2°C
Mluví se o vás jako o průkopnici psychogynekologie – co si pod tím mám představit? Jste něco mezi psycholožkou a gynekoložkou?
Dalo by se to tak říct. Psychogynekologie v sobě kloubí kouzlo obou těchto oborů. Mnoho poruch, které trápí ženy, jsou hormonální změny, a to v jakémkoli věku. Klasická gynekologie s těmito hormonálními dysbalancemi nepracuje zrovna šetrně, jediné, co umíme, je předepsat antikoncepci nebo substituci. Endokrinologie a gynekologie jsou spojené nešťastně, endokrinologie je interna, gynekologie má blíže k chirurgii. Psychosomatika umí perfektně pracovat s psycho-neuro-endokrinní osou, tedy umí ovlivnit i klinické projevy.
S jakými problémy za vámi ženy nejčastěji chodí? Je to neplodnost?
Ano, problémů s neplodností je hodně, ale spektrum je široké. Chodí ke mně teenagerky, které mají nepravidelnosti menstruačního cyklu, ve věku kolem třiceti let je to nejčastěji neplodnost a pak se na mě obracejí ženy v preklimakterické fázi, kdy jim hrozí hysterektomie a kdy se snaží nějak o svou dělohu bojovat, aby ty problémy zvládly bez operace.
Vaše názory na plodnost a hormonální antikoncepci jsou pro spoustu vašich kolegů dost kontroverzní. Co se jim na nich vlastně tak moc nelíbí?
Příběh hormonální antikoncepce je velmi zajímavý, a u nás byl mimořádný v tom, že v devadesátých letech jsme zažili okouzlení touto formou antikoncepce. Vtrhly sem farmaceutické firmy, kterým se kvůli jejich šikovným manažerům podařilo zdeformovat mainstream natolik, že se hormonální antikoncepce stala nedílnou součástí života téměř každé mladé ženy. Bylo prakticky nemožné odejít z ordinace bez receptu.
V té době se tedy zdálo, že jde o skvělý objev, ne? Ženy se nemusely bát nechtěného těhotenství...
Klobouk dolů, v té době to byla perfektně odvedená práce, takže se podařilo ovlivnit jak laickou, tak odbornou veřejnost a došlo ke slepé důvěře ve spasitelskou schopnost antikoncepce osvobodit ženy od nepříjemných umělých ukončení těhotenství, nechtěných dětí a těhotenství v nevhodném věku. Ano, vypadalo to, že je to skvělý objev, a v rámci tohoto okouzlení se trochu bagatelizovaly nežádoucí účinky. Trvalo to celou jednu generaci, která od patnácti let užívala hormonální antikoncepci. A ta začala potom tento výdobytek "reklamovat" – zjistila, že takhle uměle navozená neplodnost bohužel někdy pokračuje i po vysazení, že vznikla generace žen s nezvykle vysokou mírou neplodnosti.
Za sníženou schopnost otěhotnět tedy podle vás může hormonální antikoncepce?
Hormonální antikoncepce ovlivňuje nejen funkci cílových orgánů, jako jsou vaječníky a děloha, ale i centrální nervovou soustavu, to už je prokázáno a ověřeno důkazy. Když děláme testy u dlouhodobých uživatelek, tak je vidět, že určité mozkové struktury jsou změněny, mění se i reprodukční vzorec takových žen a dochází k reprodukční prokrastinaci. Tyto ženy nejsou schopny se odhodlat k mateřství, odkládají ho. Příčinou neplodnosti není, že by hormonální antikoncepce jednoznačně chemicky způsobovala neplodnost, ale celkově nabourává reprodukční chování, mění ho.
Zní to celkem logicky, proč to tedy neříkají ostatní lékaři? Bojí se?
Myslím, že tady skutečně proběhl důkladný brainwashing gynekologů. Starší gynekologové zažili dobu, kdy viděli ženy plakat, protože byly těhotné a nechtěly být, museli dělat spousty interrupcí a dívat se na smutek a ponížení s tím spojené, tedy zažili tu odvrácenou stranu nekorigované plodnosti.
A pak přišla hormonální antikoncepce...
A euforie, že je vše vyřešeno, že ženy jsou vysvobozeny z věčného rozporu sexuální touhy a rizika těhotenství. Reprodukce byla vždy zdrojem dramatických osudů, a tak tím, že jsme poprvé dostali účinný nástroj na kontrolu plodnosti, se zdálo, že ta éra nešťastných osudů skončila. Ale takhle vesmír nefunguje. Vždycky, když něco vypadá ideálně, tak to má někde nějaký háček. Část žen za tuto iluzi draze platí.
