Koučka Štěpánka Hojdová o ženské síle, intuici a potřebách rituálu | Pro ženy | Blesk.cz

Koučka Štěpánka Hojdová o ženské síle, intuici a potřebách rituálu

18. února 2018 | 06:00

Ještě nikdy jsem nepotkala člověka, který by byl tak klidný a energický zároveň. I když to byla Štěpánka, kdo měl mluvit, nakonec jsme skončily u toho, že jsem mluvila já o svých pocitech a životních snech. Nejdůležitější, co jsem si z inspirativního setkání odnesla? Poznání, že odpovědi najdeme sami v sobě, nikoli venku.

Štěpánka Hojdová je koučkou pro ženy a zakladatelkou projektu Women´s Talks, který nabízí prostor pro otevřenost, sdílení a setkávání se. Štěpánčinou snahou je další povzbudit k vzájemné podpoře a pomoci. "Každopádně doufám, že všechny posluchače naše povídání inspiruje a pohladí na duši," říká o svém projektu.

Na stránkách najdete rozhovory s více či méně mediálně známými osobnostmi, jako jsou například Iva Kubelková, Emma Smetana, Tomáš a Tamara Klusovi, Helena Houdová nebo Adéla Vinczeová (Banášová).

Co znamená koučink pro ženy?

V porovnání s klasickým koučinkem je rozdíl hlavně v záměru, se kterým klientka přijde. V koučinku pro ženy jde velmi často o vztahy. Vztah k sobě samé jako k ženě, vztah k mužům, vztah v podstatě ke všemu, ale je tam ta nadstavba ženského úhlu pohledu. Co to vlastně dnes znamená být ženou? Co to znamená pro mne?

Prostřednictvím koučinku se hledají odpovědi na tyto otázky a zároveň se vygenerují akční kroky, které žena potřebuje podniknout, aby se dostala sama k sobě a do své síly. Já se specializuji na deep koučink, v němž jde o hluboké ponoření se do sebe samotné a nalezení odpovědí. Je to v podstatě odtržení pozornosti od hledání odpovědí venku a místo toho jde o hledání odpovědí v sobě. Každý člověk je jiný. Každá žena je v jiné životní fázi. Otázky mohou být podobné, avšak odpovědi se liší.

Zachování individuality a respektu k procesu každé ženy je zásadní! Pro některou může v tomto momentě znamenat být ženou obléct se do květovaných šatů a vzít si červenou rtěnku, pro další to může znamenat něco úplně jiného. Někdo se potřebuje zklidnit, někdo nabít energií. Jsem jen průvodcem, pokládám otázky. Velmi často klientka dojde tam, kam já sotva dohlédnu.

Štěpánka Hojdová v průběhu rozhovoru s Ivou Kubelkovou.
Štěpánka Hojdová v průběhu rozhovoru s Ivou Kubelkovou.

A co pro vás znamená být ženou?

V každé životní fázi to pro mne znamenalo něco jiného. Velké změny pro mě přišly s porody mých dětí. Porod dcery Štěpánky mi rozjel velkou transformaci. Dostala jsem se do hluboké sebereflexe, která byla až ohromující. Doslova mne dostala na kolena a donutila požádat o pomoc. Díky interakci s ní jsem se učila bezpodmínečné lásce. Za pomoci knížek, pravidelného plnění úkolů a později i za pomoci terapeuta jsem se podívala tváří v tvář svým traumatům a podařilo se mi je zpracovat na takové úrovni, že jsem tento druh lásky prožívala naplno. V tu dobu pro mne býti ženou znamenalo tento stav – bezpodmínečná  láska.

Druhým milníkem byl porod syna. Proces porodu byl mnohem vědomější a naplno jsem si uvědomila svou sílu. Ženskou sílu. Vedle bezpodmínečné lásky jsem pocítila klid, ale zároveň i obrovskou, tvořivou energii, kterou v sobě každá máme. S těmito kvalitami je mnohem snazší překonávat strachy a výzvy.

