3°C
Vlasta Černá, rodným příjmením Přikrylová, se narodila v lednu roku 1933 v obci Horní Štěpánov, kde také prožila své dětství. Její otec pracoval jako stolař a matka se starala o malé hospodářství. Obecní školu dokončila v roce 1948. V té době už třetím rokem v Horním Štěpánově působil mladý kněz Felix Maria Davídek. Ten si všiml jejího studijního nadání a začal ji doučovat z latiny, aby se mohla hlásit na gymnázium.
Paní Vlasta ale nebyla jedinou studentkou mladého kněze, který v Horním Štěpánově zřídil katolickou školu Athenium. Po únoru roku 1948 převzala moc ve státě komunistická strana a F. M. Davídek chtěl mladým lidem zajistit vzdělání neovlivněné marxisticko-leninskou ideologií. Zároveň škola sloužila k přípravě na studium teologie a na externí zkoušky na gymnázia. F. M. Davídek vyvíjel i jiné protikomunistické aktivity. Kritizoval režim během kázání i při výuce, rozšiřoval protikomunistické tiskoviny a veřejně četl pastýřské listy.
Všechny tyto aktivity nezůstaly bez povšimnutí a v dubnu roku 1950 kněze zatkli a internovali v Boskovicích. Odtud se mu ale podařilo utéct a vrátit se do Horního Štěpánova. "Znal mě z přípravy na latinu a věděl, že nikomu nic neprozradím, a požádal mě o nějaký úkryt. Já jsem mu úkryty pak zajišťovala. V jednom úkrytu nebyl víc než měsíc, protože jsme měli obavy z prozrazení. Takové věci byly velmi nebezpečné. Trvalo to téměř půl roku. Pak jsme dostali avízo, že jsou nám estébáci na stopě. Domluvili jsme se, že asi budeme muset utéct," vzpomíná paní Vlasta.
Nepodařený přechod hranic
Spolu s pěti studenty, mezi kterými byla také paní Vlasta, se kněz rozhodl utéct za hranice do Rakouska. Rozdělili se na dvě skupiny po třech osobách. Paní Vlasta byla ve skupině spolu s knězem Davídkem. Učitel Ignác Bilík se této skupině snažil zajistit přechod přes hranice, ale nevědomky navázal spojení s příslušníky KS-MV Gottwaldov provádějícími fingované přechody přes hranice. Aniž by to kdokoliv z nich tušil, k hranicím je přivedl nastrčený příslušník StB.
"Ten člověk nás zavedl k hranicím u řeky Dyje a řekl, abychom dávali pozor, že u břehu řeky projde stráž, a potom abychom potichu přešli k řece. Tam bude připravená lodička a my přeplujeme na druhou stranu, kde už nás budou čekat naši známí z Rakouska. Všechno bylo tak, jak řekl. Skutečně stráž přešla. Pak jsme plouživě přišli k řece. Jenže jak jsme k ní přišli, tak se začalo střílet, létaly světlice a byl zmatek. Já jsem v tom zmatku skočila do takového rákosí. Jak ty světlice osvětlovaly břeh, tak jsem viděla, že ty dva mé spolucestující zatkli. Nevěděla jsem, jak se mám zachovat. Pak jsem si řekla, že jestliže zůstanu schovaná, nebudu mít kam jít. I kdyby se mně nějak podařilo dostat se domů, stejně mě zatknou. Rozhodla jsem se vystoupit ze křoví, jenže oni na mě začali střílet. Opravdu nevím, jak jsem to přežila," vzpomíná na nepovedený přechod paní Vlasta.
Měsíce bez koupele
Nejprve všechny členy skupiny odvezli do budovy StB v Uherském Hradišti. Paní Vlastu zavřeli do sklepní cely. Tam strávila tři měsíce. K dispozici měla pouze palandu na spaní, vojenskou deku a plechový "žánek" na potřebu. Po celou dobu se paní Vlasta nemohla pořádně umýt ani převléct. Nikdo o jejím uvěznění ani nevěděl, aby se neprozradilo, že přes hranice převádějí nastrčení příslušníci StB. "Z věznice jsem musela domů napsat pozdrav z německého Řezna, aby se potvrdilo, že přechod je bezpečný, a mohli pochytat další lidi," říká Vlasta.
