Milena Blatná: Politickým vězňům dělala spojku. Jeden z nich se později stal jejím manželem | Pro ženy | Blesk.cz

Milena Blatná: Politickým vězňům dělala spojku. Jeden z nich se později stal jejím manželem

12. července 2018 | 06:00

Po studiích nastoupila paní Milena do jáchymovských dolů, tam ze začátku pracovala v kanceláři a následně přestoupila na šachtu. Seznámila se s řadou politických vězňů, kterým dělala spojku s vnějším světem – nosila jim jídlo, dopisy a pomáhala jim udržovat kontakt s domovem. Jedním z nich byl její pozdější manžel Jiří Blatný.

Paní Milena se narodila v říjnu roku 1934. Otec byl aktivním členem Sokola, zasloužil se o vybudování sokolovny v Příbrami, hrál ochotnické divadlo a zpíval v učitelském mužském sboru. Matka paní Mileny byla cvičitelkou sokolských dorostenek. Od raného dětství bydlela pamětnice v obci Jitkov a v roce 1946 se přestěhovali do Kadaně. Tam paní Milena nastoupila na gymnázium, to bylo ale po roce 1948 zrušeno. Maturitu složila v roce 1952 na gymnáziu v Chomutově. Hned po válce začala chodit do Sokola a do skautu. 

O otce přišla v květnu roku 1947. „Když tatínek zemřel, měla jsem strach, že když je bez vyznání, že se určitě dostane do pekla, a tak jsem trošku s tím náboženstvím koketovala. Dokonce jsem byla na nějakém soustředění katolické mládeže v Karlových Varech. To byla taková epizoda," vzpomíná. 

Radši smrt než vězení

Na politickou orientaci svých rodičů si dnes už nevzpomíná. Bez váhání ale ví, že to nebyli komunisté. Už ve čtrnácti letech si paní Milena uvědomovala, že přicházejí změny a že je nejspíš čeká temná budoucnost. Měla dostatek informací o procesech proti nevinným lidem a také si už tehdy vytvořila názor na komunistickou mašinerii.

„Byli známí, kteří byli zavřeni hned v tom osmačtyřicátém roce, lidi, s kterými jsme se stýkali, které jsme považovali za slušné a dobré lidi, a najednou pro ně přišla policie a odvedli si je. Věděli jsme, jak probíhají výslechy, to se všechno vědělo. Nedovedu pochopit, že někteří lidé říkali, že nevěděli, co se děje. Ve škole jsme měli zvláštní případ. Chodil tam hoch z okresního výboru svazu mládeže a najednou ho zavřeli a při výslechu vyskočil z okna," vypráví.

Pod zem

Přestože pocházela ze vzdělané rodiny, která počítala s tím, že po studiích bude pokračovat na vysoké škole, paní Milena se rozhodla po maturitě nastoupit do práce. Mohla za to rozmluva s rodinným přítelem Františkem Kučerou, který ji upozornil na to, že by svou ovdovělou matku se třemi dětmi dostala do nelehké finanční situace, kdyby šla dál studovat.

„V červnu dvaapadesát jsem maturovala a v červenci jsem nastoupila do Jáchymova. Nejdřív jsem pracovala v kanceláři. Pak jsem nastoupila na šachtu a začala fárat pod zem. Šachta byla s táborem spojena schody, takže ty nástupy se odbývaly nahoře. Vězni museli chodit takovým koridorem na tábor Nikolaj. Tam byli ti mladí hoši, pak tam byli ti starší. Když jste viděla, jak ten bachař, mladý kluk a evidentně naprosto nevzdělaný a hrubý, je stavěl do pozoru a zjišťoval, jestli nemají za zády nastrkané noviny, působilo to hrozně," vzpomíná.

Paní Blatná v dole pracovala jako kolektorka. Náplní její práce bylo zjistit, jestli vyvážená hlušina není výrazně radioaktivní a jestli se může vyvážet na haldu.

Naděje umírá poslední

Vedle buzerace a šikany, kterým byli vězni vystaveni, byla ještě jedna věc, která činila pobyt ve vězení nesnesitelným. „Všichni si mysleli, že už to brzo skončí. Věřili, že by se při útěku bylo možno dostat pryč z republiky, ale to v tu dobu už taky nebylo možné. Všichni jsme věděli, že hranice jsou neprodyšně zavřené. Dostat se z lágru útěkem, to prostě nemělo šanci na úspěch. Tohle bylo nepříjemné, když člověk věděl, že si dělají zbytečné naděje," vypráví.

Spojka

Se starým známým z Kadaně, kapitánem Zunou, se setkala brzy po přestupu na šachtu. Na jeho přání začala pravidelně navštěvovat jeho rodinu v Sokolově a udržovala jejich vzájemný kontakt. Brzy ji začali oslovovat i další vězni. 

