2°C
Paní Věra se narodila v lednu roku 1928 do početné rodiny, ve které vyrůstalo celkem sedm dětí. Otec Bohumil Novák byl právník, humanista a masarykovec a v pražském Braníku zastával funkci starosty. Dům rodičů byl místem setkávání rodiny, příbuzných a rodinných přátel ze střední společenské vrstvy, kam patřili také intelektuálové a umělci.
Již od dětství paní Věra kreslila a malovala, základy techniky pak získala v kurzech kreslení. Po maturitě na gymnáziu se rozhodovala mezi studiem na lékařské fakultě a studiem na Akademii výtvarných umění. Nakonec zvítězilo umění. V roce 1947 začala studovat v ateliéru monumentální malby profesora Vladimíra Sychry, tam se později také seznámila se svým manželem Pavlem Brázdou a kolegy Ivanem Sobotkou a Jitkou Kolínskou.
"Nevyhovuje nově budovanému zřízení..."
Spolu s nimi tehdy prožívala pocity svobody a naděje po nedávno skončené válce, spojovaly je literární i filozofické zájmy, debatovali o víře. Změny nastolené po únorovém převratu se projevily i na původně svobodné půdě Akademie výtvarných umění. "Komunisté začali vystrkovat růžky i na akademii. Do všech ateliérů nasadili své zástupce a založili tam komunistické buňky," vzpomíná paní Věra.
V únoru roku 1949 se začaly na vysokých školách provádět studentské prověrky, které měly prověřit vztah studentů ke společnosti. "Vše bylo nejspíš připravené předem. Členové studentské komise nám položili několik formálních otázek a druhý den nám ústně sdělili, že nevyhovujeme nově budovanému socialistickému zřízení a že musíme ze školy odejít," vypráví. S vyloučením souvisel i zákaz dalšího studia na ostatních vysokých školách.
Po nedobrovolném ukončení studia se paní Věra sblížila s Pavlem Brázdou a v roce 1950 se konala svatba. "Naši svatbu uspíšila Pavlova rodinná situace. Sňatkem jsme pomohli zachránit byt jeho babičky, které po uvěznění jejího muže hrozilo vystěhování," říká.
Svoboda vykoupená nemožností vystavovat
Paní Věra byla formálně zaměstnaná jako pomocnice manželovy babičky. Pavel Brázda pracoval jako malíř pokojů, ale bez finanční pomoci rodičů a přátel by přežívali těžko. Díky jednomu známému, řediteli Vyšší školy uměleckého průmyslu, se mohli v roce 1950 oba vrátit ke studiu – sice středoškolskému, ale ve výtvarném oboru. Ředitel zničil jejich kádrové materiály a v roce 1952 oba složili maturitu.
Paní Věra zůstala ve svobodném povolání výtvarnice, což ji zbavovalo povinnosti být zaměstnaná a zároveň hájilo před označením za příživnici. Skutečnost, že nebyla členem oficiálního Svazu československých výtvarných umělců, jí ale znemožňovala účastnit se výstav. Živila se příležitostnými zakázkami, v 70. letech krátce pracovala v archeologickém ústavu jako kreslička, ale umělecky si uchovala svobodu. Začátek své tvorby, především období padesátých a šedesátých let, popisuje jako svobodu vykoupenou nemožností představit dílo veřejně.
Čtyřicet let mimo provoz
V létě roku 1967 dostali manželé povolení navštívit Itálii. O rok později uvažovali o emigraci, ke které nakonec z rodinných důvodů nedošlo. Jejich okruh přátel se v normalizačních letech rozšířil o lidi z prostředí disentu a Charty 77. Pořádali bytové semináře a účastnili se jich, chodili na diskusní setkání a seznamovali se s mladší generací neoficiálně tvořících výtvarníků z okruhu kolem Revolver Revue. Díky nim paní Věra na jaře 1989 představila své dílo na menší kolektivní výstavě.
První velká výstava Věry Novákové a Pavla Brázdy přišla v létě roku 1992. Na veřejnou výtvarnou scénu se vrátila až po své šedesátce. "Čtyřicet let jsem byla mimo provoz. Vylézt na světlo po tak dlouhé době bylo jako prohrabat se z temných katakomb ven, se všemi důsledky," vypráví.
Období, kdy nemohla vystavovat, hodnotí ale bez známky hořkosti. "Za cenu toho, že jsme nevystavovali, jsme získali absolutní uměleckou a tvůrčí svobodu. Nemusela jsem chodit na žádné komise, nikomu nic vysvětlovat. Nezávislost byla pozitivní stránka, která se do mojí tvorby promítla. Ta negativní byla totální absence zpětné vazby, protože pro umělce je malování do šuplete poměrně nezdravé," dodává ke svému příběhu.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