Díky těmto prožitkům a procesům je pro mne snazší vytvořit projekt, který nikdo stejným způsobem ještě nedělal, a případně zpracovat kritiku, kterou takováto práce provází. Sdílení je citlivá záležitost a přináší s sebou různé odezvy. Věřím, že za pomoci uvědomění, kultivování a vyživování hodnot, které jsem v sobě díky těmto prožitkům rozvinula, jsem schopna tvořit a užívat si projekt typu Women’s Talks. Pro mne proces tvoření znamená být schopna nahlédnout do sebe, něco objevit, pochopit a pak z toho „výletu“ vytvořit projekt typu WT. Přichází s tím určitá originalita a autenticita. Toto dnes pro mne znamená být ženou.

Jak člověk najde tu svou vnitřní sílu a odvahu sdílet osobní věci s někým, kdo je pro něj v podstatě cizí?

Opět je to velmi individuální záležitost. Někdo se tak narodí, někdo k tomu dojde přirozeným vývojem. Cest je spousta. Pokud je tento stav naším cílem, ale nedaří se to, je potřeba si to nejdřív zpracovat sama se sebou, dokázat se sobě podívat do očí a říct: tohle je můj příběh, tohle jsem prožila, tak to prostě je a má to nějaký svůj důvod, proč jsem to prožila – a od toho se odpíchnout. Přijmout celou svou historii a nestydět se za ni.

Zároveň přijímat své omyly a vnímat je jako součást procesu. A také to, že některé bolestivé situace z nás udělaly toho, kým jsme dnes. Například teď momentálně je mým tématem sdílení a otevřenost. Díky tomu, že jsem schopna být otevřená a sdílet, vytvářím bezpečný prostor pro sdílení s ostatními. Věřím, že se to odráží i na mých rozhovorech.

Jak vás napadlo založit projekt Women´s Talks?

Úplně prvotním impulzem bylo, když jsem čekala dvojčata a o jedno jsem přišla. Lékaři nevěděli, co se mnou dělat, nevědělo se, jestli to není mimoděložní těhotenství. Ukázalo se, že obě miminka jsou v děloze a teď nezbývá než čekat na to, až se to malé vstřebá. Bylo to dramatické a v jednu chvíli toho na mě bylo už moc.

Vše trvalo šest měsíců. Zároveň mi volala má kamarádka terapeutka, té jsem řekla, co se děje, a ona mi nabídla, jestli nechci udělat rituál. V tu chvíli mi to připadalo jako blbost. Nakonec jsem ale za ní náhodou jela na víkend a ona zrovna u sebe pořádala ženské kruhy.

Co to jsou ženské kruhy?

To je terapeutický víkend, kdy terapeutka provádí skupinu žen hlubinnou terapií. Síla spočívá ve vzájemném sdílení. Díky pocitu bezpečí a porozumění jsem se uvolnila a probrečela jsem celý víkend. Jedna z účastnic byla masérka a nabídla mi masáž. Díky síle prostředí, uvolněným emocím a masáži jsem se uvolnila a rozjela se mi vizualizace, při které jsem se s miminkem rozloučila. Viděla jsem i svého syna, šestiměsíčního v děloze, jak se se sourozencem loučí.

Vizualizace?

Ano, najednou jsem to viděla, je to jakoby sen, ale jste vzhůru, prostě to najednou vidíte. A za týden jsem šla na kontrolu k doktorovi a druhé miminko bylo pryč. Šlo o to, že kdyby mi ho vyndali, tak by děloha vypudila i to živé dítě, takže se muselo čekat na to, až mé tělo vstřebá ten mrtvý plod, byl pár týdnů starý, byl malinký.

Po těch šesti měsících tedy došlo k tomu, že můj syn protrhl schránku, a tím pádem mé tělo plod dokázalo vstřebat. A v té chvíli jsem si uvědomila, že jsem šest měsíců prožívala trápení, ale pak stačil jen jeden víkend, uvolnit se, vybrečet se a nechat ho jít. Mentálně, rozloučit se s ním.

