2°C
Opravdu si vás na ulici tak moc spojují s postavou?
Stávalo se to hlavně ze začátku. Lidé mě zastavovali a říkali: "Buďte hodný na Adrianu." Nebo: "Neměl byste tolik pít." Samozřejmě jsem rád, když mě poznají, ale bohužel se to vždycky stávalo v situacích, kdy by chtěl mít člověk klid.
A teď už je to lepší? Přece jenom ten váš Evžen se napravil, abstinuje...
No právě. Kamkoliv přijdu, všude se mě ptají, jestli jsem taky abstinující alkoholik. V hospodě mi nenalejou. Říkají: "Vždyť vy nemůžete..." Dokonce jedna paní v cukrárně mi nechtěla dát v třeskuté zimě ani rum do čaje.
Ale vysvětlil jste jí to, že?
Nakonec jsem to ukecal na "malýho panáčka". Taková je daň za herectví.
Nedá se nic dělat, hrajete to zřejmě až příliš dobře. Nebo to znáte?
Ne že bych se alkoholu nikdy v životě nedotkl, ale nikdy jsem nespadl takhle hluboko do alkoholového deliria. A vždycky jsem měl kde spát, co jíst, kde bydlet a tak. Zažít bych to tedy nechtěl. Ale kdo by chtěl...
A teď se vás určitě všichni ptají, jak to bude s Evženem a Aničkou, že?
No jo, ale to já nemůžu nikomu říct.
To nemůžete, ale můžete říct, jak spolu vycházíte?
Já myslím, že skvěle. S Ljubou jsme se dříve neznali. Teda já ji znal z obrazovky, ale osobně jsme se poznali až tady. A hraje se nám spolu moc dobře.
Co vás na té postavě nejvíc baví?
Musím říct, že když jsem hrál alkoholika, bylo to vděčnější téma než teď, když sekám dobrotu. Na druhou stranu – role nerudných chlapíků mě provází celý život. Hrál jsem samé úchyláky a jinak psychicky narušené jedince. Zato teď jsem pomalu lamač ženských srdcí. Takového hodného, milého, krásného a jasnozřivého člověka aby divák pohledal. Ale jo, mám ho rád a líbí se mi, že má tak moc rád svou dceru.
Takže i v Ulici jste rád?
Pokud zrovna nemrzneme nebo se nepotíme venku... Nevím, co je horší, jestli v únoru hrát duben a mrznout v tričku s krátkým rukávem, nebo v srpnu, když je takové vedro, že se nemůžete pohnout ani nahý, být nabalen do kožichu a předstírat podzim.
Na které natáčení nejspíš jen tak nezapomenete?
Asi na to, jak jsem maloval zeď.
Co na něm bylo úžasného?
Úžasného nic, měl jsem zraněné koleno a chodil o berlích. Takže jsem se o holích dobelhal před kameru, pomocné režii podal berle a začal točit. Stál jsem na jednom místě na bolavé noze, matlal štětkou pořád stejný kus zdi deset krát deset centimetrů a předstíral jsem, jak jsem úžasný vitální malíř pokojů.
Točíte i dvanáct hodin v kuse. Co pak děláte, když přijdete domů?
Dám si skleničku červeného. Jednu. Malou. Takže mi ta lahev vyjde akorát na týden.
