Sledovala jste pětatřicet let zblízka vztah šesti párů. Jak to změnilo pohled na váš vlastní vztah?

To víte, že jsem díky tomu mnohem víc přemýšlela i o sobě. Ostatně vždycky mi udělá největší radost, když mi diváci říkají, že právě díky dokumentu začali víc přemýšlet i o svých vztazích. Já to měla samozřejmě podobně.

Co jste zjistila?

My jsme spolu s manželem třiačtyřicet let. Došla jsem k úvaze, že důležité je uvědomit si, že kdykoli něco získáte, tak něco jiného ztrácíte. Není možné si představovat, že manželstvím jen získáme něco navíc. Že bude všechno stejné, jak bylo, jen s nějakým bonusem. Naopak. I s manželstvím vždycky o něco přijdeme. A s tím je třeba se smířit.

O co jste přišla vy?

Prostě vám dojde, že nemůžete třeba zapřádat jiné vztahy, že si nemůžete dělat koníčky bez omezení, zvlášť když máte děti. Není důležité, o co přijdete. Zásadní je uvědomit si, že s něčím novým vždycky o něco přijdete. Na tom se pak dá stavět. Navíc neexistuje vztah, kde by všechno běželo jako po drátkách, všude jsou nějaké výbuchy a jde o to, jak jsou lidé schopni ustoupit. Není to tak, že jedete jako mašina a všichni vám musí z cesty. Ve vztahu prostě musíte občas přibrzdit a přizpůsobit se. A to může být často problém.

Podívejte se na rozhovor s Helenou Třeštíkovou, kde mluví právě o svém manželství:

Jak moc pro vás bylo důležité, že jste se mohla věnovat kariéře?

Naprosto zásadně. Oba s manželem pocházíme z podobných rodinných modelů. Moje maminka vždycky pracovala, Michalova maminka taky a nikdy to těm mužům nevadilo, což je fajn. Já měla na škole známost, jeho maminka se zcela obětovala tatínkově kariéře a on mi říkal, že něco takového od partnerky očekává. Naštěstí to řekl včas. Tak jsme se rozešli, i když mě to tehdy dost mrzelo.

Váš muž na Facebooku vtipně komentuje váš vztah, a teď dokonce vydal knihu svých facebookových statusů s názvem Jen aby, řekla moje žena. Třeba psal, že jste vyndala z mrazáku něco k obědu, o čem jste vlastně ani nevěděla, co to je. To si určitě vymyslel.

Vůbec ne. To bylo ještě horší. Řekla jsem mu, že bude k obědu filé, a když to začalo rozmrzat, ukázalo se, že to je chobotnice. On je naopak velmi pravdivý.

Lenka Klicperová: Kdybych uměla arabsky, možná bych se strachy složila

Vás nestresovalo, že nevíte, co bude k obědu?

Vůbec. To je právě přístup z našich rodin. Ani v jedné se jídlo moc neprožívalo. Když jsem byla malá, bydleli jsme na Václaváku a na Štědrý den jsme si do blízké rybárny došli pro salát, polévku i rybí řízky. Ušetřili jsme tím spoustu času. Představa, že celou neděli vařím, je hrozná. Hlavně aby to bylo co nejrychlejší. A Michal to od začátku respektuje. Šetření času je pro nás jedna z důležitých hodnot.

Šetříte čas i na úklidu?

Samozřejmě. Na to platím paní. Ale aby to nevypadalo, byly doby, kdy jsem uklízela já, ale u nás se vždycky uklidily věci, které byly vidět, a na ty ostatní se tak trochu kašlalo.

Takže přístup k úklidu a vaření máte stejný jako vaši rodiče. Co děláte jinak?

Já vlastně převzala rodinný model beze změn. Akorát nečtu svým dětem jejich deníky. To moji rodiče dělali.

Celý rozhovor s Helenou Třeštíkovou (68) si můžete přečíst v novém čísle časopisu Blesk pro ženy!

Pamatujete si na seriál Divoký anděl? Takto dnes vypadají jeho hrdinové