2°C
Je vám sedmdesát jedna let, přitom jste neskutečně aktivní. Umíte si představit, že byste si celý den jen četl nebo se procházel a nic nemusel?
Vždyť já čtu i chodím. Každý den nachodím zhruba patnáct kilometrů a rozhodně ne proto, že bych musel. Ale do důchodu se zatím nechystám.
Myslím si, že mužům se stárne líp než ženám. Minimálně proto, že jim vrásky víc sluší. Vnímáte to také tak?
Spíš mě trápí, jak vnímá stáří dnešní společnost. Jako by to byla infekční nemoc. Přitom jde o přirozený proces, který čeká každého z nás. Všude na světě vyvolává stáří úctu, pokoru a vážnost. U nás se pořád pokládá za selhání bez ohledu na to, jestli jde o muže nebo ženu.
Vy sám žijete střídavě v Bratislavě a v Hamburku, ale hrajete i v Praze. Jak zvládáte cestování?
Musím říct, že je to čím dál těžší a lepší už to asi nebude.
Syn žije v zahraničí, nechybí vám on a vnučka?
Dnešní svět už je nastavený tak, že nikdo nikam nepatří, neznáme hranice a naším domovem je prostě svět. Samozřejmě že kdyby syn žil tady a chodil k nám každou neděli na oběd, bylo by to příjemné, ale dnes to tak nefunguje. Člověk má jít tam, kde dokáže naplnit svoje ambice, sny, založit rodinu a být šťastný.
Kde se cítíte nejvíc doma?
Vždycky říkám, a pořád to platí, že můj domov je tam, kde je moje manželka.
Celý rozhovor si můžete přečíst v novém čísle Blesku pro ženy:
