3°C
Zdeňka Ruprechtová, rozená Glogarová (1923), dětství prožila v Opavě, kde její otec pracoval jako železniční zaměstnanec. Po mnichovské dohodě se rodina musela přestěhovat do Valašského Meziříčí. "Byli jsme nuceni odejít, protože děcka chodila kolem nás a říkala nám: České svině, co tu ještě chcete? Museli jsme jít za tatínkem, protože z čeho bychom žili? Mysleli jsme, že se zachráníme, vrátili jsme se sami," vypráví Zdeňka.
Krátce po příchodu do Valašského Meziříčí se otec Ondřej a jeho bratr Jan zapojili do protinacistického odboje, se kterým spolupracovala celá rodina. Jako spojka při předávání zpráv a rozšiřování letáků fungovala tehdy šestnáctiletá Zdeňka. "Dávala jsem to do určitých schránek. Letáky se dávaly mezi housky a pak to šlo do těch vesnic," vypráví Zdeňka.
Nacisti jí popravili celou rodinu
Někdo je však prozradil. Začátkem listopadu roku 1941 byl otec paní Zdeňky zatčen a následně popraven. Bratra odvezli do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl v říjnu 1942 usmrcen injekcí. Pro členy rodiny nastala složitá situace. V domě probíhaly neustálé domovní prohlídky, všichni měli strach ze zatčení. "Jak tatínka zastřelili, tak jsme celou noc rozbíjeli rozmnožovací stroj a pálili letáky," vzpomíná Zdeňka.
V těchto těžkých chvílích pomohl rodině voják protektorátního vládního vojska Josef Ruprecht, který jim tajně dával potravinové lístky, které získal jako kuchař u vojska. On a paní Zdeňka se sblížili a v dubnu roku 1942 se vzali. Radost ze svatby netrvala dlouho. V květnu téhož roku provedli českoslovenští výsadkáři atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Po jeho úmrtí následovaly na území protektorátu Čechy a Morava represálie, které zaplatily životem stovky Čechů. Mezi nimi byly také maminka a sestry paní Zdeňky.
Matku a Zdeňčiny sestry zatkli na udání milenky manžela sestry Anny. "Já jsem byla doma i s maminkou a najednou šla kolem okna malá Zlatka. Šla, plakala a řvala, že pán sebral maminku. Přijelo auto a v něm čtyři gestapáci. Vzali sestru, maminku a už předtím byli u sestry Aničky. Povídala jsem mamince, ať mi dá alespoň ty potravinové lístky. Ona říkala, že se vrátí. Už se nevrátily. Ještě jak vyváděli maminku, tak ta Slávečka utíkala za ní a chytla toho gestapáka za nohavici. On do ní kopl, spadla na tvář," vzpomíná Zdeňka. Všechny tři ženy popravili v červnu roku 1942.
Mezi životem a smrtí
Zdeňka tak přežila jako jediná z rodiny. Dvakrát denně se musela hlásit na gestapu, které ji neustále sledovalo, aby zjistilo další informace. To byl nejspíš důvod, proč nechali Zdeňku naživu. "Sem tam na gestapu padla nějaká facka. Říkala jsem jim, že nic nevím, jenže oni mě stejně sledovali," říká.
V této době se jí narodil syn Jan, který po porodu vážil pouze kilo a čtvrt. "Měla jsem ho v troubě, kde byla vlhká plenka, a byl přikrytý vatou. Každé dvě hodiny jsem odsála mléko a krmila jsem ho kapátkem. Ve dne, v noci, pořád. Nemohla jsem chodit do práce," vzpomíná na těžké chvíle. Ke všemu musel manžel v květnu roku 1944 jako vládní voják odejít do služby v severní Itálii, tam se přidal k partyzánům a vrátil se až v říjnu roku 1945. Zdeňka tak zůstala zcela sama bez prostředků a s malým dítětem.
I přes to všechno byla paní Zdeňka neustále napojená na odboj a stále fungovala jako spojka. "Nosila jsem zprávy na určitá místa. Jezdila jsem s kočárkem a ty zprávy jsem schovala třeba pod čepičku," vypráví. Informace pro odboj prý dostávala také od kamarádky, která uklízela v blízkém obchodě, kam chodili gestapáci z Valašského Meziříčí. Dalo se tam mnoho věcí zaslechnout.
V dubnu roku 1945 se k Valašskému Meziříčí blížila fronta a sovětští letci na město svrhli několik bomb. Původním cílem byl zámecký park, kde Němci ukrývali cisterny s benzinem a munici. Omylem bomby svrhli ale také na jiná místa. Na jednom z nich se v tu chvíli nacházela Zdeňka se svým malým synem. "Na zádech ve fusaku jsem měla kluka a šla jsem po cestě – a najednou letadlo. Byly tam stromky, a jak začaly výbuchy, tak jsem kluka strhla dopředu a lehla jsem pod ty stromky a ležela jsem, než odletěli," vzpomíná.
Po válce
V červnu 1945 se paní Zdeňka se synem vrátila do Opavy. Dům rodičů byl obsazen, a tak nějaký čas bydlela v železničním vagonu. Úřady jí dům nechtěly vrátit, protože na něm byl předválečný dluh, který nebyl po smrti rodičů splácen. Známý paní Zdeňce nakonec zařídil půjčku, ze které dluh splatila, a dům tak dostala zpět.
Zdeňka Ruprechtová se s manželem nakonec starala o dceru švagra a sestry Anny Slávku, protože ji bývalý švagr chtěl poslat do dětského domova. „Vzali jsme si ji k sobě, protože ji chtěl dát do domova," vzpomíná Zdeňka Ruprechtová. Dodnes bydlí v Opavě.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