Po třech měsících ji převezli do věznice v Uherském Hradišti, kde bylo běžnou součástí výslechů mučení. "Musím říct, že mě celou dobu nebili. Jenom při jednom vyšetřování byly dveře otevřené do sousední místnosti, tam seděl na židli nějaký muž. Vyšetřovali ho dva vyšetřovatelé. Toho člověka tak krutě mlátili, že omdlel a spadl ze židle. Jak ležel na zemi, tak ten jeden vzal kýbl s vodou a polil ho. Třepali s ním, a v tom ty dveře zavřeli. Tak nevím, jestli ho umlátili, nebo se vzpamatoval," vypráví pamětnice.
Po několika měsících jí konečně povolili koupel, ale pro čerstvě osmnáctiletou dívku ne zrovna v ideálních podmínkách. "Víte, já jsem byla ráda, že se konečně můžu vykoupat a že mi snad dají čisté prádlo. Zavedli mě do mužské vězeňské prádelny mezi samé muže. Uprostřed stál velký dřevěný škopek s teplou vodou. V něm jsem se měla vykoupat. Teď si představte, že v okolí byli samí mužští vězni. Nechali hned práce a koukali. Bojovala jsem se sebou v rozporu mezi přirozeným studem a touhou se vykoupat. Říkala jsem si: kdo ví, za jak dlouho se budu moct zase vykoupat? Tak jsem do toho škopku vlezla," vzpomíná paní Vlasta.
Ve vězení se Vlasta nakazila žloutenkou. Její stav byl velmi vážný a lékař jí nedával příliš šancí na přežití. Z vězení ji propustili a poslali ji do domácího léčení. Musela se ale každý den hlásit na policii. Stala se jedinou propuštěnou ze skupiny a obyvatelé Horního Štěpánova ji podezřívali, že spolupracuje s StB. Po měsíčním léčení nastoupila do továrny na šicí stroje v Boskovicích. Nemoc se jí vrátila, a tak musela zaměstnání opustit.
Na krajském kádrovém oddělení ÚV KSČ v Brně pak žádala o povolení k nástupu ke studiu. Po několika zamítnutích jí povolili absolvovat kurz laborantky v Třebíči. Bydlela na internátě, tam si pro ni v listopadu roku 1951 přišla StB. Paní Vlastu opět zatkli a odvezli do věznice pro mladistvé v Tišnově. V prosinci téhož roku ji pak převezli zpátky do samovazby ve věznici v Uherském Hradišti, tam zůstala do března roku 1952. Na rozdíl od prvního pobytu dostala nějakou práci, která jí krátila pomalu ubíhající čas.
Dne 19. března 1952 přišel soud. Vlastu odsoudili k jednomu roku vězení, a jelikož už většinu trestu absolvovala, za čtrnáct dní ji propustili na svobodu. Felix Maria Davídek byl odsouzen na čtyřiadvacet let.
Život na svobodě
Paní Vlasta měla po propuštění z vězení zdravotní potíže z prodělané žloutenky. Nemohla kvůli tomu vykonávat těžší práce, ale nikde jinde než v těžkém provozu ji nepřijali. Stále usilovala o další studium a opět ji několikrát odmítli. Nakonec dostala povolení pro zdravotnický kurz ve Svitavách a po jeho ukončení pracovala v psychiatrické léčebně. Dálkově si pak dodělala maturitu. Později dokonce vystudovala dálkově vysokou školu, obor psychiatrie. Nebylo to ale nic jednoduchého, protože v té době měla už tři děti a musela se o ně starat.
Až do penze pak pracovala jako klinický psychiatr. S nadšením přijala pád komunistického režimu a v roce 2014 jí udělili osvědčení účastníka třetího odboje. "Musím vám říct, že jsem ráda, že jsem to všechno prožila. Byla to krutá doba. Zejména když je člověk mladý a plný ideálů, a najednou se mu všechno začne bortit. Ale je to za mnou a já vám přeji, abyste si vážili toho, že můžete studovat bez nějakých potíží," dodala ke svému příběhu paní Vlasta Černá.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
