2°C
Dvacet let je docela dlouhá doba, ale nezdá se, že by se podmínky nějak extra změnily. Nebo ano?
Musím spravedlivě uznat, že se toho změnilo poměrně dost. Ano, na opravdové systémové změně musíme ještě zapracovat, ale na úrovni jednotlivých rodiček je toho spousta. Každá žena si dnes může přinést k porodu svůj porodní plán a trvat na jeho dodržování. Ženy si do porodnic mohou vzít svou „osobu blízkou“ – a to ve většině porodnic bez poplatku, případně hradí jen pomůcky, jako je například jednorázový plášť. V mnoha porodnicích už mají zkušenosti s porodem v jiných polohách než jen v antigravitačním pololehu na zádech s nohama nahoře. Ovšem důležitost přípravy tu zůstává stále, často mám chuť ženám neustále zdůrazňovat, ať se informují o svých právech a ať na svých rozhodnutích více trvají.
Přesto mi kamarádky, které nedávno rodily, říkají, že ne všechno bylo ideální. Třeba bonding postrádaly...
Většina lékařů i porodních asistentek zná význam nerušeného bondingu a 24hodinového kontaktu matka-dítě, ideálně „kůže na kůži“. Bohužel to neznamená, že ho automaticky podporují. Ale přece jen, když už to čerstvá matka požaduje, někde vzadu v jejich hlavě se rozsvítí kontrolka uvědomění si, že je to správně a že by dvojice matka-dítě neměla být rušena. Žena, která je na porod připravena, ví, co chce, a hlavně ví, co nechce, má větší šanci než před dvaceti lety, že se jí podaří prožít porod podle jejích představ.
Máte vůbec ještě sílu někoho přesvědčovat o tom, že porod by mohl vypadat i v porodnicích jinak?
Pro mě osobně je nejtěžší vidět, že mnohé ženy jsou stále v porodnici semlety, nerespektovány, trápí se pak v lepším případě výčitkami a poporodními traumaty. V horším případě mají i šrámy na těle – například nástřih hráze provedený proti vůli rodičky je podle mě do nebe volající hrůza. Nechápu, že se více žen nebrání aspoň posléze podanými žalobami. Nástřih je téměř vždy zbytečný a násilný. Nejde o záchranu dítěte.
Co je tedy podle vás potřeba, aby ženy dělaly?
Je „jen“ potřeba, aby byly zákony dodržovány a práva žen respektována. Aby si zdravotníci zvykli poskytovat péči na základě informovaného souhlasu, tak, jak jim to zákon nařizuje. To znamená, že by každá rodička, potažmo každý pacient a pacientka v systému byl/a řádně informován/a o nabízeném zákroku, o jeho přínosech a hlavně – o jeho rizicích. Tak, aby se každý mohl v klidu rozhodnout, zda ho podstoupí. Ano, i během porodu je na to většinou dost času.
Mělo by se změnit i chování zdravotníků?
Jsem o tom přesvědčená. Měli by ženy podporovat, nabízet a nikoli vnucovat, doporučovat a nikoli manipulovat. A naprosto samozřejmě by měli poskytovat péči podle nejnovějších odborných doporučení, která plynou z výzkumu, tedy Evidence Based Care. Dnes ji zhusta poskytují pod heslem "takhle jsem se to, milá paní, naučil ve škole a dělám to už dvacet let" a neuvědomují si, že je to spíše ostuda. Porodnictví jako obor se neustále vyvíjí!
Proč je tak velká nevraživost mezi porodníky a těmi, kteří se snaží z porodu udělat něco intimnějšího, co bude ženám vyhovovat?
Já mám mezi lékaři a lékařkami mnoho přátel a spolupracovníků, takže to tak vyhroceně nevnímám. Rozhodně to není tak, že by tu stáli na jedné straně samí lékaři a lékařky a na druhé straně ti, kdo se snaží o pozitivní změny – i spousta lékařů a nemocničních porodních asistentek o pozitivní změny usiluje. Určitou nevraživost vnímám tam, kde jde lékařům zřejmě o pocit autority a prestiže – a o peníze.
No ano, spousta žen si raději za nadstandardní péči připlatí porodníkovi do kapsy, aby proběhl porod pokud možno podle jejich představ…
Je pravda, že pokud by byl systém upraven podle odborných doporučení, péči v těhotenství i při porodu a po něm by poskytovaly zejména porodní asistentky, některým lékařům by přestaly plynout úplatky do kapes. Podle našich zjištění některé ženy za porod, tedy za přítomnost „svého“ lékaře či lékařky platí od 10 do 80 000 korun! Nynější systém je drahý i pro zdravotní pojišťovny. Výhoda dobře nastaveného systému, kde o fyziologické ženy pečují porodní asistentky, je vedle bezpečí i obrovská finanční úspora, v řádu miliard korun ročně!
Máte sedm dětí, pět z nich se narodilo doma. Nebála jste se?
Popravdě – právě proto, že první dva synové se narodili v nemocnici, bojím se spíš tam. Narušování průběhu porodu, zbytečných a mnohdy vyloženě škodlivých zákroků, bohužel i nerespektování a ponižování. Kluky se mi podařilo porodit přirozeně, hezky, ale to nebyla zásluha místa porodu, naopak, podařilo se to spíš navzdory tamní atmosféře. Jsem si jista, že bych si dnes dokázala přirozený průběh porodu ohlídat v kterékoli nemocnici. Ale bylo by mi té zbytečné ztráty tolik vzácné energie líto, nejspíš bych prodebatovala celý porod, místo abych se soustředila na své dítě.