To byl tedy ten moment, kdy jsem si uvědomila, jakou sílu má sdílení. Dřív jsem nějak neřešila ženy, muže, ale tenhle zážitek pro mě byl tak důležitý a zásadní, že jsem si řekla, že ženy by se měly scházet a vytvářet si pro sebe navzájem prostředí, kde se i takové intimní věci dají sdílet. Případně ty věci nechat odejít, uzavřít je...

To se moc ale nehodí do dnešní doby, kdy je každý spíše uzavřený do sebe.

Já si myslím, že zásadní pro nás je následovat intuici. Například když nás to táhne někam, o čem logicky pochybujeme. Bojíme se nebo si o tom myslíme, že je to ulítlé, přesto nás k tomu něco táhne... Je fajn občas zkusit nechat se vést tím „něčím“.  A pak se většinou začnou dít věci, zázraky. To je přesně to, co se stalo mně. Věc, kterou jsem se snažila řešit šest měsíců analyticky, rozumem, za pomoci západní medicíny, se během dvou dnů vyřešila pomocí sdílení a uvolnění.

Vždycky jste uměla poslouchat svou intuici?

Já si myslím, že nějaké napojení na ni tam pro mě bylo od malička. Od malička jsem sledovala mého tátu, jak se snaží léčit své alergie jógou a meditacemi. Jednou jsem byla nemocná, myslím, že mi bylo tak pět let, přišel ke mně do pokoje táta a řekl mi: když se nadechuješ, představuj si, že vdechuješ žluté léčivé světlo, když vydechuješ, představ si, že z tebe odchází světlo černé. Mně se to povedlo během vteřiny udělat a druhý den jsem byla zdravá. To bylo poprvé, kdy jsem se setkala s uvědoměním, že dokážeme měnit věci mnohem víc, než si myslíme, že i to naše zdraví a nemoc jsou nějaký náš výtvor nebo zpráva.

Dá se říct, že ke koučinku jste se dostala náhodou, díky tomu, čím jste si prošla?

Ano, ale až když jsem byla připravená, tři roky jsem intenzivně terapeuticky pracovala sama se sebou za pomoci psychoterapeuta a psychologa. Vyřešila jsem si minulost a pak jsem cítila, že chci svou pozornost zaměřit na přítomný okamžik a na budoucnost. Tvořit svůj život, někam se posunout, ne se pořád otáčet dozadu. To, co můžu se svými dary, s tím, kdo jsem, co jsem prožila, tvořit. A o to v koučinku jde.

Je tam pár cvičení, při kterých nahlédneme do minulosti, ale vždy jen krátkodobě a za účelem získání určité informace, která slouží k další práci. Pak se vždy soustředíme na to, co se děje teď a čeho chce klient dosáhnout. V deep koučinku je to víc o otázkách typu: kdo jsem, proč jsem tady, co s tím můžu udělat. O tom je koučink.

Jde obecně říct, co je největší chyba, kterou ženy dělají?

Já osobně na chyby moc nevěřím, takže je to těžké takhle obecně říct, nejde rozhodně generalizovat. Jsem zastánce individuality, každý má tu cestu jinou a nesrovnatelnou s druhým.

Univerzální recept na štěstí prostě neexistuje!

Předně bych chtěla říct, že každý je schopen prožívat radost, lásku a vnitřní klid. Ale každý k těmto hodnotám dojde svou vlastní cestou, svým vlastním způsobem. Je fajn umět se napojit na toho našeho vnitřního průvodce. Mým úkolem je právě tuto schopnost v člověku probudit. V momentě, kdy se porovnáváme s ostatními, přicházíme o možnost poznat svůj vlastní dar. Je potřeba nechat se inspirovat a pak jít svou vlastní cestou. 

Autor: Lucie Houdková
1080p 720p 360p
DesktopMobile