„Jednou jsem měla smůlu, protože přišel člověk, který mě znal z Kadaně. A že tam má družku. Chtěl, abych mu zprostředkovávala kontakt. Donesla jsem mu nějaké věci a jídlo a oni to u něj našli. Ale naštěstí mi to ještě řekl, takže já jsem to potom věděla, že to našli a že on řekl, že jsem to donesla já. Když na mě nastoupili, tak už jsem věděla, o co jde. Říkala jsem: ,Donesla jsem mu kousek chleba, no a co? O co jde?´ Strašili mě strašným způsobem, že se to taky dá brát jako napomáhání k útěku. Dali mně na rozmyšlenou tři dny, jestli budu spolupracovat, nebo nebudu spolupracovat, že se ten delikt dá smazat," říká.

Paní Milena z toho měla strach, ale nakonec spolupráci odmítla. Měla však štěstí, že se za ni velitel přimluvil a na celou událost se zapomnělo.

Seznámení a schůzky

K seznámení s budoucím manželem došlo podle vyprávění Mileny Blatné legračním způsobem, protože ho zprvu považovala za policejní dozor, a tudíž se k němu chovala přezíravě a dávala mu najevo opovržení. Ve tmách podzemí totiž platil za rozlišovací znak, který odlišoval vězně a civilního zaměstnance od dozorce, typ svítilny.

Když později společně vzpomínali na tenhle moment, dozvěděla se, že ani ona na svého budoucího manžela neudělala zrovna velký dojem. „Pak jsme se spolu teprve začali bavit, sem tam přijel. Byla tam spousta lidí, kteří nám pomáhali. Třeba ho zavolali na patro, že je rozbitá mašinka, že je potřeba ji spravit," říká. 

Někdy se viděli denně, někdy na dálku, kdy se alespoň pozdravili. Přes známé si posílali dopisy a vzkazy. Jako mladá dívka měla možnost získat si přízeň bachařů, a tak dosáhnout toho, aby se svým milým vydržela na stejné šachtě co nejdéle, ale to odporovalo jejímu založení. „Já jsem bachařům dávala najevo, že pro mě jsou nic, a to je dráždilo, takže to pak dopadlo tak, že mě přeložili na jinou šachtu," vypráví.

Sblížení a odloučení

Milostný vztah se rozvíjel pomalu a nesměle. „Od půlky března do konce dubna to bylo takové, že jsme se sem tam viděli, že bylo vidět, že tam nějaký zájem asi je... Jenomže to víte, člověk tomu pořád tak nějak nevěří. Potom v tom dubnu došlo k tomu, že jsem měla odejít ze šachty, to jsem si myslela, že už se nepotkáme," vzpomíná.

„Na prvního máje jsem odjížděla z noční směny a oni přišli na ranní směnu. Já jsem něco nesla do dílny a tam jsme se potkali, tam jsem dostala první pusu. V létě jsem byla přeložena na čas na jinou šachtu, tak to jsme si jenom dopisovali, na podzim jsem zase byla přeložena na jinou šachtu, už kolem toho byla řada malérů, už se to vědělo, někde nějaký dopis chytli. Sice nevěděli, od koho to je a kdo to je, ale já jsem měla nějaké takové průšvihy kolem toho, a tak jsem byla přeložena na tu Barboru. Tam se k mému velkému překvapení objevil i Jirka. Buďto to bylo udělané už schválně, nebo to byla náhoda, nevím," vypráví paní Milena. V únoru pak přišlo rozhodnutí, že už tam dál nemůže pracovat, a Jiřího odvezli do Horního Slavkova.

Manžel Jiří Blatný

V únoru roku 1954 byla paní Milena propuštěna ze zaměstnání a na přání své maminky se přihlásila ke studiu na Vysoké škole ekonomické v Praze. Studium a studentský život na vysokoškolských kolejích jí pomohly snáze přečkat dlouhou dobu čekání na jejího milého.

Svatba se uskutečnila v roce 1958 po jeho propuštění. Po návratu domů měl manžel problémy se sháněním zaměstnání. Nakonec se mu díky známému podařilo nastoupit k dopravním podnikům do Brna, tam pracoval až do důchodu. Mírného společenského uvolnění v polovině šedesátých let Jiří Blatný využil tak, že si doplnil vysokoškolská studia na elektrotechnické fakultě v Brně.

V roce 1968 se stal řadovým členem K231. Srpnové události téhož roku zastihly rodinu Blatných na prázdninách v Itálii. Uvažovali o tom, že by odešli do exilu, ale nakonec se vrátili do okupovaného Československa. Svého rozhodnutí nikdy nelitovali. Jiří Blatný se v 90. letech angažoval v Konfederaci politických vězňů a v Mezinárodním hnutí politických vězňů. Milena Blatná je dnes členkou Sokola v Brně. Po několika závažných zdravotních komplikacích pan Jiří v roce 2003 zemřel.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.

720p 360p
Post Bellum pořádá sbírku na výstavu Paměť národa. • VIDEO: 


Autor: Aneta Valešová
720p 360p
DesktopMobile