2°C
Před pár lety jste řekla, že vaše práce je zároveň i váš koníček. Platí to pořád?
Už se mi párkrát stalo, že mi to nepřineslo zadostiučinění. Baví mě, když řeším složitý případ a když můžu poskytnout i psychologickou podporu, ale běžná rutina mě už dostává. Taky mi bylo šedesát a trošku bilancuji a říkám si, kde mám ještě využít to, co jsem za těch třicet let nasbírala.
Myslíte, že za to může ta šedesátka?
Nemyslím. V rodině, ze které pocházím, jsem před rokem a půl řešila složité záležitosti, které mnou otřásly, a začala jsem asi víc přemýšlet o svém bytí.
Byla rutina důvodem k tomu, že jste se pokusila vstoupit do vrcholné politiky?
To ne. Tyhle ambice jsem měla vždycky. Souvisí to s tím, že ochránit a uřídit screening nejde z ordinace. Jsem sice v různých komisích, ale to nestačí.
Chtěla jste být prostě víc slyšet. Mrzí vás, že to nevyšlo?
Ano, a kdybych mohla, šla bych do toho znova. I když jsou kolem mě lékaři, kteří jsou skvělí, nejsou ochotní bojovat za věc a je málo těch, kteří to dokážou formulovat.
Změnil se nějak přístup žen k prevenci rakoviny?
Nechali jsme si udělat průzkum, z něhož vyplynulo, že 63 procent žen chodí na screening ve věku od 45 let do 55, ale nemůže se to pohnout výše. Asi jsou tam cítit dozvuky té generace žen, která byla zvyklá říkat, já jsem tady, postarejte se, a která si neváží svého zdraví. Mladá generace má mnohem větší povědomí a taky moc dobře ví, co je to za dar být zdravý. Takže nám z toho vzešlo heslo: Vezmi mamku na mamograf.
V čem může ten mamograf pomoct? Jak to, že někdo rakovinou onemocní, i když žije zdravě, a jiný ne?
Žádná žena nemá recept na to, jak zabránit vzniku nádoru. My jim můžeme díky mamografu pomoct v tom, že i když to třeba mají ve hvězdách nebo v osudu, tak jim tu rakovinu najdeme včas, aby nepřišly o život a léčba probíhala snáz.
Věříte na ženskou intuici, která ženy dovede do vaší ordinace?
Některé ženy sem skutečně přicházejí a mají tušení, takový divný pocit, takže jakási intuice asi skutečně funguje. Jako velký problém vidím ale to, že rakovina prsu roste především v civilizovaných zemích, což je podle mě důsledek ztráty ženství.
Myslíte, že se snažíme až moc vyrovnat mužům?
Ano. Možná se to nebude někomu líbit, ale boj za práva žen a postavení je něco jiného než zůstat ženou. Jde o něco jiného. Moderní společnost vede k potlačování rozdílu mezi ženami a muži a chce po ženách to samé, co po mužích. A samozřejmě obráceně. Ty role se mění, muži už nejezdí na koni a neloví zvěř, jen těžko prokazují svou chlapskost. Ženy i muži si dnes těžko hájí svou roli. V tom je podle mého názoru možná příčina nemoci. Vzdor těla, které křičí: "Ne, já už nechci být chlap!"
To se asi některým ženám nebude moc líbit…
Žena má své limity, když něco neuzvedne, nemá se překonávat, ale má říct: Hele, já to prostě nedokážu. A nemá se cítit špatně. Pokud si myslí feministky, že tohle je špatně, tak to je ten pravý feminismus. Ze své zkušenosti vidím, že rakovinou onemocněly ženy, které si myslely, že je správné zvládat ženskou i mužskou roli.
Musí podle vás ženy při léčbě přehodnotit své myšlení?
Vidím, že ty ženy, které své vzorce myšlení změnily, se uzdravily, a i když to třeba vypadalo beznadějně, jsou tu pořád.
