4°C
"My jsme postupně před válkou žili na různých místech. Otec byl služebně na Podkarpatské Rusi, kam se přihlásil dobrovolně po svatbě s maminkou. V Užhorodě byl asi 7 až 8 let, narodil se tam můj bratr v roce 1924 a já o rok později," vypráví pamětnice.
Později otec sloužil v Hranicích jako učitel maďarštiny, následně byl převelen do Kroměříže. "Tam jsme prožili období před válkou, okupaci i dobu 2. světové války. V té době se ale rodina rozdělila. Tatínek odjel do Polska a my jsme se museli z Kroměříže vzdálit. Odešli jsme do úkrytu, bratr byl ale nakonec dopaden a odsouzen a musel jít do Mauthausenu, tam byl zabit," vzpomíná.
Vyvrcholením byl pak Mnichov, který podle paní Zoe přinesl ohromné zklamání, které formovalo tehdejší generaci a ovlivnilo i poválečné řešení německé otázky. "My jsme to nepovažovali za něco hrubého, krutého. Jen jsme nechtěli mít znovu v zádech nepřítele. My jsme to brali jako velké pozitivum pro náš stát, že nebude ohrožován pátou kolonou. Pro nás to bylo velmi racionálním řešením této otázky. Citově jsme více prožívali to, když jsme viděli to množství lidí vracejících se z koncentračních táborů a nucených prací," říká.
Otcův odchod za hranice
Poprvé Ludvík Svoboda odešel při mobilizaci. Po Mnichovu poskytli Svobodovi ubytování dvěma rodinám – Klusákovým a Prajtovým. Po okupaci bylo zřejmé, že Němci nedají otci pokoj, protože byl považován za potenciálního nepřítele. Rozhodl se proto, že půjde do zahraničí. V Polsku vznikala vojenská jednotka, tak odešel tam.
Nový život po otcově emigraci
"Život se změnil hodně, protože on vedle toho, že byl živitel rodiny, hodně se nám věnoval. Také jsme stále přemýšleli, co se s ním děje a co se bude dít, vstoupí-li Polsko do války," vypráví paní Zoe.
V Kroměříži začali postupně mizet lidé. Zůstávaly po nich rodiny, které potřebovaly materiální pomoc. Matka paní Zoe se do této pomoci zapojila, využila prostředků své rodiny, která působila v potravinářství.
Odchod do úkrytu v Hroznatíně
Rodina se zapojila do pomoci parašutistům na Kroměřížsku. Po vyzrazení odešli do úkrytu na Českomoravskou vrchovinu. První kroky vedly do Hroznatína k babičce. Odtud pak do další vsi – ke Kotáčkovým v Novém Telečkově. Bratr Miroslav odjel do Brna, aby upozornil spolupracovníky z ilegality. Při zastávce v Nezamyslicích byl při zátahu gestapa chycen. Zprávu o bratrově smrti v Mauthausenu se jako první z rodiny dozvěděla paní Zoe, ale neměla odvahu říct to matce.
V úkrytu žily – pamětnice a matka – zcela v utajení, při návštěvě někoho zvenčí se schovávaly do prostoru pod podlahou nebo v komoře. Když se naučily Kotáčkovy děti mluvit, musely jinam. "Na jaře 1943 jsme se přesunuly na jižní Moravu do obce Džbánice, tam jsme pak byly až do konce války," vzpomíná.
Přesun do Džbánic
Na jižní Moravu odjela každá zvlášť na vypůjčené doklady za doprovodu příbuzných. Ve Džbánicích se ubytovaly u rodiny Černých. "Tam jsem taky měla možnost více zaměstnat svůj mozek. V inzerci jsme našly školu, která organizovala přípravu k maturitě na dálku. Fanuška, dcera Černých, se přihlásila, já jsem vyplňovala materiály a ze školy to posílali opravené zpátky. To bylo v roce 1942. V roce 1943 jsme se dozvěděly o vystoupení naší jednotky u Sokolova," říká paní Zoe.
Po válce
S otcem se sešla v květnu v Podivíně. Setkání bylo radostné i smutné, protože šťastné chvíle kazila smrt bratra i řady příbuzných, kteří byli zapojeni do pomoci parašutistům na Kroměřížsku. "Po 3,5 letech jsme nebyly moc zvyklé se stýkat s lidmi, člověk se stane za tu dobu plachý. Z naší rodiny bylo zavřeno mnoho členů ve Svatobořicích jako rukojmí. Doufali jsme alespoň, že se s nimi setkáme, i když jejich zdraví bylo silně narušeno vězněním," vzpomíná.
Paní Klusáková-Svobodová je profesorkou právnické fakulty, překládá z ruštiny, je autorkou ekonomických statí a statí z oblasti zemědělství, také pamětí s názvem O tom, co bylo (Praha 2004), životopisu svého otce a je též editorkou jeho Deníku z doby válečné. Spravuje i archiv Ludvíka Svobody.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
