2°C
Stejně jako tisíce dalších mužů byl roku 1938 i otec Marty Kadlecové mobilizován a na hranice odcházel s odhodláním bránit svou zem. "Když jsme byli v Proseči u babičky, v rádiu vyhlásili mobilizaci. Bylo tam s námi plno strýčků a tetiček. Pamatuji si, že když chlapi nastupovali na vojnu, zpívali. Tety a moje maminka zase brečely, protože se s nimi loučily a nevěděly, kdy se vrátí." Odhodlání poštmistra Spálenského však nepolevilo ani po podepsání mnichovské dohody, ani po zřízení protektorátu – i v obtížných podmínkách se snažil najít způsob, jak proti nacistické moci bojovat.
Ačkoli Spálenští s dětmi o politice nemluvili, paní Marta tušila, že se její tatínek zapojil do ilegální činnosti, a měla o něj i o maminku strach. Rodina bydlela na poště v Nových Hradech, kde tatínek pracoval. Často se stávalo, že v noci vstal a odešel do přízemí zatopit v kamnech. Tam pak tajně rozlepoval dopisy, které měla pošta doručit, zjišťoval, jestli se mezi nimi nenachází udání. Pokud se mu takové psaní dostalo do rukou, zlikvidoval je. O mizejících udáních se však dozvěděly úřady, novohradská poštovní stanice se ocitla v hledáčku gestapa. Vyšetřovatelé sem podstrčili falešný dopis a čekali, jestli se přičiněním poštmistra Spálenského neztratí.
Ten ale řízením osudu z léčky vyvázl: v den, kdy se zásilka dostala na poštu, onemocněl a nemohl nastoupit do služby. Tajná policie přesto dále pochybovala o jeho loajalitě a přikročila k důkladné domovní prohlídce. Během ní pozornosti komanda jen zázrakem ušla bedna se starým revolverem, kterou měl uloženou na půdě.
Nebezpečí rodinu obcházelo po celou válku – malá Marta se shodou okolností stala svědkem vypálení Ležáků. "Tatínek měl sestru v Bratroňově u Nasavrk. Trávili jsme u ní prázdniny a pomáhali jsme jí na poli, měli jsme tam dobré mléko a potraviny. Do Bratroňova jsme jezdívali na kole přes Ležáky. Ke konci školního roku Ležáky vypálili, a když jsme dostali vysvědčení, rodiče nás varovali, že přes Ležáky nesmíme jet. Ale s bratrem jsme byli zvědaví a přes vesnici jsme jeli. Z několika chalup se ještě kouřilo a na silnici hlídkovali esesáci. Báli jsme se, že nám taky něco udělají. Vesnicí jsme rychle projeli a nic se nám nestalo.“
Odboj na vlastní pěst
Přestože tatínek Marty Kadlecové pravděpodobně nevstoupil do žádné odbojové skupiny, spolupracoval s partyzány a pomáhal jim předávat vzkazy. V březnu 1945 se mu povedl husarský kousek: podílel se na přípravě přepadení chaty Polenka, od něhož si útočníci slibovali ukořistění zbraní. Kolem objektu, kam se chodili stravovat němečtí vojáci, se v nestřežený moment strhla přestřelka, při níž jeden obránce přišel o život. Vyděšený majitel chaty volal o pomoc na poštovní stanici, poštmistr Spálenský však celou věc četníkům nahlásil až za dvě hodiny, to již bylo dávno po boji.
Stejně neohroženě si tatínek Marty Kadlecové počínal i o dva měsíce později. Na začátku května 1945, kdy se posádka v Nových Hradech ani v nejmenším nehodlala vzdát a městem šla fáma, že okupanti chtějí vyhodit do povětří místní zámek, nechal manželku a dceru vyvěsit československou vlajku. Marta Kadlecová a její maminka se na poslední hodiny před osvobozením ukryly do bezpečí a mohly mluvit o štěstí, že po návratu našly tatínka v pořádku.
"Když maminka odemkla, v předsíni byla louže, nad ní visel tatínkův kabát, ze kterého kapala voda,“ vypráví Marta Kadlecová. „Tatínek ležel v ložnici a spal. Poté, co jsme s maminkou utekly, ho zatkli Němci za to, že jsme na budově pošty vyvěsily československou vlajku. Ještě s jedním člověkem ho odvezli do lesa, oba museli v dešti celou noc klečet a držet ruce předpažené. Stráže se u nich střídaly, pohrávaly si s puškami a vyhrožovaly rukojmím, že je zabijí. Jeden z vojáků byl ale hodný, tatínkovi dal cigaretu a řekl mu: ,A rychle utíkejte domů!‘“
Ani tehdy však nebyl útrapám konec. Do Nových Hradů přišla Rudá armáda, brala lidem dobytek, rozbila ležení u chaty Polanka a nařídila, aby místní přišli do sovětského tábora na výpomoc. Místní četník vybral na tuto práci Martu Kadlecovou a její sousedku; u Polanky na ně a na dva německé zajatce čekaly necky a dvě velké kupy krvavého prádla. Brzy se však strhla bouřka a sovětští vojáci se před deštěm schovali do stanů. Děvčata využila příležitosti, utekla a bez újmy se dostala domů.
Po válce Marta Kadlecová absolvovala střední chemickou školu v Praze; pracovala nejdříve v cukrovaru a později v laboratoři mladoboleslavské automobilky. V Mladé Boleslavi také založila rodinu a vychovala tři děti.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Příběh zdokumentovali lidé z Post Bellum. Tisíce hodin nahrávek a fotografií zpřístupňují v internetové sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky podporovatelům z Klubu přátel. Přijměte pozvání mezi ně i vy! Z Paměti národa vznikají také výstavy, knihy, filmy, weby, promítání či vzdělávací projekty. Pokud byste chtěli Paměť národa podpořit i vy, můžete to udělat jednoduše, všechny informace najdete zde.
