, psychologické, všechno možné, co mi mohlo odpovědět na otázky, které jsem v té době měla. V období hledání jsem se potkávala s lidmi, kteří se podobným tématům věnovali, až jsem zakotvila u jedné – dnes už velmi blízké – přítelkyně, s níž tyhle věci probírám. Pracovat na sobě musíme celý život.
Pracujete přitom i s nějakými artefakty?
S žádnými křišťály, kameny ani olůvky nepracujeme, není to ani koučink. Spíš jde o to, naučit se vnímat svou intuici, na kterou kvůli rychlé době zapomínáme. Učím se rozpoznávat, co mi libé je a co ne. Učím se poslouchat sama sebe, spoléhat se na sebe, protože nikdo za mě nic neudělá. V letadle v případě stavu nouze taky máte nasadit masku jako první sobě. A je to tak i v životě. Psychiku vnímám jako takovou malou laboratoř: záleží jen na mně, co si namíchám.
Co byste chtěla, kdybyste měla tři přání?
Aby se objevil člověk, za kterým by byl náš národ ochoten jít a který by změnil celkovou atmosféru k lepšímu. Druhé přání by bylo vysázet tolik stromů, kolik by bylo potřeba. Všude. Na polích, loukách, ve městech. V Praze například pořád čekám, kdy začnou developeři stavět domy se zelenými střechami, a zatím nic. A do třetice (dlouze přemýšlí)... Aby se můj život udržoval v harmonii a rovnováze, protože jakmile v ní budu, zbytek se dostaví sám.
Čekala jsem, že jedno z přání bude miminko. Jak moc je pro vás rodina důležitá?
Mám to takhle: co má přijít, přijde, co nemá, to nepřijde. Velmi si přeji děti, byla bych šťastná. Což zase neznamená, že momentálně jsem bez dětí nešťastná. Jen nechci věci dělat nepřirozeně.
Přemýšlí Jana Plodková o umělém oplodnění nebo o adopci? To se dozvíte v novém vydání Blesku pro ženy. Na stáncích od pondělí 27. května nebo on-line na iKiosku ZDE >>>