Mnohé studie naznačují, že hormonální antikoncepce má vliv i na výběr partnerů. V době námluv totiž ženy jinak rozeznávají vůně, které jejich protějšek vyzařuje. Souhlasíte?
Výběr partnerů se děje podle dvou kritérií, jedno je racionální a jedno je iracionální, což je starší forma námluv. Námluvy probíhají mezi všemi savci a probíhají pomocí smyslů, což jsou hmat, čich, sluch a zrak. Už od dob středověku jsme tyhle staré smyslové vstupy potlačili a upřednostnili výběr racionální – tedy nějak výhodný. Výběr jsme přenesli na rodiče a sňatky byly vesměs dohodnuté. Ve dvacátém století jsme výběr opět vrátili nápadníkům, ale strašně posílil vstup vizuální na úkor všeho ostatního.
A když ženy začaly být plošně na antikoncepci, změnil se sňatkový trh na partnerský. Už neprobíhají námluvy vedoucí k svatbě, ale jen k vztahu, který nutně nevede k založení rodiny. Muži zkonzumují ženinu sexualitu a často nejplodnější roky – a pak se lidé rozejdou. Staré evoluční vstupy zejména čichové se antikoncepcí úplně zneutralizovaly, protože všechny ženy najednou působí stejně, a to neplodně.
A když ženy vysadí antikoncepci, zlepší se jim čich a budou vnímavější?
Začnou cítit mužovy feromony, začnou být citlivé na testosteron. A muži začnou reagovat na jejich ovulaci, kdy jim budou připadat neodolatelné. V ten moment se začnou uplatňovat iracionální vstupy a začne fungovat chtíč. Ten není vždy v souladu s racionálními kritérii výběru – tedy kolik muž vydělává, jak je vzdělaný či jak si s ním rozumíme a rády povídáme.
No ano, to, že si s někým dobře popovídám, ještě neznamená, že se vedle něj budu cítit dobře večer v posteli...
Myslím si, že půlka vztahu se odehrává v noci. V noci se ta dvě těla spolu domlouvají, komunikují. A to je to, když se pak ráno probudíme a toho člověka vedle sebe máme snahu si k sobě přitáhnout, nebo máme naopak tendenci vystřelit z postele.
V čem vidíte největší příčinu nadužívání hormonální antikoncepce? Může to být v tom, že se mění role muže a ženy ve společnosti, že se ženy snaží čím dál více přiblížit mužům?
Řekla bych, že je to spíše důsledek nebo minimálně součinnost těchto efektů. Hormonální antikoncepce je největší genderový nástroj, bez antikoncepce by nikdy nedošlo k emancipaci, minimálně ne do té míry, do jaké to došlo v západní společnosti. A zároveň poptávka po rovnosti pohlaví podpořila užívání antikoncepce. Žena, která chce stejnou výplatu, jakou mají muži, která chce stejnou dělbu rolí, se nemůže zakopat s pěti dětmi v domácnosti, to vůbec nejde dohromady.
Samozřejmě feminizační snahy jsou staré od dob sufražetek, ale bez té složky redukce počtu dětí a zkrácení doby kojení by to nikdy nešlo. V momentě, kdy má žena více dětí, tak se jí mateřská protáhne na hodně let. Je to kariérní handicap a každý muž ji předběhne. Teprve když jsme zkrotili plodnost, vymysleli umělé mléko a děti delegovali do jeslí a školek, tak se něco mohlo změnit.
Kdysi jste řekla, že v ženské hlavě se perou tři ženy – matka, sexy milenka a žena, která se pracovně seberealizuje. Jde vůbec tyhle tři role skloubit?
Možná v době klonování to zvládneme (smích). Mýtus seberealizace byl vymyšlen v šedesátých letech v USA, kdy bylo potřeba zvýšit zaměstnanost žen. V té době jich bylo hodně v domácnosti a tehdy vznikl termín seberealizace, kdy žena v domácnosti byla označena za pijavici, která se nechává živit manželem. A i média tenhle termín hodně nafoukla, ukazují nám vzorovou krásnou ženu, která má zábavnou práci, skvělou výplatu, rodinu a zvládá i domácnost. Dvě role se podle mého názoru ještě skloubit dají, ale tři….
Znáte nějakou takovou, která by to všechno zvládla?
