2°C
Paní Antonie se narodila v červnu roku 1923 manželům Hofmanovým v podkrkonošské vesničce Horní Branná. Rodina nebyla nijak zvlášť bohatá, otec se živil jako ruční tkadlec a v létě se svou manželkou pracoval u sedláka. Rodičům se později narodily ještě dvě dcery – Anna a Marie. Marie ale zemřela ve věku osmi let na záškrtovou obrnu.
Antonii odmala bavilo psaní. Často psala slohy za své spolužáky, kteří jí na oplátku pomáhali v matematice. V Horní Branné vychodila devět tříd obecné a měšťanské školy, pak přišla okupace. Horní Branná už po Mnichovu připadla říši.
Děti musely pomáhat rodičům na poli, vydělávaly si svážením mléka do mlékárny a v zimě obrubovaly kapesníky. Antonie si peníze šetřila, protože si přála dále studovat. To jí nakonec umožnil její strýc, který pracoval v pražském Melantrichu. Během druhé světové války tak začala Antonie studovat obchodní školu v Praze a složila státní zkoušku z těsnopisu.
V Praze ji ale nakonec zaujalo něco jiného – začala se zajímat o klášterní život a dostala se do kontaktu s katolickou akademickou mládeží. Vysoké školy byly zavřené, a tak mnoho studentů náboženství vyučovalo. Antonii se to tak líbilo, že nakonec složila příslušné zkoušky a získala povolení učit náboženství. To už bylo na konci války.
Zatčení a vyšetřování
Němci byli po prohrané válce vyhnáni z pohraničí a obyvatelé Horní Branné získali jejich domy. Také vedlejší vesnice Dolní Branná či město Vrchlabí byly osídlovány novými obyvateli. Paní Antonie zde získala povolení učit náboženství a díky jejím kontaktům vznikaly katolické kroužky ovlivněné jocismem a spolupracující s Kolakovičovou Rodinou v Praze.
Vrcholem byl příchod doktora Silvestra Krčméryho do nemocnice ve Vrchlabí. To už ale byli podkrkonošští jocisté sledováni StB a postupně zadržováni. Paní Antonie byla zatčena v roce 1951. "Říkali, že jsem zatčena, ať si vezmu své věci a jdu s nimi. Věděla jsem, že se musím rozloučit s dětmi. Ve třídě bylo hluboké ticho a já jsem žáčkům říkala o andělech strážných, aby je vždycky milovali, aby je prosili o pomoc. A odešla jsem. Prošli jsme chodbou, když se najednou otevřely dveře a děti utíkaly a křičely: Neberte nám ji, vraťte nám ji, dejte ji zpět! Estébáci se zarazili, tohle asi nečekali. Nakonec to opravdu udělali, protože si to u dětí nechtěli pokazit. Byla jsem vyslýchána v noci a ráno mě pustili," vzpomíná Antonie.
Druhé zatčení přišlo před Vánocemi roku 1952. Tentokrát si StB vyzvedla obě sestry Hofmanovy u rodičů. "Tatínek jim všem domlouval, ať jsou na nás hodní, že tu třetí už mají na hřbitově, my dvě že jsme jejich poklad, aby nám neubližovali," vypráví. Obě sestry byly tu noc vyslýchány. Ve vyšetřovací vazbě strávila Antonie téměř rok, její sestra byla propuštěna krátce po zatčení.
V říjnu roku 1953 byla senátem Krajského soudu v Hradci Králové souzena v procesu s podkrkonošskými jocisty nazvaném Hofmanová a spol. Odsouzena byla pro trestný čin sdružování proti republice na šest let odnětí svobody a deset let zákazu vyučování náboženství. V té době trpěla tuberkulózou, a proto byla přidělena do věznice pro nemocné ženy.
Vězněna ve Svatém Janu pod Skalou
Věznění paní Antonie snášela statečně, oporou jí byly pevná víra a služba ostatním ženám, většinou starým a nemocným. "Z těch, které spolupracovaly s Němci, tak mně bylo velice líto jedné ženy, byla taková drobounká a taková sešlá. A měla jsem takový dojem, když jsem se na ni podívala, že ji nikdo neměl rád. A tak jsem ji šla pohladit a dala jsem jí pusu. A ona z toho byla úplně vedle," vypráví.
Ženy ve věznici pro nemocné trpěly zimou. Paní Antonie ale necítila k veliteli zášť a věřila, že nedostatečné vytápění nebylo zlým úmyslem. Vězeňkyně také trpěly hladem, strava nebyla příliš výživná ani poživatelná.
Ani ve vězení o své víře nikdy nezapochybovala. Naopak měla dostatek energie a odvahy, aby o křesťanství poučila nejen své politické i kriminální spoluvězeňkyně, ale i vyšetřovatele a dozorce. Na celách se ženy společně modlily a prožívaly v duchu bohoslužby. Antonie Hofmanová byla propuštěna na svobodu amnestií prezidenta republiky 5. března 1955.
Ošetřovatelkou v Janských Lázních
Po propuštění se vrátila domů k rodičům. Kvůli své minulosti měla problém sehnat zaměstnání, a tak se vrátila ke stříhání kapesníků, které si vozila z továrny. Zanedlouho byla ale propuštěna.
Díky kamarádce získala zaměstnání jako pomocná síla v hotelu, později pracovala v nemocnici, kde škrábala brambory, a to odděleně od ostatních. Po roce začala v nemocnici pracovat jako uklízečka. Měla tak dvojnásobný úvazek za stejný plat, aby prý neměla čas stýkat se s lidmi a působit na ně. Často ale pečovala o nemocné a povídala si s nimi.
Nakonec získala práci ošetřovatelky u postižených dětí v Janských Lázních, tam vydržela třiadvacet let. Svůj byt poskytovala k utajeným křesťanským setkáním, scházeli se u ní bohoslovci, udílelo se tam první svaté přijímání. Koncem 70. let se přestěhovala do Jilemnice a její dům přezdívaný Zdislavín se stal dalším místem utajených setkání československých křesťanů.
V roce 2007 obdržela ocenění záslužným křížem Pro Ecclesia et Pontifice, které jí udělil papež Benedikt XVI., a také pamětní medaili města Jilemnice za aktivní odpor proti komunistickému režimu. Antonie Hofmanová je autorkou řady publikací, ve kterých vychází především ze svých vzpomínek na věznění a z křesťanského pohledu na svět.
Paní Antonie zemřela 16. června 2009, krátce po svých šestaosmdesátých narozeninách. Jejím životním krédem bylo: "Nebát se veřejně žít naplno evangelium, protože lidé se časem k lásce rádi přidávají."
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