Přesto nejste propagátorkou porodů doma, jak jste někde řekla. Stále platí, že žádné ženě neporadíte, aby rodila doma?
Občas, většinou když jdu z nějaké vyostřené debaty, arogantní lékařské prezentace či z návštěvy porodnice, zoufám si a říkám si, že snad začnu porody doma skutečně propagovat. Ale opravdu to nedělám. Volba místa a dalších okolností porodu je velice individuální záležitost, to si musí každá žena rozhodnout sama, samozřejmě také v souladu se svým zdravotním stavem.
Co tedy naopak velmi ráda budete propagovat?
NORMÁLNÍ POROD. Tento termín zavedla a používá Světová zdravotnická organizace a jde o přirozený, fyziologický porod. Takto může porodit většina žen, má-li k tomu dobré podmínky, zejména podporu a základní odbornou péči. Tady bych zmínila ještě jeden termín WHO – láskyplná péče. Takže pojďme všichni propagovat a podporovat normální porod a láskyplnou péči porodních asistentek. Jediné doporučení ohledně místa porodu pro zdravé, takzvaně nízkorizikové ženy zní: roďte tam, kde se cítíte bezpečně.
Chápu rozhodnutí žen, že chtějí rodit tam, kde se budou cítit dobře, kde jim nikdo nebude říkat, kdy mají tlačit, kdy ne. Ovšem trošku mě překvapilo, když jste řekla, že i kdybyste věděla, že se dítě narodí mrtvé, přesto byste rodila doma. Opravdu?
Šlo o situaci, kdybych v těhotenství zjistila, že moje dítě má vady neslučitelné se životem, nebo se ukázalo, že už nežije, takové případy se stávají. Ano, velmi ráda bych i v takové situaci porodila v klidu domova, jen s porodní asistentkou, pokud bych nějakou našla. Považuju to za nejšetrnější způsob pro sebe i celou rodinu.
Já sama mám tři syny, ten první se narodil ve 30. týdnu. Kdybych nebyla v porodnici, zemřel by. Popravdě, neumím si představit, že bych se dobrovolně rozhodla pro porod doma s vědomím, že bez přístrojů nepřežije. Ano, porodnice nebyla pobytem v pětihvězdičkovém hotelu, ale prostě jsem to akceptovala.
To je samozřejmě velmi rozumné, nejspíš jediné možné správné rozhodnutí. Neznám ženu, která by volila jinak. Pokud dítě či žena potřebuje odbornou péči, kterou není možné poskytnout doma, je porod v nemocnici skvělá volba. Rodit doma je doporučeno v termínu porodu, tedy od 37. do 42. týdne těhotenství, pokud vše probíhá normálně.
V poslední době se hodně mluví o porodu vévodkyně Kate, která rodila v londýnské porodnici, měla takzvaný hypnoporod a po pár hodinách šla domů a usmívala se. Myslíte, že právě to, že se mohla rozhodnout, jak bude rodit, ovlivnilo i to, jak porod zvládla?
Porod vévodkyně Kate přinesl ženám jedno základní, velice důležité poselství: každá žena se může rozhodnout, jak bude rodit, nejen vévodkyně! Ano, samozřejmě, že dobrá příprava a vědomý přístup celý proces velmi pozitivně ovlivňují! Říká se, že porod se odehrává „v hlavě“, naše psychika má obrovský vliv na hormonální rovnováhu a tím i na podobné přirozené procesy.
Ještě se vrátím k vám. Sedm dětí, to je dnes poměrně nezvyklé. Dá se zvládnout tak početná rodina?
Většina našich dětí je už dospělá, takže hlásím, že se to zvládnout dá. Teď už máme doma vlastně jen tři, což už je celkem běžný počet. Ano, dáváme dětem svobodu – a ano, máme určitá pravidla, na kterých trváme, ale o nichž s dětmi průběžně diskutujeme a posouváme je. Podle mě je třeba nechávat dětem postupně větší a větší díl zodpovědnosti, jen tak zvládnou úspěšně vylétnout z hnízda. Mým nejdůležitějším rodičovským přáním je, aby naše děti byly šťastné a činily šťastným i své okolí.
Je asi jedno, kolik má ženská dětí, pořád je to každodenní makačka. A někdy i frustrující. Neříkala jste si někdy: byla jsem hloupá, tolik dětí jsem neměla nikdy mít?
Ne, to mě nikdy nenapadlo, opravdu. Děti přicházejí postupně, takže to bylo vždycky zvládnutelné. Důležité je, že děti nemám sama – mám muže, se kterým je radost je mít. Klidně bych měla ještě jedno.
Někde jste řekla, že vás v mládí oslovil ekofeminismus, tedy návrat ke kořenům. Pořád to platí?
Jsem feministka i bez eko. Věřím, že snad každá žena je feministka a každý muž feminista, to nesouvisí s nějakým odmítáním ženství. Nevím, jak se stalo, že tohle slovo má sílu rozbušky a málokdo se k němu hlásí. Feminismus prostě hlásá, že muži a ženy mají stejná práva. Každý člověk je samozřejmě jiný a naše životy se liší, každý jdeme svou cestou – ovšem naše možnosti by neměly být omezeny jen dle toho, že nemáme, či máme penis. Každý z nás je svobodná bytost a život máme ve svých rukou – i to je pro mě feminismus.
To, že jsem žena, ještě neznamená, že budu doma prát, žehlit a uklízet a můj muž vydělávat peníze a starat se o auto – to všechno si mezi sebou domluvíme a rozdělíme podle našich postojů a preferencí. Snad jediná činnost, kterou nemůžou dobře zvládat obě pohlaví, je kojení.