Pomáhá při léčbě i víra?
Když člověk v nic nevěří, je sám. Ve dvou se to lépe táhne a je jedno, o co se člověk opírá. Když se o něco opře a věří tomu, ztratí zábrany a bojí se méně.
Co je podle vás tedy nejdůležitější, aby byla léčba úspěšná?
Důležité je, když už jsou uzdravené, aby se pokusily zamyslet nad tím, co byl původ té jejich rakoviny. Většinou jsou to jejich strachy a udusané ženství. Skoro bez výjimky onemocněly totiž ženy, které svému okolí dokazují, že zvládají všechno.
Jak snášejí diagnózu partneři a manželé nemocných žen?
Chlapi to nedávají tolik najevo, ale podle mě je to zasáhne víc než ty ženy.
Myslíte, že je děsí, že by jejich žena mohla přijít o prsa, symbol ženství?
To ani ne, to bych mužům nepodsouvala. Otřese jimi nejistota, protože žena je jistota, základ rodiny, a to se najednou změní. Muž má totiž na nevědomé úrovni pocit, že je to jeho vina. To jsem někde četla, ale asi to tak může být.
Takže se vlastně neléčí jen žena, ale celá rodina. Nemoc postihne všechny.
Zcela určitě. Zejména mladé ženy začnou měnit vzorce chování, začnou být svobodnější, což nese těžce právě ta rodina. Po léčbě prostě může být žena jiná než předtím. A pro toho muže to může být problém. Ne kvůli tomu, že přišla o prso, ale kvůli tomu, že je jiná. Žena nepřestane být sexuálním objektem, jen změní své myšlení.
Stalo se vám, že některá žena odmítla léčbu a rozhodla se jít alternativní cestou?
No, ty většinou skončí špatně, protože se musí udělat aspoň ta nejzákladnější věc: odstranit ten nádor. Pak ať si třeba kombinuje různé metody.
Bojí se ženy chemoterapie?
Ano, bojí. Je to toxická léčba, která musí být jedovatá, aby ten nádor zabila. Ale nejzákladnější je dát ten nádor pryč. A pokud žena nechce chemoterapii, tak se ji snažím přesvědčit, aby si nechala pro jistotu odstranit celý prs. Těchto žen je ale minimum.
Kdysi jste řekla, že jste ráda, že nemusíte léčit klasickou cestou, ale že jen diagnostikujete. Co vám na klasické medicíně vadí?
Ta léčba je málo individualizovaná a více se léčí podle šablon. Když bych já měla léčit, chtěla bych být v rozhodování svobodnější. Podle mě lékaři nejsou svobodní, musí léčbu podávat podle mezinárodních schémat, v nichž není na jemnou individualizaci prostor. A i když si myslí, že by pro tu konkrétní ženu byl vhodný jiný postup, je těžké to udělat.
Jak si správně vyšetřit prsa? Podívejte se na návod!
Na začátku jste mluvila o rutině, která vás ubíjí. Jak relaxujete?
Hraju na basu a umíme to pěkně rozjet. Začala jsem se učit italsky a moc mě to baví. Chci pro sebe dělat něco, co vlastně nepotřebuji. Dělám si dobře.
Co byste si nejvíc přála?
Moc bych si přála, kdyby na mamograf chodilo nejméně 75 procent žen, pořád nám někde těch 15 procent visí, které si nechávají utéct výhodu toho screeningu. Přála bych si, aby kvalita screeningu zůstala taková, jaká je, aby byly neotřesitelné podmínky, za nichž mamografická centra fungují. Taky bych si přála, aby po mně jednou někdo tu štafetu převzal. Ještě se sice do důchodu nechystám, ale nemládnu. No a lidský sen? Aby se ženské vrátily do sukní. Když máme na sobě sukni, vnímáme se jinak a cítíme se jinak. Být ženou není žádná ostuda. I ve vysokém postavení můžeme zůstat ženou, tím nic neztratíme, naopak.