Upřímně: neznám žádnou ženu, která by to celé zvládla bez zaškobrtnutí. Když vidím nějaké ty superženy v médiích, jak tvrdí, že zvládají levou zadní vychovávat tři vlastní děti a dvě adoptované, a k tomu mají vrcholovou kariéru, jsou bohaté, mají padesát kilo a vypadají předpisově, tak mi to je krajně podezřelé.
Otázka tedy asi zní, jestli je to ale kvalita života, po které toužíme?
Pokud máme dítě po celý den u chůvy a máme paní, která nám uklízí barák... A večer tam přijdete v podstatě do cizího mikrobiomu, protože každý člověk tam zanechá nějakou svou stopu... Tak ne pro každou ženu je tohle životní styl, po kterém touží.
Mimo jiné taky tvrdíte, že muži v sobě mají zakódované, že chtějí mít sex jen s potenciálně plodnými ženami, proto tolik padesátníků páchá nevěry, když se jejich manželky dostanou do klimakteria nebo když absolvují gynekologickou operaci a přijdou o dělohu. Je to tak?
No, je to tak, opakovaně to vídám. A to dokonce i tehdy, když si zdravá žena nechá podvázat vaječníky, tak si pak stěžuje na slabý zájem muže.
To zní dost děsivě, co s tím můžeme my ženské vůbec dělat? Věřit, že nám se to nestane?
Otázka je širší – jedna věc je čistě ta tělesná a ta druhá je otázka sebevnímání. Když žena prodělá gynekologickou operaci, tak to není jen o nějakém odebrání tkáně, která ani není vidět, ale jde o dopad na její psychiku. Mění se i její sebeúcta a láska je závislá na tom, jak člověk vnímá sám sebe. To znamená, že když muž cítí, že si žena sama sebe neváží nebo že nemá energii, tak se to prostě stane. Ta řezná rána není jen na břiše, ale i na duši, a tak záleží na tom, jak moc se z toho ta žena dokáže zregenerovat a jak rychle.
Jedna vaše lékařská kolegyně říkala, že za rakovinu můžou naše strachy a udusané ženství. Souhlasíte? Udusáváme v sobě ženství?
No, tohle perfektně odráží i móda, kterou kolem sebe vidíme. Móda unisex, casual. Mnohokrát ke mně přijde žena do ordinace a nemá na sobě ani jeden kus oblečení, který by byl typicky ženský. Móda je perfektní lakmusový papírek nálad ve společnosti.
Takže ženy dnes směřují k unisex životu.
I to je ta gender agenda, vše na sebe navazuje. Rovnost pohlaví je sympatická myšlenka a skutečně by se nám asi nechtělo se vrátit do poddajné role. Ale z pohledu medicíny je setření rozdílů v rolích a chování mužů a žen bohužel riskantní. Mám pocit, že jsme dosáhli v genderové rovnosti takové míry, že to začalo nabourávat hormonální systémy. Muži jsou feminnější, mají málo testosteronu, kvůli tomu mizerné spermie, a ženy mají naopak nefunkční své vlastní hormony, mají vyšší kortizol, testosteron a jako by docházelo k unifikaci i na té hormonální úrovni. A to je z hlediska reprodukce naprosto fatální.
Máme se tedy co nejrychleji vrátit do sukní? Pomůže to, abychom byly více ženami?
Určitě. Když léčíme nedostatek estrogenu, mluvíme o takzvaně estrogenovém chování. Estrogenové chování je takové, které odpovídá první polovině menstruačního cyklu, kdy mají být hladiny estrogenu vyšší. Prvních čtrnáct dní se máme chovat estrogenně, abychom sbalily muže a dotáhly to do pohlavního styku, otěhotněly... A následuje progesteronová fáze uhnízdění vajíčka. Těch čtrnáct dní estrogenové fáze je vlastně fáze svádění a období námluv, to znamená, že ženy, které mají dostatek estrogenu, jsou mnohem koketnější. Jsou to ženy, které se líbí mužům, umí zaujmout, nosí výstřihy, třpytivé ozdoby, umí ladnou chůzi.
To ale ještě není záruka úspěšné reprodukce, nebo snad ano?
Není, někdy tohle chování ženy umí, ale neumí to progesteronové – to mateřské. Snaha skloubit tedy ty tři role – sexy roli s tou mateřskou a pracovní – někdy způsobí hormonální galimatyáš a pak se nedaří ani v jedné oblasti.
