Nevěřila by, že ji něco takového vůbec potká. Manželovi byla vždycky věrná a chvilkové známosti rozhodně nevyhledávala. Večer, kdy se všechno seběhlo, trávila s kamarádkami na tradiční dámské jízdě, kterou podnikaly vždycky jednou za rok. Posezení v hotelové restauraci se protáhlo poté, co se k nim připojila skupinka sympatických mužů, kteří ve stejném hotelu trávili noc na obchodní cestě. Další podrobnosti už jsou asi zbytečné, v následujících událostech hrály roli alkohol a uvolněná atmosféra – Simona se prostě s jedním z mužů vyspala a myslela si, že tím to všechno končí. Stát se to přece může každému a ona Adama (svého manžela) miluje...
„Po příjezdu domů následující večer proběhlo vášnivé uvítání – měla jsem špatné svědomí a pocit, že musím Adamovi svůj úlet nějak vynahradit. Samozřejmě jsem mu o něm nic neřekla…,“ vzpomíná Simona. Za osm týdnů si doma udělala těhotenský test – a byly na něm dvě čárky. Dvě čárky, na které čekala dva roky. A myslela si, že až je uvidí, bude to ten nejlepší den jejího života!
Gynekolog Simoně potvrdil těhotenství a gratuloval jí – znal její problémy s otěhotněním – a ještě zavtipkoval: "Tak to se manžel konečně pochlapil – nebo má šikovného kamaráda." „Krve by se ve mně nedořezal v tu chvíli,“ vzpomíná Simona. „Ještě jsem se zeptala doktora, který den jsem pravděpodobně mohla otěhotnět. Řekl přesně to datum, kdy jsem byla s kamarádkami na tom našem holčičím výletu. Domů jsem odešla jako zpráskaný pes a snažila se vypadat, že mou radost vůbec nic nekalí…“
Simona je už ve třetím trimestru a zatím chodí do práce. Její těhotenství je naprosto ukázkové, přestože Simona ve svých pětatřiceti letech není zrovna nejmladší prvorodička. „Nikdo si neumí představit, kolik bezesných nocí jsem strávila různými výpočty a propočty, kdy přesně mohlo k otěhotnění dojít. Kolik jsem prošla diskusí, do kterých přispívaly ženy, kterým se stalo něco podobného jako mně… Probrečela jsem spoustu kapesníků a nakonec jsem vždycky stejně musela dojít k jedinému možnému výsledku: prostě dítě porodím a budu se modlit, aby bylo manželovo…“
Simona má ale samozřejmě stále spoustu pochybností a sama si není jistá, jak se zachovat. Co je správné řešení v situaci, kdy se stalo něco, co už prostě nejde napravit? Co když dítě nebude manželovo? I kdyby to on nikdy nezjistil, ona s tím bude žít celý život… Je právě tohle ta nejhorší cena za chybu, kterou udělala?